Vladimíra Krčková, která roku 2003 absolvovala na brněnské konzervatoři v oboru hudby a dramatického umění, vykazuje přímo renesanční šíři zájmů. Od šesti let začala hrát na akordeon, od třinácti na keyboardy, od šestnácti na piano, a to už předtím, od jedenácti, začala studovat moderní taneční techniky a choreografii. V roce 2001 si zahrála v brněnském Městském divadle v muzikálu Rózička, 2002 získala cenu za recitaci poezie v češtině a v angličtině, a téhož roku se umístila v evropské taneční soutěži pro salsu a merengue. O rok později, ve spolupráci s Andrzejem Sadowskim, provedla v Krakově své „vokální monodrama, vycházející ze zvuku a pocitů, inspirovaných vlivy z jihu“.
Nejen hudebnice, nýbrž takřka multiumělkyně Vladimíra Krčková
A aby toho nebylo málo: roku 2006 Vladimíra Krčková vytvořila s basistou Petrem Kořínkem a kytaristou Adamem Tvrdým jazzový soubor Trialog. Rok nato předvedla na mezinárodním festivalu v Českém Krumlově, na tamější „francouzské noci“, šansony a jazz ve vlastních aranžmá pro jazzové kvarteto. Předloni zpívala se souborem Musica Florea na Pražském jaru barokní komorní hudbu. Mezi tím, co na ni zapůsobilo, Krčková uvádí „hudbu z celého světa, ticho, pohyb, tanec, drama; jazz, klasiku, život – všechno“.
O albuVladimíra Krčková: Go For A Rich Man
CD, stopáž 41:21 minut. Vydala vladimirakrckova.com
|
Nynější album Go For A Rich Man představuje Vladimíru Krčkovou jako skladatelku, autorku anglických textů, zřejmě i aranžérku a vedoucí výsostně soudržného jazzového kvarteta opět s Adamem Tvrdým, dále s basistou Petrem Dvorským a s bubeníkem Janem Linhartem. Její zpěv, neuzurpující si vedoucí pozici, je zde prostě jedním ze čtyř hlasů. Každý muzikant tu přispívá vlastním vkladem, v popředí stojí především společné cítění, dech, smysl pro jednotný styl, který se odlišuje od toho, co dnes obvykle slýcháme. Osloví ctitele souvislosti jazzové tradice, ale také ty, kteří v ní rádi slyší něco inovativního. Rytmická složka a zvuk bicích tady hrají důležitou roli, trvalý průběžný beat není podmínkou, skladby a nahrávky se člení na jednotlivé části, občas i odlišné nálady nebo výrazu, občas je odděluje prostě krátká, jakoby oddechová pauza - kompoziční technika, kterou z dnešního jazzu známe. Sóla tak mohou vstupovat do nového prostoru, a celek přesto drží pohromadě.
Adam Tvrdý
Basista Petr Dvorský
Bubeník Jan Linhart
Všichni tři instrumentalisté dokazují svou profesionalitu, invenci a smysl pro tento způsob hry. Petr Dvorský to už jako člen poněkud starší muzikantské generace mnohokrát prokázal, ale Adam Tvrdý, zejména v rychlých tempech, zní svým výbušným stylem víc než slibně. Koncepčně a aranžérsky jsou zajímavé i závěry: žádná příprava nebo gradace - konec běžné fráze znamená prostě i konec nahrávky nebo pak i závěr celého alba.
Ekonomicky se neorientuji v současném vydávání tuzemských jazzových alb. Proto si nedokážu odpovědět na otázku, proč podle mě jedna z nejzajímavějších tuzemských jazzových nahrávek poslední doby nevyšla u některé ze společností, které si plným právem získaly tak dobrou pověst jako propagátoři naší třicátnické jazzové generace.
Odkazy |
