Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ve škole v Angole: sto kilometrů pro sešit, tři dny pro plat

  6:16aktualizováno  6:16
Školy v Angole doposud často připomínaly český venkov v 18. století. Učitelé, kteří sami mají mnohdy chatrné znalosti, se snaží naučit děti bez tužek a sešitů číst, psát a počítat. Situaci pomáhají zlepšit i Češi.

V této škole v provincii Kuembo mají některé děti dokonce sešity a učebnice. | foto: Milan Vodička, MF DNES

Školní dvůr mě pobavil, protože to byla typická Afrika. Uprostřed stála kovová dětská skluzavka, jejíž spodní půlku někdo ulomil a odnesl, takže děti padaly do díry. Taky mě pobavilo, že někteří učitelé nemají ani osmou třídu. A to je přitom zlepšení, protože před pár lety mezi nimi byli takoví vzdělanci, kteří vyšli z druhé třídy.

Zasmál jsem se také tomu, jak se jedna taková učitelka zeptala žáků: "Co je víc - jedna třetina, nebo půl kilogramu?" Nebo tomuhle: řediteli jedné školy řekli, že má ve své flešce viry. "Není divu, že tam jsou," odpověděl. "Ztratil jsem totiž krytku."
Hahaha.

Češi v Angole

První Češi přijeli do Angoly v době, kdy byla po téměř třicet let dlouhé občanské válce celá rozvrácená, o ropném boomu se nikomu ani nesnilo a snad jedinými aerolinkami, které tam létaly, byli afričtí nadšenci z Brussels Airlines. Působit začali v nejzničenější provincii Bié ve středu země. Kromě zemědělských projektů pomáhají i tamnímu školství. Postavili 14 škol, vyškolili na 500 učitelů a jejich alfabetizačními kurzy prošlo na 1200 lidí, především ženy. Činnost je financována z peněz UNICEF, české vlády a sbírek Člověka v tísni. Přispět můžete i vy, a to na účet 76327632/0300.

Ale pak, když jsem se dozvídal víc a víc, jak to chodí tady v samém středu Angoly po třiceti letech války, jsem se za všechno to pobavení už jenom styděl.

Styděl jsem se před těmi, kdo s malým nebo žádným pedagogickým vzděláním, bez pořádného bydlení, protože žijí v chatrčích, a často bez peněz, protože jim je stát dluží celé měsíce, se věnují dětem z jiných chatrčí, které chodí do školy třeba deset kilometrů tam a deset zase zpátky, a které mají často hlad.

Ti dospělí bez znalostí se snaží ty děti bez tužek a křídy, bez učebnic a sešitů naučit číst, psát a počítat. Je to hrozně těžké. A výsledek je nevalný. Ale jak jsem zjistil, někam se to sune. 

Sto kilometrů pro sešit

V téhle škole, jedné ze čtrnácti v okrese, za jejichž stavbou byla společnost Člověk v tísni, to nevypadá špatně. Hodina portugalštiny, krásná slečna učitelka Veronica Tenesiová, klasické školní lavice, tabule. Smíšená třída do deseti let. Děti něco píší, některé zlobí, některé lelkují.

Jak mě už někdo poučil dopředu, v angolské škole není poznat, kdy je hodina a kdy přestávka. Ale to by tak nevadilo. Horší je, že třída je poloprázdná. Je to však zdaleka nejplnější třída ve škole. "Víte, dneska právě začala škola pod dvou týdnech prázdnin," říká učitelka, která z toho taky nemá radost. "Děti nepřišly, začnou chodit až za pár dnů. Takhle to je."

Záškoláci se nijak neskrývají. Některé děti si hrají na prašné ulici před školou, jiné dokonce na školním dvoře. Jezdí tam po torzu skluzavky. Další potkám na trhu a jiné vidím na poli.

Nikdo je moc nenutí chodit do školy. I když třeba rodiče pár tříd kdysi absolvovali, nijak jim to život nezměnilo. Žijí v prachu a bídě, dřou na poli jako jejich předkové, a tak nevidí důvod, proč hnát děti do lavic. Představa, že jim vzdělání otevře cestu k lepší budoucnosti, je pro ně zhruba stejná, jako byste jim tvrdili, že se mohou stát kosmonauty.

