Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Malárie, HIV, slepé střevo...Byl jsem zdravotní sestrou v Ugandě

  17:59aktualizováno  17:59
V srdci Afriky, jen pár kilometrů od Viktoriina jezera, stojí v Ugandě česká nemocnice. Postavili ji Češi, nyní na ní z darů částečně přispívají. Je česká, ale lékaři jsou tam ugandští a sestry také. Jediný Čech je ředitel. Odcestoval jsem tam, abych se na nějakou dobou sám stal zdravotní sestrou.

Uganda | foto: Milan Vodička

Kam se mi vypařil Joseph Mande? Držím jeho kartu a už potřetí vystrkuju hlavu na chodbu a ptám se pacientů. Pan Mande je HIV pozitivní.

Jako všichni v mé čekárně. Třeba dvacetiletá slečna, která říká, že otěhotněla náhodou, a chtěla by potrat. "Jak můžete být těhotná náhodou?" zvedá obočí doktorka Catherine.

HIV pozitivní je i šestiletá holčička Birabwa Namajandža. Smějeme se na sebe, kdykoliv kouknu do čekárny. Dal jsem jí propisku a pár papírů, aby si mohla kreslit. Přišla s babičkou. Rodiče jsou mrtví. AIDS.

AIDS má také Fasida Negessa. Vypadá na osmdesát, takže jí bude tak šedesát. Takový věchýtek. Přijela sem z vesnice od Viktoriina jezera, protože už to bolestí nemohla vydržet. Rozjely se jí pásové opary. Celé tělo a pravá ruka. Šaman to léčil bylinkami. Bude tady muset zůstat. Vůbec netušila, že je nakažená, přestože manžel už je mrtvý. Taky AIDS.

Tak to jsou někteří z mých pacientů. Takový obyčejný den. Jsem "zdravotní sestrou" v české nemocnici v Ugandě a dneska mám službu na oddělení s HIV. Volám pacienty jednoho po druhém. Cítím se divně, protože říkám jejich jména tónem, jako by šlo jen o kontrolu po angíně.

Další sestra, která je s námi v ordinaci, mezitím žhaví mobil. Je třeba zavolat do vesnice u jezera, kde bydlí ta stařenka s AIDS a pásovým oparem. Někdo z příbuzných nebo sousedů musí přijít, aby se o ni staral. V Africe funguje systém 1+1. Každý pacient musí mít někoho, kdo se o něj bude starat, bude mu vařit a prát. Vidím ty ženy každý den. Bydlí v přístřešku vedle mého bungalovu. Na ohništi něco kuchtí nebo rozprostírají prádlo na trávník. Ráno se vždycky zdravíme.

Takový obyčejný den. Na židli teď sedí úplně obyčejná paní. Doktorka kouká do výsledků z laboratoře, pak na ni a znovu do výsledků. Potom napíše do karty: stupeň 3. To znamená, že buď už má AIDS, nebo je nemoc hned za rohem. "Vy jste sem nechodila. Proč?" ptá se lékařka. Žena neříká nic. Když odejde, doktorka Catherine mi vysvětluje, co se stalo. Retrovirální léky mohou virus HIV udržet pod kontrolou a nakažený může žít roky a cítí se dobře. Jenže někdo si pak řekne, že to s ním není tak špatné, a vysadí. A už se veze.

Fotogalerie

Sestra s telefonem se mezitím dovolala do vesnice u jezera a obstarala pro babičku s oparem pomoc. Je to pro ni všední věc. Stejně nahání pacienty, kteří dlouho nepřišli na kontrolu.

Ve tři čtvrti na dvě se stane zázrak. V čekárně sedí Joseph Mande. Ptám se, kde celou dobu byl. "Tady," řekne. Otevírám pusu, abych ho sjel jako správná sestra, ale pak ji zase zavřu. Ničemu tím nepomůžu.

Ve dvě končíme. Takový obyčejný den. Žádné drama, jen pár desítek lidí s diagnózou HIV a AIDS a životem na hraně.

Jdeme na oběd.

Jak jsme se občas (ne)smáli

Tahle nemocnice je jiná, než jsem čekal. Myslel jsem, že tady bude znít čeština, ale kromě ředitele jsou všechno Uganďané. Lékaři v kravatách, sestry v nažehlených uniformách. Hlavní sestra Rhonah má na hlavě bílý čepeček a mnohaletou praxi z Ameriky.

