Autorka již dříve o Karafiátovi přednášela a spolupracovala na karafiátovském rozhlasovém pořadu. V knize popisuje, jak první, anonymní vydání mezi čtenáři zapadlo a trvalo sedmnáct let, než byl příběh broučků znovuobjeven spisovatelem Janem Herbenem a stal se po pochvalné recenzi Gustava Jaroše Gammy dobovým bestsellerem.
O knizeVěra Brožová: Karafiátovi Broučci v české kultuře Vydalo nakladatelství ARSCI, Praha 2011, 144 stran, doporučená cena 188 korun. |
Brožová přibližuje historický kontext umožňující lépe pochopit význam Karafiátova dílka. V tehdejší evropské hudbě, ve výtvarném umění, v literatuře a divadle se hledal odpovídající výraz pro tápání moderního člověka ve změti odcizených vztahů a prožitků i pro záchytné body, které jsou s to navracet moderní individuum jeho vlastní přirozenosti a duchovním kořenům. V pražském klášteře Na Slovanech našli roku 1880 azyl benediktinští mniši takzvané beuronské umělecké školy, kteří nacházeli krásu tvořenou Bohem-umělcem v základních tvarech přírody a promítali ji do svých uměleckých děl. Pozdní tvorba spisovatele Julia Zeyera (1841-1901) se vztahovala mimo jiné k průzračné naivitě přirozené víry, před níž se musí sklonit i vysoký klérus, či k adoraci jednoduchosti a pokory. Právě pokorné, naivisticky čisté přijímání jednotícího mravního řádu v Broučcích jako by dle autorky „předjalo tuto dimenzi výrazu krásy v umění přelomu století, kam začalo stále více pronikat estetizované vidění světa ve stylizovaně jednoduché mysticko-symbolické rovině“.
Nahrazená čeládka
Obal knihy Karafiátovi Broučci v české kultuře
Především ovšem Brožová zaznamenává dějiny recepce Broučků, která byla „v různých dobách citlivým indikátorem změn v aktuálním kulturním klimatu“. Jejich vyzdvihování, zavrhování i zákazy (to po roce 1948) kopírovaly politické zlomy v historii československé a české společnosti a změny v oficiálních uměleckých i eticko-výchovných preferencích. Pisatelka zaznamenává mimo jiné kritický postoj T. G. Masaryka k literatuře pro děti, a k Broučkům zejména, stejně jako „roubování ideologických záměrů v různých dobách“. Z nich nejvýraznější byl překlad z roku 1947 do ruštiny od Arnošta Kolmana, který zcela vynechal jakékoli zmínky o Bohu a modlitbu Podvečer tvá čeládka nahradil textem: „Jako v podvečer kuřata u kvočny držíme se pospolu, bratr bratra. Pracujeme společně, pomáháme jeden druhému, odvážně chráníme malé a slabé.“
Autorka píše i těch, které Karafiát inspiroval; kupříkladu spisovatele Josefa Haise Týneckého (1885-1964), který podle Brožové vytvořil podivný kříženec karafiátovské poslušnosti a přírodní mystiky s astrálními přírodními bytostmi; motivy jeho pohádky Na pasece prý využila Česká televize v jedné ze sérií seriálu Broučci z roku 1999. Připomenout si zaslouží i Jan Maršíček, autor Nových broučků z roku 1936, u něhož slouží jako model demokraticky spravované komunity s vývařovnou, hřišti či sokolovnou, v níž se všestranně zvyšuje životní úroveň.
Karafiátovi Broučci coby audiokniha - v ruce ji drží ten, kdo ji načetl, herec Josef Somr
Smrt k životu patří
Jako dva nejvýraznější rysy původních Broučků vystupují u Brožové pochopitelně témata poslušnosti a smrtelnosti, která se v tom dílku mnohokrát vracejí: všichni hlavní protagonisté v knize umírají, v závěru i brouček s celou rodinou. Přiznám se, že jsem jako dítě mnohokrát večer usínal při poslechu dramatizace jedné z upravených verzí knihy, v níž slova „však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou“ scházela, takže o konečném osudu Broučka jsem se vlastně dozvěděl až jako dospělý.
Nicméně právě vypouštění pasáží o úmrtí Broučkovy maminky („bác – maminka spadla ze stolice na zem a bylo po ní“) i jeho rodiny patří k nejčastějším zásahům v upravených vydáních a dramatizacích Broučků; jiní upravovatelé zase nechali broučky umřít, ale pak je opět vzkřísili. Byl jsem tak ochuzen o to, co bylo později mnohými chváleno, kupříkladu básník Jan Skácel ocenil, že Karafiát „jediný dokázal dětem říci, že je na světě smrt, a nevylekal je“, a filozofující biolog Stanislav Komárek (1958) je Karafiátovi vděčný, že ho už jako dítě „seznámil s drsnými a děsivými stránkami života“ (tato kniha prý dokonce nejvíce ovlivnila jeho život a způsob myšlení).
