Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Do „učňáku“ pro vězně chodí i negramotní. Místo poznámek hrozí samotka

  19:44aktualizováno  19:44
Lavice, katedra, tabule, nástěnky, vše vypadá jako v běžné třídě. Vězeňské učiliště prozradí jen mříže na oknech a okénka na dveřích. Z nynějších trestanců se na jediném soukromém učilišti ve Vinařicích a v Novém Sedle stanou zahradníci, zedníci či kuchaři. Někteří z nich zatím neumějí ani číst a psát. Kázeň je však podle učitelky lepší než na základní škole.

Ve věznicích Vinařice a Nové Sedlo mají odsouzení možnost získat výuční list. Do jediného soukromého vězeňského učiliště nahlédli i reportéři iDNES.cz.

První odlišnost od běžné školy je vidět už na chodbě. Jsou to prosklená okna ve dveřích do tříd. „I během výuky je tu možnost kontroly. Dozorci přes průzor ve dveřích vidí, co se právě děje ve třídách,“ vysvětluje Jiří Štech, který je ve věznici v Novém Sedle speciálním pedagogem a zároveň má na starosti vzdělání vězňů obecně.

V Novém Sedle se vězni mohou vyučit zahradníky, ve Vinařicích zedníky či kuchaři. „Pro některé je to možnost naučit se vůbec číst a psát,“ říká ředitel učiliště Karel Vodička.

Příkladem je 46letý Robert Gabo, který si ve Vinařicích odpykává trest ve výši dva a půl roku a požádal o možnost chodit do školy. „To je můj sen, abych se naučil číst a psát. Už jsem se naučil rozpoznávat nějaká písmenka,“ tvrdí a vysvětluje, že chodil jen do první třídy. Potom už ne, prý byl hodně nemocný.

Doufá, že si brzy bude moci přečíst dopisy, které mu posílá jeho sedmnáctiletá dcera. Zatím mu s jejich čtením a psaním odpovědí pomáhají ostatní vězni. Mimo dcery má ještě čtyři kluky. Když popisuje, proč se dostal do vězení, mluví o tom, že vzal na sebe vinu za družku, která podváděla se sociálními dávkami.

Fotogalerie

„Nebyly důkazy, ale nakonec jsem se vším souhlasil. Nechtěl jsem, aby moje žena šla do kriminálu. Raději, když si to odsedím já,“ tvrdí. Zároveň přiznává, že je to jeho druhý trest. Poprvé si odseděl 11 měsíců v Rapoticích.

Negramotných je však minimum, stejně jako vysokoškoláků. „Nejrozšířenější je skupina se základním vzděláním a nedoučení jsou ta druhá největší skupina. Těm škola nabízí možnost se doučit v oboru, nebo absolvovat nový,“ říká Štech.

Někteří vězni se skutečně chtějí něco naučit, jiní jen nějak „zabít“ část vyměřeného trestu. „Do Sedla jsem přišel proto, že jsem si chtěl udělat nějakou školu. Tady nabízeli zahradníka, tak jsem po tom skočil, aby mi ten trest utíkal, aby mi to odsejpalo. Zůstat na baráku jen tak, bez nějakých zájmů...navíc tady je tělocvična, velká zahrada, jsem rád, že jsem se sem vůbec dostal,“ vysvětluje Mirek Habart.

Ke studiu má však i jinou motivaci. „Vím, že na Ruzyni jsou zahradníci, kteří chodí uklízet město. Pokud si udělám výuční list, tak bych měl šanci se tam dostat. Budu blíž k domovu, a pokud budu přeřazen z kategorie s ostrahou do kategorie s dozorem, tak bych se mohl dostat i ven. Uklízet někde, nějaké peníze si vydělat,“ říká 35letý Habart. Ve věznici je podruhé, z 12,5 roku za loupežné přepadení mu zbývá ještě sedm let.

Někteří vězni se stali sběrateli výučních listů. „Už mám těch výučáků víc, asi tři nebo čtyři, všechny z vězení,“ říká 46letý Jan Hradecký. Ve Vinařicích, kde skončil kvůli „drogám“, se nyní učí zedníkem. Kromě toho ve věznici vyrábí modely. Nyní velký model rodinného domu podle údajů ze staré stavařské učebnice.

Na rozdíl od Jana Hradeckého je pro valnou část studentů výuční list reálný úspěch. Není výjimkou, že si ho nechají okopírovat a posílají ho domů, aby děti viděly, že jejich táta něco dokázal.

Kázeň je lepší než na základní škole

Věznice Nové Sedlo, Vinařice, reportáž, nepoužívat, dokud nevyjde reportáž

Vězni popisují, že výuka ve vězeňském učilišti je stejná jako na běžné základní škole. Vyjmenovávají, že mimo odborných předmětů mají i češtinu, matematiku nebo občanskou výchovu.

„Jen proto, že jsou nekteří z nás kuřáci, tak nám udělají jednu delší přestávku, pustí nás ven, dozorci nás ohlídají a zakouříme si,“ připomíná jeden rozdíl Habart.

Jeho třídní učitelka Vladislava Tomková dříve učila i na běžné škole a základní škole praktické. „Když porovnám třeba praktické třídy a tyto, tak jsou zkušenosti skoro stejné, jen tady jsou žáci větší,“ říká.

Na pobočku vinařického učiliště v Novém Sedle se dostala, když po mateřské dovolené hledala práci a odpověděla na inzerát. „Nebála jsem se, protože můj manžel je tu dozorce, takže to prostředí mi bylo trošičku známé,“ vysvětluje.