Fotogalerie

"Byl jsem minulý pátek ve škole ve vesnici Konži a byly tam jen kozy," říká učitel Dinis Jackson. "Ani žáci, ani učitelé. Měl jsem tam návštěvu z Mosambiku a hrozně jsem se styděl."

Pro rodiny je dobré, když děti radši vezmou motyku a pomáhají na poli. Na odlehlém venkově jsou však i jiné, neobvyklejší překážky: když dítě popíše sešit, měli by rodiče koupit jiný. Ale podle výzkumu, který v téhle části Angoly Češi před časem pořídili, jsou vesnice, odkud cesta za novým sešitem měří i víc než sto kilometrů.

Jak naučit učitele učit

A tak vlastně není divu, že ze všech prvňáčků, kteří v okrese Kuemba začnou chodit do první třídy, jich na druhý stupeň postoupí jen čtyři procenta. Tedy čtyři děti ze sta.

Jen pro lepší pochopení situace: Kuemba je v provincii Bié, která byla nejvíc z celé Angoly přeorána válkou. Je asi osm set kilometrů od pobřeží, a tak sem peníze za těžbu ropy ještě moc nedosáhly. Hlavní třída je prašná cesta, na jejím konci leží vrak tanku, za městem jsou celé rozstřílené kolony.

Krávě voda neškodí aneb Češi pomáhají rolníkům

Hromadnou koupelnou je nedaleká řeka, kde se nejvýš po proudu koupou muži, o něco níž se myjí auta a úplně nejníž ženy, které tam i perou. Za týden před mým příjezdem tady zemřelo devět dětí na nemoci, jimž místní říkají malárie, i když to často malárie není.

Vzdělání tady tudíž není zrovna to hlavní. Řešení vypadá jednoduše: nahnat děti do škol. Ale je tady ještě něco, co je stejně naléhavé: naučit učitele učit.

Jeden z učitelů, s nimiž jsem se náhodou setkal ve městě Kuito, hlavním městě provincie, říká: "V jedné čtvrté třídě, kde bylo pětatřicet žáků, jich jen pět umělo napsat své jméno." Chyba očividně není v nich.

Kouzlo na neviditelnost sešitu

A teď jsem v Kuembě, v jednom z míst, které ukazuje, jak by se to mohlo změnit. Člověk v tísni tady otevřel školu pro učitele. Absolventi jednoho z kurzů právě dostali diplomy. Tajemník provincie Bié přes vzdělávání má pěkný oblek a chybí mu jednička vlevo nahoře. Skandují se prázdná budovatelská hesla, pozůstatek z časů, jimiž Angola načichla, když byla na sovětské oběžné dráze. "Boj pokračuje!" "Vítězství je jisté!"

Učitele však zajímají pouze diplomy. Byl to jen několikatýdenní kurz, ale oni mají šťastné oči, jako by promovali na Oxfordu. Ve skutečnosti jsou asi tak na úrovni osmé třídy. Jedna absolventka si čte diplom tak, že si text polohlasně slabikuje.
Nesmějte se. Jistě je teď mnohem lepší učitelkou, než byla. Mnohde totiž doposud připomínala angolská škola český venkov v 18. století, kde učili vojenští vysloužilci.

"Učitelka četla dětem něco v portugalštině, které nerozuměla - a ty děti nerozuměly tuplem," popisoval mi svůj zážitek Petr Holeček, který dlouho učil v Angole na střední zemědělské škole. "Výstup byl nula. Děti maximálně viděly, že existuje knížka, z níž se dá něco číst."

A výsledek? "Do zaváděcí třídy k nám měly přicházet ty nejlepší děti. Byli mezi nimi ale i poloviční analfabeti. Anebo děti, které psaly sedmičku zrcadlově."
Tohle školicí středisko je posun kupředu. Učitelé se doučují portugalštinu, matematiku a další předměty, ale také se učí učit. Dinis Jackson jim vysvětluje, jak by učitel měl stát u tabule, aby ho děti dobře viděly. Anebo tohle: "Nikdy se neptejte žáků, jestli látce rozuměli, protože vždycky kývnou. Dávejte jim kontrolní otázky, tak zjistíte pravdu."

