V každé z povídek Zdenka Slouky (nar. roku 1923 v Brně) někdo odkudsi či před něčím uniká. Před křivým obviněním, nebezpečím totality, chudobou, před blížící se frontou. České dějiny od třicátých let minulého století do jeho konce jsou v Útěcích historií diskriminací, nepřátelství, xenofobií. Šťastní a bezpeční jsou jen ti, kteří se dostali alespoň do americké zóny v poválečné Vídni, do Austrálie, v nejlepším případě do Ameriky.
Autor téměř určitě často vypráví vlastní osudy. Dětství a jinošství v Brně, útěk ze země v prosinci 1948 do Vídně, emigrace v Austrálii s řadou dobrodružných zaměstnání a pozicí ve službách CIA. Nakonec dlouhá léta v USA s ojedinělou návštěvou v Československu roku 1969, a pak až návrat do svobodných poměrů. Stručně se o tom dočteme na záložce knihy, podrobně v rozsáhlé Sloukově vzpomínkové knize Jdi po skryté stopě, kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Academia.
O knizeZdenek Slouka: Útěky Torst, Praha 2011, 232 stran, doporučená cena 244 korun.  Obal knihy Útěky |
Čím jsou oproti biografii jiné tyto „útěkové“ povídky? Proč bylo třeba vyjmout je ze životopisu do samostatné knihy? Na prvním místě je jistě fakt, že vlastní prožitky se prolnuly s osudy kamarádů, známých anebo jen náhodně poznaných vypravěčů. O čem to svědčí? Že má vždy svoji hodnotu připomínat pozice nespravedlivě obviněných (Lojza z první povídky), těch, kteří v nouzi opustili domov a nedočkali se naplnění svých nadějí (Otecko, který během krize odešel ze Slovenska a ke své manželce a dítěti už se nikdy nevrátil), těch, kteří se po peripetiích dlouhého života v cizině vrátili téměř do svých někdejších domovských stop (Vilém, který v poslední povídce navštěvuje kraj svého dětství, a teprve dokončuje kdysi započatou pouť). Odehrává se tu nakonec vlastně jeden příběh, který se posouvá po časové ose a mění se jeho protagonisté. Vždy jsou to lidé, kteří se nedobrovolně vydali na cestu, do vyhnanství, aby si zachránili život.
Sloukovy Útěky tedy jsou jakýmsi dokumentem v próze a tuto hodnotu v díle plně respektujeme. Pokud však máme jednotlivá líčení vnímat jako povídky, je třeba říct, že literárně jsou slabé. Stereotyp konstrukce by ještě byl pochopitelný, zdůrazní se tak fakt, že příkoří je nadčasové stejně jako schopnost či ochota se mu postavit. Jenže Sloukovým historkám chybí obecnější napětí a překvapivost, charakteristika a motivace. Jakmile dešifrujeme postup, už v každém dalším vyprávění odhadneme, jak se bude vyvíjet. Většinou je hlavním hrdinou urostlý silák, což se opakovaně zdůrazňuje, který nebezpečími až paradoxně snadno proplouvá. Také autorovy osobní zkušenosti můžeme vysledovat – studium sociologie, různá zaměstnání v Austrálii, napínavá návštěva bývalé vlasti. Čekáme-li ovšem, že se dvanáct osudů nějak propojí a jejich souhra nabídne klíč k porozumění pohnutkám a činům, pak budeme zklamáni.
Zdenek Slouka na záložce své knihy Útěky
Jestliže v předposlední povídce, nazvané Honza, jde o příběh velitele pohraničníků, který v roce 1973 prožívá jakousi deziluzi z vývoje v zemi, očekávali bychom propracovanější pohled do uvažování takového člověka. Tady se kapitánovi Československé lidové armády cosi nezdá s jeho nadřízeným, pak nechá proklouznout přes hranici uprchlíky, následně zjistí, že jeho nadřízený o tom ví a přitom k tomu mlčí. Právě tahle povídka jako by si o nějaký hlubší vhled říkala, ale zůstává, podobně jako ostatní, u konstatování.
Zdenek Slouka je zkušený novinář, politolog, analytik, vysokoškolský učitel. Jeho svědectví a vzpomínky jsou nepochybně cenná a není třeba je vynuceně posouvat do prozaické roviny. Tato ambice jim nesvědčí, ba příliš plochým pojetím a sentimentem jejich hodnota devalvuje.
