Celá země byla ještě donedávna pro novináře uzavřená. Získat žurnalistické vízum do Kaddáfího panství takřka nebylo možné. A když ano, znamenalo to pak brát s sebou vždy nějakého přiděleného vládního hlídače. Takže představa, že si budou lidé s vámi otevřeně povídat o životě a o svých názorech na vládnoucího plukovníka, když budete mít takového "dobráka" po boku, byla stejně dost bláhová.
Jenže teď se vše změnilo. My jsme v obou případech přejeli z Egypta rovnou do povstalecké části. Rebelové žádné hlídače nikomu nepřidělují, víza nevyžadují a ani na rozdíl od egyptských celníků neotravují zjišťováním, co převážíme. Jsou rádi, že se o ně svět zajímá. "Sahafin?" Novináři? zeptají se na silničních zátarasech. Tak jeďte dál. "Welcome to free Libya," zazní také často.
V očích nadšení
Oč jsou rebelové přátelštější, o to svízelnější je dozvědět se od nich to, oč tedy v první řadě jde. Kam nejdál se lze dostat. Jsou pestrou, do všech možných maskáčů a hadrů oděnou dobrovolnickou bandou, vyzbrojenou vším, co je po ruce. Od klasických kalašnikovů z vybrakovaných policejních stanic přes mačety po nejrůznější brokovnice. Zásobovat je municí musí být asi dost složité.
Jeden z povstalců naznačuje, že pokud k nim dorazí Kaddáfí, bude snimi konec
Ale mají v očích nadšení. Chtějí svrhnout tyrana. S kýmkoli se dáte do řeči, tak si lámanou angličtinou stěžuje na to, že Kaddáfí nepodporoval učení cizích jazyků a že by bylo tak krásné studovat v cizině, nejlépe v Británii nebo v USA.
Ale na druhou stranu, že je teď odhodlán dát i život za revoluci. A že kdo dříve řekl cokoli kritického o Kaddáfím, skončil ve vězení. Snad každý z těch hochů má v rodině někoho, kdo prošel věznicemi nebo mučením.
Tady už nikdo nepózuje
Sedím mezi rebely na písku u silnice asi deset kilometrů severně od Adžedábíje, dnes místa nejostřejších bojů ve východní části země. Co chvíli zaduní mohutný výbuch. Povstalci sahají po zbraních a nasedají na korby džípů, které startují motory. Pak zase slézají a motory po chvíli vypínají. V dálce stoupají k nebi sloupy černého dýmu.
Podívejte sena snímky reportéra MF DNES z bojové linie     |
Mnohokrát jsem si už v Libyi myslel, že jsem na bojišti nejdál, co to jde. Při první cestě to bylo nejprve v Breze: nikde žádní civilisté, jen nervózní vojáci a povstalci, kteří ladili svoje kulomety a nervózně sledovali oblohu. To byla ještě doba, kdy Kaddáfí mohl útočit svými stíhačkami.
Tehdy jsme ale sebrali odvahu a jeli z Bregy dál pouštní silnicí na západ ještě do Rás Lanúfu, kde to bylo podobné, jen atmosféra byla ještě vyostřenější. Půl hodiny předtím, než jsme tam přijeli, na Rás Lanúf dopadly dvě bomby svržené ze stíhaček. A pár hodin poté, co jsme odjeli a začali se v zásadě už vracet do Česka, místo padlo v plén kaddáfíovcům. Ta cesta zpět měla podivnou příchuť.
Kaddáfí poté postupoval dál. Dobyl Bregu. A já se po týdnu v Česku do Libye vrátil, neboť se do všeho vložili západní spojenci. Tyranský plukovník od nich sice dostal výprask u Benghází, kam mezitím postoupil, ale dnes drží v obklíčení Aždábiji.
Proto jsme před pár dny jeli z Benghází po silnici lemované zdemolovanými tanky směrem za jih a dostali se až k povstalcům ve Zvitíji. Opět jsem do novin psal, že jsme nejdál, co to jde.
Musíme se vrátit
Ale v pátek jsme jeli od Zvitíje znovu. A pak... Rozhodneme se vyrazit opatrně ještě dál směrem k obklíčené Adžedábíji. Zastavujeme po pár kilometrech u písečných dun, pod nimiž rebelové našli jakýsi kryt.
Tady už nikdo nepózuje. Ve vzduchu je cítit zvláštní, méně hektická nervozita. Dál po silnici už vidíme jen pár automobilů a kulometů. Náš řidič Benísa je pobledlý, jeho úsměv je pryč. Pořád přichází s tím, že tady "problém" a že se už musíme vrátit.
Povstalci postupujíVyužili vzdušné podpory Západu a dobyli klíčový přístav |
Klid panuje dál, i když dunění neustává. Kouře jsou jednou tam, pak zase jinde, duny nám zakrývají výhled. Yuri Kozyrev si přendává objektivy. Povstalec u zničeného tanku si zapaluje cigaretu. Benísa obrací pro jistotu auto směrem zpět.
Tu se to náhle strhne. Svistot, a oblohu nad námi protrhne mohutná rána. Asi dvě stě metrů od nás vybuchuje tankový granát. A opodál hned další neskutečná pecka. Ano, tohle je konečná.
