Meteorolog Tomáš Drvota je jedním ze čtyř lidí, kteří v současnosti chodí do Klementina snímat a zapisovat naměřené údaje. Přichází třikrát denně, v 7, 14 a 21 hodin, době letního času v 8, 15 a 22 hodin. Těmito časy, vycházejícími z takzvaných mannheimských hodin, se řídili i jeho předchůdci před staletími. Výjimkou byly doby, kdy se měřilo častěji.
První zápisy z roku 1775 jsou jednoduché. Informují o teplotě a krátce latinsky i o tom, jestli byla obloha jasná, popřípadě zda foukal vítr a jak silný. Jsou psané pěkným, pečlivým písmem.
Nyní se zapisuje jak ručně, tak i do počítače. To ale až na závěr měření. Nejprve Drvota změří teplotu v místnosti. Barokní prostory Klementina jsou chladné, i přes venkovní vedro. Následuje kontrola teploměrů v plechové a žaluziové meteorologické budce za oknem. V každé je vždy suchý a vlhký teploměr. Hlavní je údaj suchého teploměru žaluziové budky. Ostatní údaje slouží k případným korekcím. (více o tom, co vše se v Klementinu měří zde)
"31,9 stupně," odečítá Drvota zásadní hodnotu a zanáší ji spolu s ostatními do tabulek. Následné porovnání ukazuje, že korekce není nutná, a tak volá stejný údaj kolegům z Českého hydrometeorologického ústavu. Rekord v patnáct hodin nepadl. Ten byl pro 11. června 33,5 °C z roku 2000.
Korekce údajů a kalibrování měřících přístrojů je stejně staré jako samo měření. "Mniši teploměry kalibrovali prostřednictvím svého bratra, kterému se vyhýbaly nemoci a oni vypozorovali, že má konstantní teplotu. Vždy mu dali pro kontrolu teploměr do podpaždí," vysvětluje Drvota.
I sem už však proniká moderní technika. Plošina na střeše budovy nese starší, i moderní přístroje na měření intenzity slunečního záření a množství srážek. Meteorologové tak už nemusí vždy stoupat po příkrých schodech nahoru na střechu. Vzhledem k historii a tradici měření by však byla škoda, kdyby z něho zmizel člověk a zůstaly jen automatické přístroje.
