Na istanbulské třídě Istiklal, jež vede na náměstí Taksim, teď kvete jeden speciální byznys. Stánkaři, kteří se obyčejně soustřeďují na obchod s propiskami, zapalovači či pohledy, změnili sortiment: prodávají stavbařské helmy, roušky a masky, plavecké brýle.
Daří se jim. Neb vše jmenované jsou pomůcky, jež mohou člověka ochránit před slzným plynem či létajícími dlažebními kostkami. A to se hodí, teď, když Istanbulem (jakož i dalšími tureckými městy) otřásají největší protivládní demonstrace za mnoho a mnoho let. Demonstrace, které si vyžádaly už na čtyři tisíce raněných. A také nejméně tři mrtvé.
Všechno začalo minulé úterý poklidným protestem asi padesátky lidí proti kácení stromů v parku Gezi, který k Taksimu přiléhá. Po prvních policejních zásazích, vpravdě brutálních, se však z tohoto mírného vyjádření nesouhlasu s plánovanou přeměnou parku v nákupní středisko stala sněhová koule. Valící se a zvětšující se.
K těm stromům... Divili byste se. Je jich osm, možná devět. Tedy těch, o které šlo minulý týden především. Stojí na samém okraji parku, u asfaltového prostranství, jehož rozšíření měly ustoupit. Zdaleka to nejsou působivé letité kolosy – ba naopak, vypadají, omluvte ten výraz, jako "chcípáčci". Momentálně jsou navíc ověšené všemožnými transparenty a "opletené" barevnou vlnou.
Turecké nepokojePROTESTY: Demonstranti se dobývali k premiérovi KYBERÚTOK: Protesty zuří i na internetu KOMENTÁŘ: Protesty Turecku prospějí ANALÝZA: Z boje o stromy je politika SYMBOL: Dívka v červených šatech ČEŠKA: Připomíná mi to Listopad 1989 SBÍRKA: Demonstranti vybrali milion na inzerát ERDOGAN: Nespokojencům zlomíme ruce POLITOLOŽKA: Premiér přišel o charisma |
"Zdobíme je, vidíme v tom symboliku," říká studentka Ayla, zatímco za svitu baterky trpělivě omotává kmen jednoho z platanů fialovým mohérem. "Když minulý týden přijely buldozery, stačily zničit nějakých pět stromů, zbylé jsme ubránili," tvrdí. "Nicméně ony stejně umřou, mají zničené kořeny," uzavírá a znovu se cele noří do omotávání.
"Nejde už o park, ale o svobodu"
O tohle jde: park Gezi je vcelku malé zelené prostranství, oko se tu příliš nepokochá. "V podstatě je to obyčejný park, do kterého dřív chodili hlavně opilci," vysvětluje Bahar, dívka s dredy, která má ráda Prahu, a dokonce trochu umí vyslovit "ř". Jenže vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdogana se rozhodla park, nejspíš poslední zelený "ostrůvek" v téhle části Istanbulu, zrušit.
A na jeho místě postavit ono nákupní centrum, schované v replice historických kasáren, které tu stály až do demolice v roce 1940. Nikoho se přitom nezeptala. A když pár lidí vyjádřilo nesouhlas, nechala je zkropit vodními děly a slzným plynem. Tak proto se tu teď demonstruje. Už dávno nejde jen o park, jde o Erdogana obecně. O jeho vládu, o jeho politiku, o jeho (ne)mravy.
Atmosféra na Taksimu i v parku Gezi je veskrze festivalová. Po několika dnech tvrdých bojů s policisty v přilehlém okolí je ve vzduchu spíš klid. Lidé tu jedí, spí, tancují, skandují. Co pár minut se ozve nějaký hlasitý slogan, který se pak valí parkem i náměstím, aby po pár desítkách vteřin utichl a ustoupil jinému.
Děti, motor protestu
Demografické složení demonstrantů je rozmanité: od levicových aktivistů přes drsné fotbalové fanoušky, aktivisty za práva homosexuálů až po... ano, nacionalisty.
Mají dva společné nepřátele – premiéra a "jeho" policii. "Jedna věc je hrozně důležitá. Tohle všechno začali mladí lidé, narození po roce 1990. Až doteď jsme z nich byli dost zoufalí, protože oni byli naprosto apolitičtí. Nyní jsou hybnou silou hnutí," vysvětluje Mustafa Avkiran, herec, divadelník a trochu i kariérní demonstrant. "Je mi padesát. Zažil jsem všechno násilí 80. let," říká.
