Jaký logický závěr lze z článku vyvodit? Jistě, na ministerstvu obrany se udělaly příšerné chyby. Ale článek je příliš černobílý. Přál bych si sice, aby situace vypadala tak jednoduše. Dala by se také jednoduše řešit. Prostě dát armádní experty do parlamentu nebo vlády, a je vyhráno. Jenomže celá věc je podle mého názoru malinko složitější.
Dovolím si odbočit. Pokud hovoříme v posledních dnech například o zákonu o registrovaném partnerství, můžeme se bavit o tom, zda má v naší společnosti homosexuální menšina právo na toto partnerství nebo ne. Diskuse se nyní vede v médiích. Také se můžeme ptát, kdo má z předložení tohoto zákona prospěch. Jde o čtyřprocentní menšinu. V případě schválení tohoto zákona jej využijí tak desítky, možná pár stovek osob. Ale jde současně také o čtyři procenta všech voličů. I těch, kteří tento zákon nevyužijí, třeba protože svoji homosexualitu skrývají. A to už je jiné číslo. Zájem předkladatelů je ušlechtilý, projednávání zákona v parlamentu trvá půl až tři čtvrtě roku. Kdypak nám končí volební období?
Zamysleme se nyní stejným pragmatickým způsobem nad vztahem armády a politiků. Ti nejvyšší politicky impotentní sametoví dinosauři anebo jak je chce pan Cimbůrek nazvat (propagandisté tomu říkají „negativně nálepkovat“, je to účinné, funguje to na principu sugesce) nemají o armádu zájem. Ale proč by jej vlastně měli mít?
Politici se musí do toho parlamentu nějak dostat. Na základě hlasů těch občanů, kteří se vůbec obtěžují jít volit. A vztah těchto občanů k armádě je povětšinou negativní. Naše armáda, i když stála a stojí občany spoustu peněz zatím vždy zklamala, nikdy nebojovala a nikdy nic nevyhrála. Pokud naši občané bojovali, bojovali v jiných armádách. Gabčík v britské, Hora ve francouzské, Jaroš v sovětské.
Většina občanů nemá pochopitelně kladný vztah k vojenské základní službě. Útulné vojenské prostředí plné příjemných lidí jim zkrátka nepřirostlo k srdci. Voliči jsou navíc i rodiny vojáků základní služby. Šikaně armáda není schopna zabránit ani na elitních útvarech. Bránit šikaně je jednoznačně věcí armády a nikoli politiků.
Kritika Robertsona se týkala i neschopnosti armády se zredukovat, a to je problém především armády. V armádě máme několik skupin vojáků z povolání. Ty, kteří jsou celý život v armádě, a to od střední školy. Strávili většinu života v komunistické armádě masového typu, a nějak nejsou schopni změnit svoje myšlení. Něco o tom napovídají i volební preference v městech s většími posádkami. Tito vojáci hovoří pouze česky (někdy československy) a rusky. Sedí na židlích, které tím zabírají mladším. Mají před důchodem. Propustit je nelze, zní argument, co s armádou nezaměstnatelných nezaměstnaných? (Zamýšlel se někdo nad armádou nezaměstnaných z Poldovky)? V malém státě je armáda tak malá, že každý zná nakonec každého. Propustíte známého nebo známého známého, známého známého známého tři roky před důchodem?
Existuje ale také určitý počet vojáků, kteří sloužili v armádě nějakou dobu před rokem 1989, ale dokázali se úspěšně dobře adaptovat na nové podmínky. Další skupina jsou mladí schopní, kteří vstupují do armády, vyjíždí díky jazykovým znalostem do zahraničí, vrací se a vzápětí z armády utíkají. Mají nad hlavou vrstvu těch ostatních. Armáda si je dovede získat, vzdělat je, ale nedovede si je udržet.
Pokud jde o voliče – zajímá je otázka bezpečnosti? Ano, jenomže pouze vnitřní. Kriminalita. Vnější bezpečnost průměrného voliče prostě nezajímá vůbec. Armáda zaujme leda tak (moravského) voliče v případě záplav, a ty jsou myslím jen v létě. Jinak ho nezajímá ani zbla. A jak mu vysvětlit, k čemu potřebuje nad hlavou stíhačku F 16 a proč jí má tedy platit ze svých daní?
A ruku na srdce, jaký je vztah vojáků k politikům? Je to prostě krásný vztah odborníků na slovo vzatých k nejvyšším manažérsky neschopným politicky impotentním sametovým dinosaurům. Vojáci se totiž považují za výlučné experty na problematiku bezpečnosti, a politiky pohrdají. Ale on i ten Robertson je nakonec civil, ekonom.
Takže jak tedy zlepšit vztah armády a politiků? Začít vzájemně komunikovat, vyjít z tohoto stavu a s onou proklamovanou znalostí pojmů z kurzu začít na straně armády. Kromě národních zájmů a cílů existují také pojmy jako je efektivní řízení, lidské zdroje a podobně. Jedna z možností je třeba armádu zrušit, postavit ji úplně znovu a pokusit se získat důvěru voličů. Tím myslím radikálně zeštíhlit.
Další možností je mít v parlamentu poslance, který by hájil zájmy armády. Na základě vojenských hlasů se ale v naší republice do parlamentu nikdo nikdy nedostal. Jenomže on se o to zatím nikdy nikdo také nepokusil. V naší republice jsou konkrétní volební okrsky s vysokou koncentrací vojenských rodin. Rodinu tvoří (zpravidla) nejméně dva voliči. Kupodivu máme skutečně schopné, zkušené a reálně uvažující vzdělané kandidáty, přijatelné dokonce i pro určitou část jinak zcela antimilitaristicky orientovaných voličů. Kupříkladu ten nejvyšší voják jednou úplně zešediví a nebude nejvyšším vojákem věčně. Je to osobnost, která má reálnou šanci na zvolení. (A pak zůstává otázkou, jakými lidmi se obklopí, jestli to budou zase známí nebo mediální profesionálové). Stavět ale takovou kampaň na předvolebním heslu, že armáda je ve špatném stavu jen kvůli politikům - to by bylo pekelně laciné.
Marek Nový, Praha 10
marek.novy@email.cz
