"Nikdy by mě nenapadlo, že to může být kus mumie," citoval časopis Nature francouzského vědce Philippa Charliera, který s církevním dovolením údajné Johančiny ostatky zkoumal.
Relikvie sestává z kusu ohořelého lidského žebra a také kočičí kosti. Byla nalezena v polovině 19. století v podkroví jedné francouzské lékárny.
Od té doby byla "památka" na hrdinku upálenou v roce 1431 uchovávána církví a považována za "pravděpodobně pravou".
Proč mumie? Proč kočka?
Jenže pravá zjevně není. Série vědeckých testů prokázaly, že žebro patrně pochází z egyptské mumie pohřbené někdy před zhruba dvěma a půl tisíci let.
Před staletími se mumie dovážely do Evropy a byly zdrojem různých látek a lektvarů pro lékárníky. To proto se původce podvodu rozhodl využít tuto surovinu k vyrobení falešných ostatků.
Kočičí kost (zřejmě z mumifikované egyptské kočky) přidal pro zvýšení efektu, ve středověku se totiž při upalování čarodějnic kočky házely do plamenů – i v pohádkách kočky patří k talismanům čarodějnic.
Méně jasné je, kdo falešnou relikvii stvořil. Časopis Nature spekuluje o tom, že to mohl být nějaký vlastenec, který chtěl napomoci kultu slavné dívky – právě v době, kdy byly "ostatky" nalezeny, byla Johanka z Arku znovuobjevena historiky i církevními hodnostáři, kteří se snažili budováním jejího kultu posílit národnostní cítění.
Čechům to může připadat povědomé – z podobných příčin vznikly zhruba v téže době "rukopisy", tedy falzifikáty, které měly dokumentovat slavnou historii českého národa. A učinit nálezce opěvovaným hrdinou. O to mohlo ostatně jít i tomu, kdo kdesi v pařížském podkroví míchal kousky mumií.
Pokud by se vědci pustili do zkoumání bezpočtu relikvií roztroušených po Evropě, padala by zřejmě jedna legenda za druhou.
Historici dobře vědí, že ve středověku byl obchod s relikviemi, tedy především ostatky svatých či předměty spojovanými s jejich životem, výnosným byznysem. A vědí též, že nemálo z nich je falešných. Kdysi kdosi odhadl, že ze všech kusů dřeva údajně pocházejících z Ježíšova kříže by se dala postavit celá loď.
Mimochodem, jedním z vášnivých sběratelů relikvií byl i "otec vlasti" Karel IV.
