Věhlas předčasně zesnulé Arbusové založilo Muzeum moderního umění v New Yorku (MoMA), když rok po její smrti uspořádalo výstavu jejích šokujících fotografií. Následně putovaly po USA a Kanadě. V letech 1958-1971 umělkyně vytvořila typologii americké poválečné společnosti, přičemž její portréty mají mysteriózní, hororovou či jinak vyšinutou atmosféru. Portrét mladého transvestity v natáčkách či identická dvojčata Rosselových - to jsou záběry výjimečné estetické a výpovědní kvality, které na nynější pařížské výstavě nechybí; v dějinách fotografie jde o snímky už dávno ikonické.
Reprodukce z virtuální knihy Diane Arbusové umístěné na stránkách http://diane-arbus-photography.com
Diane Arbusová, rozená Nemerovová, přišla na svět do newyorské buržoazní židovské rodiny. Její rodiče byli vlastníky známého obchodního domu Russkov's na Páté Avenue. Vyrůstala v době velké hospodářské krize, před níž se ji snažili rodiče uchránit, navštěvovala drahé soukromé školy, kde ji za všechno jen chválili, z čehož neměla radost, ale měla deprese. Jako dítě byla uvržena do snové, emočně vakuované reality, kde – jak sama řekla – „vše je na dlani, ale nic nevychází z vaší zkušenosti“.
Z tohoto světa se v rané dospělosti snažila vymanit, když začala fotografovat. Koncem čtyřicátých let a v průběhu padesátých let Arbusová studovala fotografii u Berenice Abbottové a Alexeje Brodovitche. Největší vliv však na ni mělo studium v ateliéru portrétistky Lissette Modelové. Arbusová deset let publikovala v časopisech Esquire, Harper's Bazaar a dalších módních magazínech.
Reprodukce z virtuální knihy Diane Arbusové umístěné na stránkách http://diane-arbus-photography.com
Třináct let předtím, než se roku 1971 předávkovala barbituráty a podřezala si žíly, se Diane Arbusová rozhodla udělat zásadní změnu: opustila rodinný život, manžela Allena i jejich společné reklamní fotografické studio na Manhattanu. Řekla módě sbohem a vrhla se na dráhu dokumentaristky. Ve svých třiatřiceti letech, ve věku Kristově začala fotografovat střední vrstvu žijící na newyorském předměstí, bohaté paničky z Páté avenue i toxikomany z Central Parku. Největší pozornost však věnovala lidem na okraji společnosti: excentrikům, transsexuálům, cirkusákům a freakům. Trojčata v pokoji (1963), Ruské liliputky v jednom obýváku na Sté Avenue (1963), Transvestita na homosexuálním bále (1970), Hermafrodit se psem v pouťovém karavanu (1970)… Již názvy fotografií dosvědčují, jak Arbusovou fascinovala bizarnost.
Diane Arbusová při práci: Central Park, New York City, 1969
K lidem i s tím nejpohnutějším osudem přistupovala bez ostychu a s naivní fascinací, ale nesbližovala se s nimi. Jejich realitu hraničící s noční můrou často popisovala jako „neuvěřitelnou“, „fantastickou“ či „mimořádnou“. Arbusové snímky nevolají po soucitu - i těm největším „freakům“ totiž dokázala propůjčit důstojnost a vážnost. Nejbizarněji tak na jejích záběrech nakonec působí konzervativní muži ve smokingu a bohaté paničky v kloboučcích se síťkami přes obličej. Vychází z toho thriller, na nějž je těžké pohledět i dnes, v době daleko větší vizuální otrlosti, než která panovala v době vzniku těchto děl.
Reprodukce z virtuální knihy Diane Arbusové umístěné na stránkách http://diane-arbus-photography.com
Fotografie z léčeben pro mentálně postižené, které Arbusová navštěvovala v letech 1969-1971, tvoří cyklus vymykající se všem ostatním, spíše statickým, tvrdě nasvíceným portrétům. Rozptýlené světlo vyzdvihuje nevinnost mentálně postižených, kteří se, převlečeni do kostýmů, připravují na oslavu Halloweenu. Jinak mimořádný je cyklus z nudistického tábora v New Jersey z roku 1963, kde se Arbusová sama stala na týden nudistkou. „Myslela jsem si, že se budu cítit trapně, bez ničeho, jen tak s fotoaparátem. Nakonec to ale bylo velice zábavné,“ popsala. Jejím poznámkám je na výstavě věnovaná poslední místnost, v níž jsou vystavené i autorčiny fotoaparáty. „Snažila jsem se popsat nemožnost vystoupit z vlastní kůže... Snažím se říct, že tragédie ostatních není stejná jako ta vaše,“ napsala například.
Reprodukce z virtuální knihy Diane Arbusové umístěné na stránkách http://diane-arbus-photography.com
Podle kritičky Susan Sontagové nebyla Arbusová básnířkou nořící se do hloubi duše, aby převyprávěla příběh plný utrpení, nýbrž fotografka, která se vrhla do dobrodružství, aby zachytila lidskou bolest.
Na tvorbu Diane Arbusové volně navázala v 70. a 80. letech Nan Goldinová, která dokumentovala americkou subkulturu newyorských homosexuálů, prostitutek, transvestitů i transsexuálů, jejíž součástí byly drogy a sexuální experimenty, za něž řada z nich zaplatila daň v podobě AIDS. Zatímco tvorbu Goldinové před časem reprezentativně představilo pražské Rudolfinum, na tvorbu Diane Arbusové české publikum nadále čeká. Těm, kteří je už konečně a stůj co stůj chtějí vidět na vlastní oči, nezbývá, než se nyní vypravit do Paříže.
