Kniha Úsvit rasismu obsahuje obsáhlé exkurzy do kulturních a politických dějin, portréty výrazných osobností, popisy válečných střetnutí včetně odboček k dějinám vedení války, zasvěcené výklady o sporech intelektuálů i o tom, jak se odrážely v dílech umělců (spor o germánském či keltském původu Francouzů ve Flaubertově románu Bouvard a Pécuchet), nebo opačné případy, kdy umělci svými díly předešli vědce a ideology (jako Walter Scott líčící „skutečnou rasovou válku odehrávající se po staletí na britských ostrovech“).
Širokodechý autor
Vazba Budilem probíraných témat na rasismus je přitom ne vždy zcela zřejmá. Když třeba o bitvě u Lepanta autor tvrdí, že se zde „odehrál střet dvou civilizačních vůlí a energií, dvou historických, náboženských a geografických totalit, které devatenácté století označovalo za rasu“, pak musím i vzhledem k tomu, že armády obou bojujících stran tvořila směs různých národů, o této formulaci pochybovat. Hned ale spěchám dodat, že právě tento konflikt dokázal autor popsat napínavě, ve strhujícím rytmu, a i když jsem jako čtenář dopředu věděl, jak to nakonec dopadlo, četl jsem ho takřka jedním dechem.
O knizeIvo T. Budil: Úsvit rasismu Triton, Praha 2013, 832 stran, doporučená cena 649 korun.  Obal knihy Úsvit rasismu, vydalo pražské nakladatelství Triton v roce 2013. |
Někdy jsou autorovými hrdiny výrazní jedinci, v jejichž schopnost ovlivnit dějiny autor věří, ty nejvýraznější přitom s oblibou klade do jakýchsi historických dvojrolí (Napoleon Bonaparte versus haitský vojevůdce a politik černé pleti Toussaint Louverture). Častěji ovšem jako hlavní aktéři vystupují abstraktní celky („Historický vývoj evropského kontinentu byl poznamenán skutečností, že vzpoura germánského Severu proti latinskému Jihu v době reformace skončila strategickým patem. Arminiovi potomci se nedokázali prosadit proti španělským žoldnéřům placeným americkým stříbrem. Nezpochybnitelná hegemonie germánského Severu vyplynula až z vítězství ,anglosaské‘ Velké Británie nad ,keltskou‘ Francií, které bylo symbolicky zpečetěno ztotožněním Germánů a Árijců“).
Svůj výklad autor činí poutavějším „kontrafaktuáktuálními“ vložkami, které zde nejsou ničím samoúčelným, ale dobře ilustrují dobový kontext (tedy například, co by se stalo, kdyby ve zmiňované námořní bitvě zvítězili muslimové). Vzhledem k šíři záběru Úsvit rasismu celkově připomíná spíše „komparativní globální dějiny civilizací“, jak Budil sám charakterizuje dílo jednoho francouzského autora.
Němčina, prý prvotní jazyk ráje
Co se týká vzniku rasismu, Ivo T. Budil sice uvádí, že koncept rasy v moderním smyslu dříve neexistoval, ovšem už v antice podle něj najdeme koncepty, které mají „protorasistický potenciál“. Neexistenci explicitního rasového pojmosloví si Řekové a Římané kompenzovali zavedením dědičnosti získaných vlastností a urozeného původu. Budil v této souvislosti zdůrazňuje význam římského historika P. Cornelia Tacita (asi 57 – asi 117) a jeho spisu o „ušlechtilých“ Germánech, v němž jejich údajně mimořádné kvality zdůvodnil tím, že šlo o „původní a svobodné obyvatele země, bez příměsi cizí krve, nesmíšené a neporušené sňatky s příslušníky jiných národů“. Tento Tacitův postřeh se podle Budila stal „jednou z nejvlivnějších a zároveň nejdestruktivnějších myšlenek v západních dějinách, jejíž skrytý potenciál plně ocenila až moderní doba“. Náš antropolog sleduje recepci Tacitova spisu napříč staletími, registruje Hildegardu von Bingen, která ve 12. století označila němčinu za prvotní „jazyk ráje“, i podivnou Knihu sta kapitol (z let 1490-1510), v níž se hrozivě psalo: „My Němci jsme svobodní a vznešení; před mnoha věky nám náležel celý svět, jemuž jsme silou vládli. S boží pomocí si svět opět podmaníme a obnovíme starý řád“.
Obal knihy Za obzor západu, vydalo pražské nakladatelství Triton v roce 2001 a pak znovu v roce 2012. Anotace praví: "Kniha se zabývá vznikem a vývojem antropologického myšlení na pozadí expanze západní civilizace, od vrcholného středověku po soumrak viktoriánské éry. Autor popisuje svébytnou povahu západní společnosti, utvářenou od prehistorických dob, a snaží se porozumět klíčovým epizodám setkávání a střetávání s mimoevropskými civilizacemi a kulturami, které měly osudový dopad na vývoj moderního západního myšlení, vzdělanosti a vědy. Ve druhé části studie podrobně líčí utváření antropologie od raného novověku po počátek dvacátého století. Kniha obdržela cenu Josefa Hlávky za rok 2001."