Dětská postýlka: 300 korun týdně

Česká nemocnice sv. Karla Lwangy vznikla na jihu Ugandy v roce 2007, spravuje ji Arcidiecézní charita Praha. Je považována za jednu z nejlepších nemocnic ve východní Africe. Její provoz je možný díky příspěvkům českých dárců. Nyní nemocnice zavádí program Sponzorství nemocničního lůžka. Například týdenní provoz postýlky na dětském oddělení činí 300 korun, na porodnickém 500 korun a na chirurgii 1 100 korun. Více informací: www.nemocniceuganda.cz

Přesto je to česká nemocnice. Založila ji před šesti lety Arcidiecézní charita Praha a žije převážně z příspěvků z Česka. Každý rok tady ošetří na 25 000 pacientů a je to nejlepší nemocnice široko daleko. Chirurgie, porodnice, dětské, ženské a mužské oddělení, laboratoř na úrovni. Celkem 75 lůžek. Je tady i zubní ordinace. Tomu se divím. Afričané mají krásné silné a bílé zuby. Ale to je už jen zdání. "Od té doby, co jedí sladkosti a pijí limonády," říká zubařka.

Nemocnice se otevírala s naivní představou, že léčení bude zdarma. Ugandské nemocnice chtějí nejdřív poplatek. "Ale brzy bylo jasné, že by sem přišla celá východní Afrika," říká ředitel Lukáš Laube. A tak je u vchodu pokladna.

Když nemocnice začínala, byli tady čeští lékaři. Pak se ukázalo, že místní doktoři znají místní nemoci lépe. Než se Čech zaučil, pomalu mu končil turnus. Teď je zde kromě ředitele jen vrchní sestra na chirurgii Laura, Slovenka z Čachtic. Ale jen náhodou. Je jeptiškou a řád ji sem poslal na misii. A teď jsem tady jako sestra i já.

Můžu dělat jen pomocné práce - přines, podrž, zavolej. Místní se baví tím, že se muzungu, tedy běloch, ohání koštětem nebo nosí krabice. Někdy se ale bavíme všichni. Třeba když při vyvolávání komolím jména. Jedna paní mě dokonce pošle za roh. Pak se ukáže, že jsem hledal zrovna ji. Nepoznala se.

Někdy není do smíchu nikomu. Na chodníku vedle ženského oddělení mě míjí dívka. Skelné oči. Najednou jde k zemi. Chytnu ji jen taktak. Mdloby. Má vysokou horečku. Malárie.

Někdy jdou mdloby naopak na mě. Večer vidím, jak personál sedí ve dvoraně na schůzi. Na tabuli je napsáno, že to je přípravný výbor pro získání financí na zásnuby jednoho z lékařů. Myslím, že je to legrace. Ale není. Dostanu seznam, co musí doktor koupit rodičům vyvolené. Třeba dvě krávy, čtyři kozy a čtyři kohouty, dva pytle rýže. Seznam má dvě stránky. Počítám to: na naše sto tisíc. Teď začínám mít skelné oči já.

Sorry, baby, že to bolí

Doktor Geoffrey Kasaizaki má při vizitě na dětském kolem krku stetoskop a po ruce laskavá slova. Od stropu visí sbalené moskytiéry, ze stěn na všechno koukají namalovaná žirafa, slon, papoušek s červeným zobákem a holčička s blonďatými copy.

Uganda

Na postýlkách leží děti, jimž nemoc kouká ze žlutých očí. Horečky a odevzdanost. Ale je to běžný provoz. Malárie, průjmy, srpkovitá anémie. Léčení jde rychle.

Sedmiletý Wassa se směje. Přijel před týdnem s malárií a anémií. Dneska jde domů. Lékař mu jemně stáhne spodní víčko. Bělmo je pěkné. "Kdyby zůstal doma, byl by v ohrožení," říká mi tiše.

Tříletá Hadídža je tu už podruhé za dva měsíce. Anémie, která je v Africe dědičná. Lékař ji chvilku poslouchá, pak chytne dvěma prsty kožní řasu na břiše. Jako by stiskl papír. Nelíbí se mu to.

Takhle jdeme postýlku po postýlce. On se stetoskopem, já nosím karty. Jedno dítě má kanylu v žíle na hlavičce. Ty na rukách a nožičkách praskaly. U dětí jsou maminky, je tady nával, protože začalo období dešťů a malárie má hody.