Dobrá, tedy děti jako hybná síla protestu. A co chtějí? Rezignaci Erdogana, to jistě. Tenhle požadavek vyjadřují sprejem na každé zdi, která se namane. Jenže zároveň tuší, že je to odvážné přání, které se jim nejspíš nesplní.
"Takže základní požadavky demonstrantů jsou v tuhle chvíli čtyři: rezignace policejních šéfů a starostů měst, kteří dovolili policejní brutalitu. Slib vlády, že park zůstane, kde je. Propuštění všech lidí zatčených při demonstracích. A slib policie, že ustoupí od používání slzného plynu a vodních děl," vypočítává Mustafa Avkiran. "Pokud se tohle všechno splní, bude to skutečná revoluce."
Nikdo mi nebude říkat, kolik mám mít dětí
Na Taksimu a v parku Gezi se všechno odehrává hlavně večer. Po práci. Kolem osmé už tu není k hnutí. Dát si s někým sraz je takřka nemožné, nejen kvůli hluku a neprostupnému davu, ale i kvůli neustále padající mobilní síti.
Radost z občanské aktivity je však tak hustá, že by se dala... ale, však víte. Je potřeba tu prostě být. Sunay Akin, istanbulský básník a také zakladatel zdejšího muzea hraček, stojí v hloučku a předčítá z knihy. Nikoliv své.
Jesim Ustaoglouvá, scenáristka a filmařka, vykládá, že tu teď tráví veškerý čas. Dny, večery, někdy i noci. Jak dlouho tohle hnutí bude trvat? "Nevím. Už nejde jen o park. Chceme svobodu," říká. "Nikdo mi nebude diktovat, kolik mám mít dětí," připomíná doporučení premiéra Erdogana, aby ženy rodily nejméně třikrát. "Zkoušela jsem v uplynulých dnech pracovat, dělat jiné věci, ale nedokážu se soustředit. Musím být tady. A budu tu až do konce."
Jednou z atrakcí Taksimu jsou teď zničená a posprejovaná auta. Hlavně policejní, to dá rozum. Nebohý bílý (bývalý) ford trčí u vchodu do parku, obrácený na bok. Skoro celý je polepený papírky. Tisíci papírků. "Máme v Turecku tradici stromů přání. Tohle je auto přání. Lidé sem píšou, co chtějí – většinou rezignaci premiéra, svobodu slova, nezávislá média a tak. Nebo tu Erdoganovi nechávají vzkazy. Teď bych nechtěl být jeho máma," utrousí Can, turecký televizní reportér.
Posledních několik nocí strávil v potyčkách s policisty. "Pojď se podívat na barikády, takhle večer vypadají úžasně."
"Fronta", dá-li se to tak nazvat, se v posledních třech dnech proměnila. Tam, kde se dřív bojovalo o přístup na Taksim, je momentálně klid a barikády z popelnic a policejních zábran slouží ponejvíce jako pozadí pro fotografie, jež následně okamžitě míří na Facebook či Twitter.
"Nicméně potyčky s policií pokračují. Tam, níže po ulici Gumussuyu. Radikálnější demonstranti se snaží probojovat k istanbulské kanceláři premiéra a policie budovu brání. Z těch rvaček se už stala taková noční rutina. A teď už jsou to spíš demonstranti, kdo je začíná," říká Can.
Nemůže tohle celému hnutí spíš uškodit? Can krčí rameny. "Ono je třeba pochopit, jak strašně jsou lidi na policii naštvaní. Vždyť umírali lidi."
Když někdo někomu šlápne na nohu...
Zpátky na náměstí a do parku. Je noc. Pořád je tu narváno, okolní luxusní hotely by možná měly popřemýšlet o "hlukové" slevě pro ty z hostů, kterým jsou současné události v Istanbulu volné.
Can se proplétá mezi stany a jejich obyvateli a tu a tam někomu šlápne na nohu. Omlouvá se a "pošlapaní" jej na oplátku hlasitě ujišťují, že je všechno v naprostém pořádku. "Tohle je na tom skvělé. Za normálních okolností může být na Taksimu z jednoho šlápnutí na nohu hromadná rvačka," říká Can.
"Teď je tu úplně jiná atmosféra, přátelská, všichni si navzájem pomáhají, jsou ohleduplní. Kavárny a restaurace z okolí dovážejí zadarmo jídlo, doktoři ze soukromých nemocnic jsou tu jako dobrovolníci. Kéž by takováhle atmosféra vydržela," uvažuje, načež zakopává o vytrženou dlažební kostku. Před pádem na chodník jej zachrání útlý stánkař.
Co byste řekli, že prodává?
