Ostrůvek Utøya ležící na jezeře Tyrifjorden nedaleko Osla v podzimním slunci vůbec nepůsobí jako místo, kde se odehrál jeden z nejhorších masakrů novodobé Evropy. Je čtvrteční poledne a na ostrově vládne klid, v tichu je slyšet jen šum větru a ťukání datla.
Na lodi Thorbjørn z pevniny připlouvá správce ostrova jednatřicetiletý Jørgen Frydnes a loď kormidluje dvaapadesátiletý Jon, který už přes dvacet let pracuje jako hlavní technik ostrova. Tentokrát je doprovází ještě reportérka iDNES.cz.
Na palubě téže lodi 22. srpna 2011 přivezl Jon i Anderse Breivika vydávajícího se za policistu mířícího na kontrolu tábora, kterého se účastnilo téměř šest stovek dětí a teenagerů z mládežnické strany. Hned druhou Breivikovou obětí byla Jonova žena Monica, přezdívaná matka Utøyi, která pracovala jako manažerka ostrova. Jon v následném zběsilém boji všech přítomných o život na loď naložil devět dětí včetně Moničiny šestnáctileté dcery Heleny a z ostrova před vraždícím maniakem prchl.
Myšlenky na Utøyu se od té doby nesnažil vytěsnit, naopak - s železnou pravidelností se každé ráno na ostrov vrací a pracuje i nadále jako hlavní technik. Jeho ženu ve funkci nahradil právě Jørgen. „Jon představuje ruce ostrova, má na starosti technické záležitosti a veškeré opravy, které jsou na ostrově třeba. Já dělám administrativu a starám se o návštěvy,“ říká Jørgen, který do Mládežnické strany práce (AUF) vstoupil až po teroristickém útoku.
Nechtěli obědvat v jídelně, kde umírali lidé. Postavili novou
Straně trvalo čtyři roky, než překonala šok ze ztráty desítek svých členů. Od loňska však na ostrově opět začala pořádat tradiční velký letní tábor pro levicově smýšlející děti a mladé dospělé.
Bezpečnostní opatření prý byla výrazně posílena - v roce 2011 bezpečnost účastníků hlídal jen jeden policista v civilu, kterého Breivik zastřelil jako prvního. Jakou formou a kolik policistů ostrov hlídá během současných letních táborů, však Jørgen z pochopitelných důvodů nechce prozrazovat.
Účast na táboře byla loni i letos v létě obrovská, větší než kdy dřív. „Letos tu bylo asi 1 200 lidí, dvakrát tolik co při útocích před pěti lety,“ říká Jørgen. Je těžko představitelné, jak se na malý ostrůvek, jehož větší část zabírá les borovic, bříz a javorů, tolik lidí vůbec mohlo vejít. „Do ložnic v chatkách se vejde osmdesát lidí. Většina lidí spala venku ve stanech. Byli jsme tu opravdu hlava na hlavě. Ale myslím, že si to všichni užili,“ směje se Jorgen.
Ještě před návratem táborníků na Utøyu však bylo třeba vystavět nové budovy. „V kafeterii 22. července 2011 zemřelo třináct lidí. Nikdo si neuměl představit, že bychom tutéž budovu dál používali pro běžné účely,“ říká Jørgen. Opodál proto vznikla zbrusu nová moderní dřevěná stavba.
Domeček původní kafeterie však zůstal zachován a kolem něj vyrostla větší symbolická stavba „Tvoří jí celkem 495 pilířů, které představují všechny přeživší z toho dne. Ty stojí kolem a chrání 69 sloupů - tolik lidí zemřelo. Má to velmi silnou symboliku,“ vysvětluje Jørgen. Původní kafeterie dnes slouží jako vzpomínkové místo. Zůstala zachována v naprosto stejném stavu jako v den teroru - ve stěnách tak jsou stále patrné díry po kulkách, dokonce i okna zůstala otevřená stejně jako tehdy.
