Náměstkem se stal lidovec Mach, druhdy šéf Pozemkového fondu. V jeho éře přihrál fond bez výběrového řízení zakázku firmě patřící partajním kolegům. Připočteme-li Šloufovy spolupracovníky a muže stíhaného policií, obrázek do sebe zapadne jako puzzle.
Za uplynulých třináct let jsme podobných příběhů slyšeli dost. Vždy jsou aktéry lidé pohybující se ve stínu. Mají zvláštní schopnost: propadliště dějin využijí jako trampolínu. Politici, kteří nad nimi drželi ruku, odcházejí, oni se přesouvají. Nad jejich prohřešky média rozsvítí, druhý den se už mluví o čemsi jiném. Když se znovu objeví, říkají: nic se mi nedokázalo.
Dokázalo se však jiné. Politická kultura dostává na frak. Předpoklad, že na vysokých úřednických místech mají sedět jen lidé s nenapadnutelně čistým štítem a neposkvrněnou pověstí, se stává iluzí z čítanky. Člověk s pamětí propadá blbé náladě číslo II.
Zase jsou tu bratrstva pánů a dam, co se znají, nebo je zná kolega z partaje. Jen těch partají je už víc než jedna. Aktéři podezřelých případů neodcházejí do ticha soukromí, nýbrž "recyklují" se ve státním či se u státního ochomýtají.
Evropská komise nám dala na intuitivní zklamání i úřední razítko. Vytkla právě korupci, která narušuje chod státní správy, konstatovala, že s veřejnými zakázkami jsme na štíru. Neřekla nic, co nevíme. Ale jak být lepší se stejnými lidmi? Ministr Palas výhrady vůči svým kádrovým posilám nechápe. Převzal štafetový kolík recyklace.
Když už ale politici necítí nutnost pečovat o cosi tak chimérického, jako je morální vizitka jejich týmů, měl by je popíchnout alespoň pud sebezáchovy. Obvyklá reakce ministra na průšvihy v úřadě "já podepisoval, co mi dali" zní totiž nevěrohodně. A lepší náladu u voličů rozhodně nevykřeše.
