Na ledě (dáli se plocha ještě tak nazvat) se prohánělo několik siluet hráčů a rozhodčích. Chvilku mi trvalo, než jsem si ujasnil, kdo je hráč a kdo rozhodčí. Ne snad proto, že jsem antisportovec, ale spíš z toho důvodu, že přes tuny a tuny reklam na dresech jsem se prostě a jednoduše ztratil. Nicméně jsem si ujasnil, kdo je kdo. Po chvilce komentátoři hlásili, že jistý hráč s číslem 8 hraje se zlomeným malíčkem. Pro takto heroický výkon jsem se rozhodl ho hledat a pozorovat, jak mu to jde. Ovšem nenašel jsem jej. Dokonce ani po přiblížení kamery na hráče jsem nedokázal na dresech od nutely, coca-coly a spol. najít číslo. A jména hráčů. Nebuďme bláhoví...
Těžká identifikace samotných hráčů by se dala přenést přes srdce, ale to, že jsem neviděl na hrací ploše puk, moje oči (a především nervy) nezvládaly dobře. Led vypadal jako jeden obrovský billboard kam si daly reklamu snad všechny společnosti světa. A jelikož valná většina reklam byla v tmavých či černých barvách, kotouč se v nich beznadějně ztrácel. Pro mě byla tato zkušenost zdrcující, avšak oceňuji hráče, že oni sami něco viděli.
Celý zápas jsem si příliš neužil a nevidím příliš mnoho důvodů, proč bych měl tuto frašku opakovat. Docela chápu, že týmy z něčeho musí žít, ale všeho moc škodí. Navíc týmy by měly dělat vše pro diváka a vzhledem k tomu, že divák nic nevidí, je něco pravděpodobně špatně.