„První oběti zabil na cestě vzhůru od lodi, pak hned zamířil sem do kafeterie,“ říká Jørgen, který za celé odpoledne ani jednou nevysloví Breivikovo jméno - možná je to jen náhoda. „Bylo tu právě plno lidí, kteří v televizi sledovali zprávy o bombovém útoku v Oslu. Když vešel dovnitř a začal střílet, utíkali všemi směry. Museli se v tu chvíli rychle rozhodnout: Mám skočit z okna, utíkat k zadnímu vchodu, nebo se zamknout na záchodě?“ popisuje.
V hlavní místnosti kafeterie na několika místech leží květiny a fotky dívek a chlapců, kteří zde toho dne zemřeli. Jejich rodiče sem čas od času přijíždějí zapálit svíčku.
Nejstarší budova na ostrově, původně dům farmářské rodiny, která zde hospodařila.
Ve vedlejší místnosti pak je celá stěna popsaná SMS zprávami, které si během devadesátiminutového Breivikova řádění posílali účastníci tábora se svými blízkými. Zde jsou dvě z konverzací:
„Mám tě ráda. Je tady muž, který střílí. - Co se děje? - Muž střílí, schováváme se - Vypni světlo na svém telefonu. - Jsem v domě, je tu tma. Jsou tu i dospělí. Marta je zraněná. Mám tě ráda. Policie je na cestě, zvládneme to. - Mám tě rád. Co je Martou? Jsi v pořádku, zlato? Potřebuju to vědět...“
„Jsi ještě na táboře? - Jo, co se děje? - V centru Osla vybuchla bomba. Zatím moc nevíme. Ale je tam mnoho raněných. Kdy se vrátíš domů? - Jsi OK? - Ano, jsem. Mám tě ráda. - Co je s tebou? Co se děje? - Zlato, prosím odpověz. - Prosím tě odpověz, jsi v pořádku?“ Odpověď už nepřišla, dívka zemřela na fotbalovém hřišti.
„Rozhodli jsme se tady zveřejnit SMS zprávy z toho dne, protože nejvěrněji zachycují jednotlivé osobní tragédie. Dokumentují to, co se tu dělo, bez jakéhokoli filtru,“ vysvětluje Jørgen.
23. července 2011 |
Ostrov není muzeum
Další připomínkou obětí je velký stříbrný prsten zavěšený mezi kmeny stromů na severním pobřeží ostrova. Vyryta jsou do něj jména a věk obětí: Andreas Dalby Gronnesby - 17, Gizem Dogan - 17, Karin Elena Holst - 15... Člověku při tom čtení až běhá mráz po zádech.
Jedná se zatím vlastně o jediný památník obětí masakru. Norská vláda sice již před pár lety schválila velkolepý nápad umělce Jonase Dahlberga vystavit památník v podobě velké „jizvy“ v krajině naproti ostrovu Utøya (o projektu jsme psali zde), žádné kroky k jeho realizaci však zatím nepodnikla. „Je to ostuda. Už to bude pět let a Norsko stále nemá oficiální pomník obětem útoků ani tady ani v Oslu,“ podotýká Jørgen.
Ačkoli připomínce obětí z července 2011 je na Utøye věnován velký prostor, vedení mládežnické strany si zakládá na tom, aby se z ostrova nestal jen jakýsi skanzen, jedno velké muzeum Breivikova masakru. Kromě již zmíněného letního tábora se zde proto pořádá řada dalších akcí a konferencí Mládežnické strany práce. „Utøya je přístupnější a otevřenější, než byla kdy dřív. Každý je tady vítán,“ říká Jørgen.
V praxi se s ním individuální návštěvníci, nemají-li vlastní člun, musí předem domluvit, aby je lodí vyzvedl na pevnině, v nedalekém kempu Utvika. Po většinu pracovních dní jsou však na ostrůvku přítomni pouze dva lidé: Jørgen a Jon.
Breivik nenáviděl imigranty. Stranu dnes vede syrský Kurd
O třicet kilometrů dál jihovýchodním směrem sedí ve své kanceláři na náměstí Youngstorget v centru Osla Mani Hussaini, současný lídr Mládežnické strany práce. V budově, která straně patří už desítky let, vládne domácká atmosféra. V kuchyňce skupinka lidí připravuje snídani, v umývárně si kdosi čistí zuby. Na chodbách jsou vyvěšeny palestinské a duhové vlaječky.
