Rozstřílený autobus na předměstí Doněcku (12. srpna 2014)

Rozstřílený autobus na předměstí Doněcku (12. srpna 2014) | foto: Reuters

Běžný život odděluje od Doněcku bojová linie. Dováží ho „maršrutky“

  • 331
Doněck, Slavjansk (od zvláštního zpravodaje iDNES.cz) - Stojí na okraji autobusového nádraží v Doněcku. „Maršrutky“, jak se tady říká dálkovým minibusům, jsou jedinou částečně spolehlivou a bezpečnou spojnicí mezi Doněckem a Ukrajinou, mezi separatistickým teritoriem a územím kontrolovaném ukrajinskou armádou a oddíly Národní gardy. A jejich řidiči jsou skutečnými hrdiny.

Z milionového města, dnes obsazeného separatisty, kteří z něj udělali metropoli svojí „Doněcké lidové republiky“, jezdí totiž pravidelné spoje pouze do dalších měst obsazených separatisty, na Ruskem připojený Krym a pak už jenom do samotného Ruska. Letiště i nádraží byly zničené během bojů, takže letadla nelétají a vlaky směrem na Ukrajinu nejezdí. O letiště se navíc stále tvrdě bojuje a prakticky každý den umírají v okolních ulicích další a další civilisté.

Doněck je pořád oficiálně součástí Ukrajiny. Ve městě však nefungují banky, ani bankomaty, nejsou tam žádné funkční úřady, není šance dostat penzi, dětské přídavky, nebo sociální dávky. Doněcká lidová republika, neboli jak se tady říká DNR, totiž existuje stále více na papíře, než reálně. Její hlavní sídlo se už sice nepodobá vojenské pevnosti jako dříve, ale pas vám tam nevydají, sociální dávky nevyplatí, o takových věcech jako převod bytu, nebo nákup auta nemluvě.

Kvůli tomu všemu se musí za hranici, do některého z ukrajinských měst, jako jsou Slavjansk, Mariupol, nebo Charkov. Za tím vším se musí přes frontu. Za tím vším se musí „maršrutkou“. Vzít vlastní auto a zkusit s ním přejet frontu je totiž obrovský risk.

„Auta zabavují jak separatisté, tak Ukrajinci. Prostě řeknou, že je potřeba. Já se přes frontu neodvažuji,“ říká mi čtyřicátník Jurij, který řídí jeden z novějších modelů Lady.

Původní majitel téměř nové bílé Škody Superb, na které je místo poznávací značky pouze nápis DNR, v níž jakýsi ozbrojenec jakoby hlídkuje před zavřeným a vyklizeným McDonaldem, by zřejmě mohl vyprávět své.

Cestou necestou

A tak zbývají jen „maršrutky“. Jejich řidiči vydělávají na současné zdejší poměry slušné peníze. Za asi stokilometrovou cestu do Slavjansku vyberou, samozřejmě bez účtenek, od desítky až dvacítky cestujících dva až čtyři tisíce korun. Ale přesto je to práce, kterou by jen málokdo chtěl dělat.

Armáda má kvůli nedělním volbám vysokou pohotovost

Ukrajinské armádní jednotky rozmístěné v Doněcké a Luhanské oblasti byly kvůli volbám převedeny do stavu vyšší bojové pohotovosti. Vládní oddíly se podle mluvčího ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Andrije Lysenka připravují na možné provokace vzbouřenců a jsou "připraveny reagovat na jakoukoli situaci".

Podle informací ukrajinských i ruských médií je zatím na donbaské frontě klid, k vážnějším bojovým akcím ani z jedné strany nedochází. Situace je nicméně dál napjatá zejména v okolí doněckého mezinárodního letiště, obranné výspy armádních jednotek na okraji města kontrolovaného povstalci.

Obě strany předpovídají provokace, k nimž by mělo projít během nedělního volebního dne. Lysenko dnes novinářům řekl, že některé povstalecké jednotky v Doněcku označily svou obrněnou techniku bílými pruhy, kterou má na svých bojových vozidlech ukrajinská armáda.

Ve městě byly podle Lysenka zaznamenány přesuny ozbrojených jednotek separatistů. Ti zase varují, že ukrajinská armáda se bezprostředně po uzavření hlasovacích místností odhodlá k mohutné ofenzívě.

ČTK

„Trasa se mění každý den, podle toho, kde se zrovna střílí, kde byla uzavřena cesta, nebo zničen nějaký most, nebo kde jsou skupiny ozbrojenců, které je neradno potkat,“ říká mi Igor, hubený třicátník, který během čtyřhodinové cesty z Doněcku do Slavjanska kouří jednu cigaretu za druhou.

Ani ukrajinské hlavní tahy nejsou v příliš sjízdném stavu, ale objížďky přes silnice jsou díra za dírou. „Maršrutky“ jsou sice pevné stroje ještě sovětské výroby, které vydrží ledacos, ale i ty dostávají zabrat. O cestujících a řidičích nemluvě. „No, co vám mám říct, už jsem si tak nějak zvykl, důležité je znát trasu, po níž jedete,“ říká Igor, který zrovna odbočil na téměř polní cestu, aby se vyhnul jedné zóně, kde se i teď během příměří často bojuje.

Dalším problémem jsou kontrolní stanoviště, „blokposty“, jak se tady říká. Posouvají se, vnikají nové, hýbe se i fronta. „Ukrajinci, ti tady už za měsíc nebudou,“ odplivne si jedna z doněckých žen, když asi hodinu jízdy od centra Doněcka míjíme jedno kontrolní stanoviště ukrajinské armády. Nenávist k Ukrajincům je mezi lidmi z Doněcka veliká. „Pořád po nás střílejí, zabíjejí nás. Příměří vůbec žádné není,“ říká žena, která bydlí na jednom z okrajů Doněcka, kde se střídavě ještě bojuje.

Ukrajinští vojáci a většinou nuzněji vypadající separatisté se však na kontrolních stanovištích chovají naštěstí do velké míry slušně. Ale kontrolují pečlivě, mají dlouhé seznamy hledaných osob, pečlivě studují pasy, hlavně cizinců ze Západu. Někdy pomůže náhoda, třeba když si separatisté spletou červený český pas s ruským a jen přátelsky mávnou rukou a už nic dalšího nechtějí. Jindy je to i s platnou akreditací Doněcké lidové republiky docela dlouhý výslech.

Všechny kontroly ale zdržují, a když chce řidič maršrutky projet rychleji, tak se musí „dohodnout“. Někdy stačí to, že už se s hlídkou dnes viděli, jindy je třeba nějaké to všimné. Kolony na některých místech jsou totiž i na desítky minut čekání.

S pomocí Boží dorazíme do cíle

Hlavní ale je dojet v pořádku, nedostat se do žádné přestřelky, nebo se nestat cílem útoku. Jezdí se zásadně přes den, se setměním veškerá doprava kolem fronty končí. Seznam rozstřílených autobusků je i tak dlouhý. A tak důležitější, než technická prohlídka, jsou svaté obrázky, kterými je většina maršrutek na přístrojové desce ověšená.

„Bez Boží pomoci by se ta práce dlouho dělat nedala,“ usmívá se Igor, když se s námi po pěti hodinách jízdy na původně sto kilometrové trase loučí ve Slavjansku. „Děkujeme moc, opatrujte se,“ říká mu s vděkem v hlase jedna starší žena. „Nemáte za co,“ odpoví jí Igor. „Ale máme, ale máme, co bychom si bez vás počali,“ dodá mu s úsměvem paní.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video