Horácké divadlo Jihlava: Z představení Broučci, rok 2003
Podle Brožové ovšem v tomto důrazu na smrtelnost nebyla Karafiátova kniha ve své době nijak originální, neboť v tehdejších knihách pro děti neposlušné děti (či kůzlátka) umíraly celkem běžně. Originálnější a odvážnější prý byla Karafiátova próza v tom, že nerozvíjela bájné teorie o čápech a rození dětí, nýbrž jednoduše líčí, jak jednou Brouček přišel domů a u dveří ho už vítalo jeho dítě. V Karafiátově době totiž podle autorky nebyla tabuizována smrt jako dnes, ale právě sexualita.
Daleko větší problém však pro dnešního čtenáře představuje až stereotypně se vracející důraz na poslušnost – v tomto smyslu autorka říká, že Karafiát byl i v soukromí (alespoň z dnešního hlediska) až rigidní a nelítostný člověk. Ne náhodou také upozorňuje, že když byl z textu komunisty vypreparován Bůh, poslušnost Bohu se snadno dala zaměnit za poslušnost kolektivu.
Potíže s interpretací
Ve své knize autorka snáší množství materiálu: Ukazuje reálné předobrazy jednotlivých postav (počet Broučkových dětí kupříkladu odpovídal počtu dětí v rodině, v níž autor vyrůstal). Podrobně popisuje jednotlivá vydání Broučků, jejich ilustrátory i dramatizace (včetně těch provokativních); pečlivě zaznamenává i některé samostatnější adaptace, jako byla inscenace Ze života obludného hmyzu spojující Kafkovu Proměnu, hru Karla Čapka a Ferdu Mravence právě s Karafiátovou knihou. Dozvíme se i o tom, že Broučci mají i vlastní turistickou naučnou stezku na Valašsku.
Karafiátovi Broučci na DVD
Přesto si neodpustím napsat, že místy působí knížka Věry Brožové jako komentovaný bibliografický seznam (i když s množstvím krásných ilustrací). Když zmiňuje některé teoretiky, kteří se hlouběji zamýšleli nad postavením Karafiáta v duchovním kontextu, jejich podněty příliš nerozvíjí. Třeba svazek Nad Karafiátovými Broučky: sborník k 50. jubilejnímu vydání Broučků pouze zmiňuje, aniž by jej analyzovala – přitom třeba jeden z přispěvatelů onoho sborníku, protestantský literární historik J. B. Čapek, Karafiáta srovnával s katolicky orientovaným nakladatelem, literátem a překladatelem Josefem Florianem (1873-1841), což na první pohled působí dost fantasticky, ale při hlubším seznámení s Karafiátovou osobností už možná méně.
Ještě zajímavější je podle mne skutečnost, že od roku 1939 sloužili Broučci jako „symbolický rámec“ pro dívčí skautský dorost – světlušky. Ještě v roce 2003 vyšla kniha s podrobnými návody, jak s Broučky pracovat, přičemž „cílem snahy o zažití Broučků světluškami je, aby si světluška poté, co uléhá do postele nebo do spacáku, představila sebe sama na místě Broučka a ve svých snech letěla pomáhat jiným“. Nedávno ovšem toto místo Broučků zaujala jiná publikace, protože „s jejich používáním mělo mnoho vedoucích i světlušek problémy“.
Karafiátovi Broučci coby spoluinspirace jednoho ekologického divadelního představení
Upřímně řečeno jsem ani já u svých dětí s Broučky příliš nepochodil, nicméně na závěr musím souhlasně citovat autorku, podle níž „přes veškerý civilizační pokrok je lidský život stejně konečný a vzájemné vztahy v něm stejně důležité“, v čemž podle ní spočívá Karafiátovo poselství. Když chodí Brouček opakovaně žádat o ruku Berušky a je zprvu odmítán, Janinka mu radí „pokoř se“, což by většina našich současníků odmítla, avšak Broučkova strategie nakonec přináší ovoce a jeho trpělivost je víceméně doporučeníhodná i dnes, i když by ji soudobý párový psycholog popsal a zdůvodnil jinak (nutno dodat, že Karafiát sám se ovšem nikdy neoženil).
V jistém smyslu tedy zůstávají Broučci aktuální i dnes. Byť se zmíněný Stanislav Komárek nejspíš mýlí v tom, že „tato kniha ovlivňuje naše národní vědomí více než která jiná kniha“. Možná by bylo lepší, kdy měl pravdu.