A jiné ráno. Zase děti, ale víc radosti. Sloužím v kojenecké poradně a vážím dětičky. Dám je do takových kšand a zapíšu váhu. Je to nebezpečná práce. Jeden chlapeček najednou vypustí vodotrysk. Mám co dělat, abych uskočil. Maminky se baví, ale hned je to přejde. Začíná se očkovat. Dětská obrna, spalničky, záškrt, černý kašel. Vyvolávám jednu po druhé.

Sestra vypadá přísně jako kaprál Himmelstoss, ale když děťátku vpíchne injekci, zazpívá něžně: "Sorry, baby." Maminky drží děti na klíně a odvracejí hlavy, aby neviděly ten masakr. Děti brečí se zpožděním.

Odpoledne jdu se sestrou Laurou na kontrolu a pak na operaci. Sestra si vybrala mužské oddělení a kontroluje vybavení. Kyslíkovou masku, efedrin a adrenalin v pohotovostním boxu, zda jsou všude připraveny gumové rukavice, glukóza, voda na pročištění kanyl a ředění antibiotik. U všeho ji zajímá datum trvanlivosti. Je tvrdá jako křemen. Na stojanu pro kapačky visí krevní konzerva. A ta musí mít jiný stojan. Tak nedá plný počet bodů. Jen osm.

U operace je úplně jiná. Operuje doktor Geoffrey, a než začne, protahuje se jako gymnasta. Šestnáctiletá dívka jde se slepým střevem a měla velký strach. Laura ji celou dobu konejšivě hladí po hlavě, i když to dívka nemůže cítit.

Ordinujeme pod mangovníkem

Dneska ordinujeme pod mangovníkem ve vsi Adžidži, kde i holičství vypadá jako kadibudka. Máme celodenní výjezd. Každý týden je jeden.

Doktor Daniel Latim vyšetřuje lidi. Jeden muž má cystu na krku, další pořádnou kýlu. Musí to pryč. Muž s cystou říká, že nemá peníze. Dostane radu, ať si počká, až nemocnice bude operovat týden zdarma. Dělá se to každý rok, aby mohli přijít i ti nejchudší.

Narazíme na pár případů vysokého tlaku a cukrovky. A pět nových případů HIV. Sestra píchá vesničany do prstu a kápne krev na tester. Začíná několikaminutový thriller. Sleduju, jak se tester zbarví. Když červená přeleze dvě příčné čárky, je to špatné. Zkouším ji zastavit očima. Někdy to nejde.

Uganda

Annet neprošla. Je jí 20 let. Sestra Rhonah, která je i tady v prachu vesnice sněhobílá a nažehlená, si ji bere stranou. Říká jí, co a jak. Jak má žít, že teď dostane prášky pro příštích pár dnů a pozvánku do nemocnice. Sestra má uklidňující laskavý úsměv, jako by o nic nešlo. Na tváři Annet je vidět, jak je ohromená.

Napadá mě, že to jen my máme pocit, že Afričané berou nemoci jinak než my. Jako součást života, že je to tak nebolí, protože jsou "přírodnější", že smrt berou lehčeji a podobně. Ale jsou stejní jako my. Bolí je to stejně jako nás, mají strach a smrt je neštěstí stejně jako u nás. Jen je to blíž.

I my jdeme uprostřed všech těch testů na HIV a malárii jíst. K obědu si koupíme rolex. Indická placka čapatí stočená jako amoleta a v ní smažené vejce. To mám rád.

Už bude půl třetí a máme za sebou přes osmdesát pacientů. Vtom přichází Titi Birungi.

Nádherná holčička. Pět let. Vede ji teta. Maminka už nežije. Bodnutí, kapička krve, tester. Snad osm párů očí sleduje červenou, jak zlověstně stoupá. Ale nedoleze. Titi je v pořádku. Úsměvy a úleva.

Před odjezdem sestra Rhonah ještě musí zmáknout muže, který se dožaduje, aby byl HIV pozitivní. Udělali jsme mu dneska dokonce dva testy a nic. Ale on ví své: "Ta sestra, která je dělala, je mladá a nezkušená. Rodiče mi zemřeli na AIDS, celá ves ví, že jsem určitě pozitivní, a mám občas průjem a horečky."

Radši mizíme. Jediné, co v nemocnici neumíme, je léčit zdravé.

Uganda

Uganda



Témata: Lék na HIV, Srdce, Virus




Hlavní zprávy

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
Vedoucí ekonomického oddělení

Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.