„Jsem pyšný na to, že mohu říct, že jsme silnější než kdy dřív, máme více členů - celkem 14 tisíc, což je o pět tisíc více než v roce 2011, a máme mnohem větší politickou moc. Ale samozřejmě vzpomínky na naše kamarády, kteří zemřeli na Utøye, máme stále v hlavě, každý den. Nikdy nezapomeneme, co se stalo. Ale budeme dál bojovat, abychom byli silná politická organizace, která prosazuje demokratické hodnoty. V současnosti jsme vůbec největší mládežnická organizace v Norsku,“ říká Hussaini, původem syrský Kurd, který s rodinou přišel do Norska, když mu bylo dvanáct. Do čela strany byl zvolen před dvěma lety.
Mani Hussaini, lídr Mládežnické strany práce, se narodil v rodině syrských Kurdů. V Norsku žije od svých dvanácti.
Současným hlavním programem Mládežnické strany práce je boj proti změnám klimatu. „Norsko je jedním z největších producentů a vývozců ropy na světě. Země z toho má skutečně hodně peněz. Zároveň je to ale jeden z nejšpinavějších zdrojů, který enormně poškozuje životní prostředí. Naším cílem je v části Norska zcela zastavit těžbu ropy,“ nastiňuje Hussaini ambiciózní cíle své strany.
Se svou mateřskou Stranou práce, která je v současnosti v Norsku u moci, se v tom mládežnická frakce zásadně rozchází. „Stejně jako my usilují o silný sociální stát. Životní prostředí pro ně ale není priorita,“ říká Hussaini. Norsko má podle něho obrovský potenciál v obnovitelných energiích, zejména co se týče větrných a vodních elektráren.
„Chceme také zvýšit daně pro nejbohatší a zavést dvě nové daně: daň z dědictví a daň z nemovitosti. Ani jednu zatím v Norsku nemáme. V podstatě celé centrum Osla vlastní jen dva nebo tři lidé. Nájmy pro běžné lidi jsou obrovské. Jsme sice jednou z nejbohatších zemí světa, v posledních letech ale roste nerovnost. Máme tu přes devadesát tisíc chudých dětí. Neumírají hlady, ale jsou vyčleňovány ze společnosti.“
Mládežnická strana práce také tradičně podporuje pomoc imigrantům přicházejícím do Norska, koneckonců i její současný lídr je původem imigrant.
„Nikdo nechce opustit svůj domov. Lidé, až na výjimky, odcházejí, pouze když nemají jinou možnost. Důvod, proč jsme tenkrát utekli my byl, že můj otec byl novinář a psal kriticky proti Asadovi. Bylo velké riziko, že ho popraví. Stále si to pamatuji, nechtěl jsem odejít. Byli jsme šťastní, bohatí, měli jsme všechno. Pak jsme přišli do Norska a najednou jsme byli mezi nejchudšími,“ vzpomíná. V Norsku rodina před šestnácti lety nakonec získala azyl.
„Budu této zemi navždy vděčný za příležitosti, které dala mně, mé sestře a bratrovi - všichni jsme dostali zdarma vzdělání. Mí rodiče dostali práci, i když tenkrát ještě neuměli norsky. Za pár let jsme na tom byli tak dobře, že jsme koupili dům, a pak ještě jeden... Dnes mám já i mí sourozenci vysoké školy... Norsko je skutečně země příležitostí. Dobře vím, že tak to nefunguje v každé evropské zemi,“ říká Hussaini.
Anders Breivik, jehož hlavní pohnutkou k zavraždění 69 lidí na Utøye a dalších osmi v Oslu, byl údajně boj proti imigraci, ve vězení nemá přístup k internetu. To, že Mládežnickou stranu práce, kterou se snažil vymýtit, dnes vede syrský Kurd, se však snad dozvěděl.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