Nyní si naopak výuku ve věznici pochvaluje. „Nemusím řešit chování. Je tu lepší kázeň než na základní škole, protože žáci vědí, že když něco provedou, dostanou kázeňský trest. Nechodí pak do školy, jsou třeba tři čtyři dni na díře,“ vysvětluje. „Díra“ se ve věznicích říká samotce. Malé strohé místnosti s postelí a záchodem, kde je hříšník zavřen a smí mít s sebou jen Bibli.

O lepší kázni než na základní škole mluví i speciální pedagog Štech. „Není to ale tím, že tady máme beránky. Prostě máme možnost nějakým způsobem ty lidi motivovat, aby dodržovali školní řád.“ I přes tato tvrzení jsou ve třídách nouzová tlačítka, aby si učitel mohl přivolat v případě nesnází pomoc. „Jsem tu dva roky a ještě jsem ho nepoužila,“ říká třídní učitelka Tomková.

Mezi oblíbenými předměty trestanci zmiňují tělocvik a často i odborné předměty. „Léta na zahradě jsou krásná,“ vzpomíná odsouzený Habart a připomíná, že vypěstovali třeba melouny, které samozřejmě i ochutnali. Kuchaři si zase svými díly občas přilepší k vězeňské stravě.

Jen zedníci to mají složitější. Postaví si zeď s oknem nebo třeba komín a poté vše zase zboří. „Cihly klademe nasucho,“ připomíná jejich mistr. To aby se učňům lépe bouralo. Materiál potom vytřídí, prosejí a znovu z něj staví. To aby náklady na jejich výuku byly co nejnižší.

Den vězně: neustálé sčítání, korespondence i posilovna

Ačkoli řada studentů uvádí, že jim škola pomáhá zabít čas za mřížemi, na prázdniny se těší. „Protože chceme být taky na baráku, psát si dopisy a dělat si svůj vlastní harmonogram,“ tvrdí 35letý Jindřich Šandor, který byl odsouzen na sedm let. Za co, to neprozradil, protože se tak prý dohodl se svým právníkem.

Škola vyplňuje studujícím vězňům obvykle první polovinu dne, který začíná obvykle v 5:30 budíčkem a končí v devět hodin večerkou. Odpoledne většina oslovených mluví o vyřizování korespondence. Další možností, jak trávit osobní volno, je sledování televize, hraní karet, čtení a cvičení.  Tím je z devadesáti procent myšleno posilování. I proto většina odsouzených vypadá, jako by se chystala na soutěž v kulturistice.

„Cvičit, koukat na televizi, ke kaplanovi se chodí,“ vyjmenovává, co se mu ve věznici ve Vinařících líbí a dá se dělat, mladík, který se představí jako Pavel. On sám má ještě jednu povinnost. Na speciálním oddělení pro vězně, kteří vyžadují specifický přístup, se stará o velká akvária v kulturní místnosti. Týdně v akváriích vyměňuje stovky litrů vody.

„Máme tady mečovky, skaláry, parmičky čtyřpruhé, ty černé jsou black molly, nějaké neonky, paví očka, pak támhle máme čichavce,“ ukazuje na jednotlivá akvária a vysvětluje, že rybičky obvykle získá od vychovatele a pak je rozmnoží.  Na dotaz, co ho baví nejvíc, však nemluví o akvaristice, ale o cvičení.

Nikomu nevěřte

Věznice Nové Sedlo, Vinařice, reportáž, nepoužívat, dokud nevyjde reportáž

Ostnaté dráty, mříže a strážní věže jsou projevem vnější nedůvěry. K věznici prostě patří, vždy je třeba počítat s tím, že se některý z odsouzených pokusí o útěk. Je tu však i vnitřní nedůvěra. Vychovatelé, pedagogové, dozorci jsou s vězni v každodenním kontaktu. Řada z nich se za mřížemi chová vzorně. Přesto od personálu věznice slyšíte slova o tom, že nikomu nelze věřit, nebo že důvěryhodný vězeň je protimluv.

Z obou stran zní uctivá oslovení. Zaměstnanci věznice i učiliště vždy říkají: pane Nováku, pane Svobodo a podobně. Odsouzení jsou stejně uctiví. Přesto je divný pocit mít několik vězňů za zády. Pedagogové také upozorňují, že se vězni jinak chovají při kontaktu s nimi a jinak, když jsou mezi sebou. „Když si myslí, že je neslyším, to zní věci,“ říká jeden z nich.

I proto mistr kuchařů musí stále počítat své nože, vychovatelé kontrolují, zda se kytara vrátila i se strunami, dozorci přepočítávají každou chvíli vězně a téměř na každém kroku narazíte na nějaký bezpečnostní prvek. 

Také zcela jistě od někoho z odsouzených zaslechnete tvrzení, že je nevinný. „Na mě to ušili. Nechtěli to řešit,“ vysvětluje například Pavel Horvát, proč dostal roční trest. 

Výjimečná nejsou i slova o tom, že to je poslední trest a odsouzení na svobodě povedou „normální“ život. „Chci si otevřít vlastní restauraci,“ plánuje 24letý Tibor Muha odsouzený k osmi letům za obchodování s lidmi. Za mřížemi se učí kuchařem.

Realita je často jiná, o čemž svědčí, že velká část odsouzených jsou recidivisté. Problémem může být podle pedagogů i to, jak si vězni představují svůj normální život. Například odsouzení za prodej drog měli na svobodě poměrně vysoký standard, na který si jako kuchaři, zedníci či zahradníci jen těžko vydělají prací.



Témata: Věznice




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.