Nacističtí vrazi vedle parašutistů, lidický kat vedle důstojníka odbojáře. Zrádce Čurda, statečná paní Moravcová. Kněz Toufar umučený komunisty. Paní Mašínová umučená komunisty.
Jen ostatky komunistů zavražděných komunisty (Slánský a spol.) chybějí: vysypali je komunisti z tatraplánu kdesi na silnici. Poutavý obraz moderních dějin. Bezohlednost, vulgarita, hrubost.
Napadne někoho, že to, co zbylo po člověku, je stále ještě člověk? Proč by tato země zacházela s ostatky lidí citlivě, když nezachází citlivě ani s živými?
Příklad za všechny: komunisti bezdůvodně zabíjeli a věznili anglické letce – hrdiny boje proti nacismu – v celách spolu s esesáky, asi pro radost komunistických věznitelů.
Znáte větší škleb hulváta? Divíte se, že Čech pohrdá ostatky Němců, tehdy nepřátel? Vždyť pohrdá i ostatky Čechů, svých hrdinů a velikánů, pohrdá i živými velikány, i sám sebou.
Existuje nějaká společná hodnota, které by si Češi vážili, kterou by ctili – skoro všichni? Existuje jen válka hodnot a protihodnot, tak vypadají české dějiny dnes. Kdo je pro jedny hrdina, je pro druhé bandita a vrah. A naopak.
Česká země prošla dvojí bezcitností, hrubostí a nelidskostí: nacismem a komunismem. Obě učení schvalovala kruté zacházení s lidmi a obdivovala pohrdání člověkem.
Zabité odpůrce považovala obě učení za lidský odpad – tak s nimi také nakládala. Do jedné jámy, na jedno smetiště dějin. A tak to je dodnes.
Lidé zabití komunisty a nacisty náleželi k těm nejlepším, kteří tu žili. Měli by se dočkat úcty a obdivu – dočkali se bezohlednosti a zapomnění.
Nikomu nechybějí jejich hroby a památníky. Asi je dobře, že jsou mrtví, ztracení, zapomenutí. Nemusí dnešku nic říkat, nikdo by je stejně neposlouchal. Komunismus je pryč, nacismus je pryč, hrubost zůstala.
Jednou přijde kdosi a i dnešek hodí do společné jámy – jako poslední vrstvu těch rozšklebených dějin bez hlavy a paty. Budovat hroby a pomníky? Vždyť by je brzy někdo skácel a vyplenil.
