Petr se vydrží soustředit jen pár minut, potom se schovává pod lavici, protože potřebuje odpočinek a klid. Naďa mívá výbuchy hysterie a vzteku. V praktické škole Karla Herforta je všechny vyučující znají, jejich chování dokážou předvídat a nepříjemné situace tlumí už v zárodku.
Segregace tvoří nezaměstnanéČtěte rozhovor s propagátorkou inkluze Klárou Laurenčíkovou. |
Podle inkluzivní novely školského zákona by se Petr i Naďa měli od příštího září učit podle rámcových vzdělávacích programů (RVP) pro běžné základní školy, zatímco dosud se jejich učitelé řídili přílohou RVP pro lehce mentálně postižené děti. Kromě toho by se s takto postiženými dětmi měly naučit pracovat i běžné základní školy, kam konec konců řada z nich již dnes chodí. Zároveň školy dostanou finance na další speciální pedagogy a asistenty.
Změna má však své kritiky, mezi něž patří právě ředitelka školy Dala Čapková. „Každé dítě má různě dlouhou startovací dráhu. Někdo jde jako vrtulník rovnou nahoru, někdo potřebuje delší čas a někdo úplně nejdelší. A k nám chodí děti, které jsou při vstupu do života na té nejdelší dráze,“ říká ředitelka Čapková ve své kanceláři, která je s nadsázkou zároveň rukodělnou dílnou, psychologickou poradnou a místem, kam se děti chodí „zklidnit“.
Děti se učí vaření i hygieně. Cílem je zvládat běžný život
Místo „někde mezi“ běžnou ZŠ a speciální školou, kam chodí vážně postižené děti, je podle ní nutné zachovat. Do Praktické školy Karla Herforta chodí osmdesát žáků a žákyň od šesti let až do dospělého věku - nejstarším je šestadvacet let. Většina z nich má lehké mentální postižení nebo těžší formy poruch učení.
 |
Blíží se osmá hodina ranní a u vchodu do školy čeká na přicházející žáky jedna z učitelek. S rodiči, kteří je přivádí, vždy prohodí pár vět a každého žáka poté doprovodí do třídy. Rána, kdy se děti přesouvají z domova do školy, jsou totiž podle Čapkové nejproblematičtější.
„Hodně našich dětí má problémy se vstáváním, berou prášky, takže tvrdě spí a často přicházejí až po osmé. Na prvním místě je u nás proto tolerance. Samozřejmě učíme a vzděláváme, ale také respektujeme to, že dítě má den, kdy může a den, kdy zkrátka nemůže. Při takovém šíleném pochmurném počasí to je nejhorší, to s nimi neuděláme nic,“ říká ředitelka. „Děti oceňují osobní kontakt. Nejsme velká anonymní škola, kde jsou děti ztracené a nikoho nezajímají,“ dodává Čapková, osobně se prý zná se všemi rodiči.
Těžištěm výuky je příprava na běžný, každodenní život. Mladší děti si vštěpují hygienické návyky. Starší se učí nakupovat, prát, žehlit, uklízet. Kromě toho mají běžné předměty. Součástí výuky jsou odborné praxe. Cílem je, aby praktická škola děti připravila na pomocné učební obory, chráněné dílny nebo i pro běžná učiliště.
Praktická škola Karla Heforta klade důraz na praktické dovednosti žáků.
Věčný spor příznivců a odpůrců inkluze
„Dříve jsme mívali okolo 140 dětí, nyní jich máme osmdesát. To znamená, že všechny děti, které mohly být integrované, byly integrované. Například děti s prvky autismu jsou s asistentem schopny v pohodě zvládnout základní i střední školu,“ říká Čapková. Děti prý často i odmítá, pokud se domnívá, že jsou schopny zvládnout výuku v běžné škole.
České praktické školy jsou podle Čapkové na velmi vysoké úrovni. „Každé dítě je jiné a potřebuje něco jiného. Nejde všechny vzdělávat stejně,“ říká. Zároveň připouští, že některé základní školy s běžným výukovým programem již dnes úspěšně integrují děti s mentálním handicapem, jelikož jsou na to zaměřené.
„Neumím si ale představit většinu základních škol, které mají šestadvacet dětí ve třídě, a mají integrovat dítě s mentálním handicapem. Museli by tam být tři lidi, aby se to zvládlo. Jednoho asistenta u pedagoga a asistenta u toho mentálně postiženého, který třeba vykřikuje a narušuje hodinu,“ říká Čapková.
O inkluzivním vzdělávání se vede debata již řadu let. Děti s vážnějším postižením navštěvují speciální školy, na jejichž fungování se téměř nic nemění. Lehce mentálně postižené děti dosud navštěvovaly především praktické ZŠ, v posledních letech však čím dál více chodí i do běžných základních škol.
Podle řady odborníků smíšený kolektiv prospívá jak handicapovaným dětem, tak jejich zdravým vrstevníkům, jelikož se učí spolu žít a pomáhat si. Kritici, za které mluví zejména Asociace speciálních pedagogů, však namítají, že některé děti nelze do běžného kolektivu začlenit.