Apoštolem WC v Angole

Češi se snaží přesvědčit místní kmeny, jak je důležité postavit si latrínu.

Pak se učitelé učí plánovat hodinu. Na začátek si mají připravit něco zajímavého, aby děti zaujali. Pár triků, jak udělat školu hrou. Komenský by měl radost.
Jsou to věci, které člověku odjinud přijdou zcela samozřejmé. Ale tohle je vnitrozemí Angoly.

Petr Holeček mi vyprávěl, jak se ho jeden ředitel zeptal, jestli u nich na škole mají také takové problémy s fetišismem. Afrika věří na všelijaká kouzla. Dokonce často i ta vzdělaná Afrika. "Zeptal jsem se ho, jaké fetiše má na mysli, a on řekl, že ty na neviditelnost sešitu. Pokračoval, že studenti si koupí fetiš, který udělá sešit neviditelný, on ho pak nemůže vidět a student při prověrce dostane nespravedlivě dobrou známku."

Zakopej pytel

Ale ti učitelé si opravdu smích nezaslouží. Před několika lety tři čtvrtiny z nich neměly celé základní vzdělání. Když se jednoho zeptali, kolik hodin denně učí, řekl, že pět: od osmi do dvanácti. Upozornili ho, že to jsou jen čtyři hodiny, ale on jim to suverénně odpočítal na prstech: "Podívej! Osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct. To je přece pět."

Ti horší z nich to v kurzech dotáhnou do šesté třídy, ti lepší do deváté. Je to pro ně terno, i když na druhé straně jsou svým povoláním biti. Terno proto, že na své povolání mají definitivu a mají zajištěn stálý plat, který po takovémto kurzu vzroste.

A negativní stránka? Někdy ty peníze neuvidí celé měsíce, vláda jim je posílá pozdě a ještě do bank, kam musí cestovat celé dny. Zmíněný český výzkum z roku 2009 ukázal, že někdy cestovné stojí učitele tři čtvrtiny platu a na konci chudák učitel může zjistit, že peníze ještě nedošly, takže cesta byla zbytečná a peníze vyhozené.

A je tady ještě jedna věc. "Vláda učitele přesouvá každé dva roky na jiné místo," říká Jitka Škovránková, která má na starosti angolské projekty Člověka v tísni. Pak žijí v neznámé vesnici, často v hliněné chýši a bez vlastního políčka, na němž by si přilepšili. Nemají tam nic: učebnice, knihy, atlas.

Nemají to jednoduché. Někdy je úřad pošle do míst, kde neznají místní jazyk a žáci neumějí moc portugalsky. Člověk v tísni se proto snaží dodat nějaké učebnice, které se překládají do lokálních jazyků, k tomu mapy, encyklopedie a hry. A dělá ještě jednu věc: alfabetizační kurzy pro dospělé. "Zjistili jsme, že když se rodiče naučí číst a psát, nutí k tomu i děti," říká Jitka Škovránková.

A dodává, že celé dohromady to dává smysl a zabírá. "Vláda už nás požádala, abychom to rozšířili i na další tři provincie."

A má to smysl i pro děti, jejichž vzdělání - řekněme čtvrtá třída a znalosti sotva na třetí - je z evropského hlediska vlastně nulové. "Ale ono jim to změní život," říká Jitka Škovránková. "Něco se naučí a vzdělání přináší člověku možnost volby a možnost rozhodovat o vlastním životě. Když má přístup k informacím, může se rozhodnout, kolik chce dětí nebo koho bude volit. Tohle je cesta z rozvojového světa."

Někdy je třeba postupovat i docela neortodoxně. Petr Holeček, který učil na střední zemědělské škole, říká: "Občas musíte nechat stranou krásnou teorii a učit děti prostě to, jak různé věci děláme u nás. Takhle jsme třeba zakopali igelitový pytel a rok se na něj chodili dívat, aby žáci pochopili, že ho opravdu nemají vyhazovat, protože nezmizí jako třeba spadané listí."

Kuito, Angola

Kuito, Angola







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.