Obal knihy Jitro Árijců, vydalo pražské nakladatelství Triton v roce 2009. Anotace praví: "Francouzský romantický spisovatel a diplomat Arthur Gobineau (1816–1882) získal nelichotivou pověst tvůrce vědecké rasové teorie. Jeho teze o nadřazenosti árijské rasy údajně ovlivnily nacistickou rasistickou ideologii. Kniha líčí barvitý životní příběh Arthura Gobineaua v širším kontextu dramatických historických proměn francouzské společnosti v průběhu devatenáctého století. Na základě důkladného rozboru hlavních Gobineauových literárních spisů a postojů autor zpochybňuje mnohé předsudky a stereotypy spjaté s hodnocením Gobineauova díla a předkládá alternativní výklad zrodu moderního rasismu, který tak tragicky poznamenal dějiny západní civilizace."
Skutečně moderní rasovou ideologii, s jejíž nacistickou podobou se střetl liberální svět během druhé světové války, pak zrodily podle Budila dva historické fenomény: vedle germanismu „eurasijská revoluce ustavující po staletích asijské hegemonie mocenskou nadvládu Západu“. Termín rasa měl přitom podle autora takový úspěch proto, že vyhovoval jak „univerzalistickým aspiracím osvícenství“, tak i „partikularistickému a iracionálně instinktivnímu vzdoru romantismu“.
Zvláštní způsob dekolonizace
Při výkladu minulosti antropolog často používá moderní termíny a paralely. Tak zacházení muslimů s křesťany ve Středomoří na počátku novověku označuje za genocidu. Vyhnání muslimů a Židů ze Španělska a pronásledování jejich potomků vykládá oproti tomu jako pokus o vytvoření novodobého španělského národa, který ze svého prostředí vypudil islám a judaismus, a mluví v tomto smyslu překvapivě o „procesu dekolonizace“. Připomíná dále, že při potlačování vzpoury Skotů v 18. století někteří angličtí politici uvažovali o „konečném řešení“ této otázky (formou kolektivní deportace). A nezastírá, že odsouzeníhodnému chování Evropanů zvláště k indiánům předcházelo obdobné chování Evropanů k sobě navzájem, Angličané prý dokonce „původně označili indiány za barbary, protože jim připomínali Iry“. A skutečnost, že Irové, Velšané a Skotové byli ve středověku líčeni jako populace „divoké, krvežíznivé a ďábelské“, vyústila v to, že se „v osmnáctém století stali ztělesněním nižší rasy“.
Podobně autor připomíná celkem známou věc, že v Evropě až do vrcholného středověku znamenal „otrok“ především Slovana, nikoli černocha, stejně jako pro Židy byli synonymem pro otroky Kenaanci. V tomto smyslu prý ve dvanáctém století jistý židovský učenec referoval o Praze: „Tady začíná Sclavonia, nazývaná Židy, kteří zde žijí, Kenaanem, protože obyvatelé prodávají své děti všem národům“.
Haitské prokletí
Budilova kniha je věnována rasismus či tomu, jak se jedna skupina lidí k jiné skupině chovala jako k podlidem, nebo o nich tak alespoň smýšlela, a často v ní vystupují „Árijci“ či „Germáni“. Zde je ovšem nutné zdůraznit, že autora zajímají Árijci imaginární, kteří ovšem bohužel získali strašlivou sílu, když inspirovali jednání až příliš konkrétních lidí. (Autor avizuje, že po této knize bude následovat druhý svazek, jehož první díl, Století pýchy, „vylíčí dopad orientální renesance a expanzi árijské ideologie po vítězství Západu v čele s Velkou Británií v eurasijské revoluci, a druhý díl, Cesta do hlubin noci, přiblíží historické a intelektuální okolnosti zrodu nacistického rasového totalitarismu“).
Ivo T. Budil dogmata rasismu rozhodně nevyznává. Naopak v závěru knihy věnuje pozornost Haiti, která je často uváděna jako příklad dlouhodobé neschopnosti černochů vytvořit svůj vlastní fungující stát. Budil s tímto názorem polemizuje; čtenáře zavádí do dob vzniku samostatného Haiti, kde se výše zmíněnému Toussaintovi Louverture podařilo – vesměs z osvobozených černošských otroků – vytvořit společnost, která se „v určité míře přiblížila k řádné a svědomité vládě, po níž většina lidstva vždy jen marně toužila“. A pak byla zničena francouzskými vojáky. Kdyby k tomu nedošlo, dějiny se podle něj mohly ubírat jiným směrem.
Ivo T. Budil přednášející
Kniha je prostoupena autorovou specifickou ironií a humorem, jako když o jistém učenci suše konstatuje, že „toužil po Asii, v níž tušil kolébku Evropy; Árijce však ještě neznal, a proto si musel vystačit se Skythy“. Zároveň jde bezesporu o stále aktuální a vážné téma, protože dodnes je někdy trochu otázkou náhody či libovůle, s kým se budeme identifikovat, a vůči komu se naopak vymezovat (a případně ho pak označovat za zcela jiného či podřadného). Potřeba obojího přitom nadále trvá.
