V roce 2004 jel Randák osobně do iráckého Bagdádu pro unesené české novináře Kubala, Klímu a Pohanku. V lednu 2006 se vydal na německo-české hranice pro uprchlého podnikatele Tomáše Pitra. Důvod byl prý banální: při sledování uprchlého Radovana Krejčíře totiž česká rozvědka zjistila, že je v kontaktu právě s Pitrem.
"Byla reálná obava, že Pitr za ním vyjede a republiku opustí taky. Což by byla po Krejčířově útěku další neuvěřitelná blamáž. Šel jsem za nadřízeným, což byl ministr vnitra Bublan, a ptal se ho: 'Co s tím máme dělat?' Řekl, že policii to nepatří, že to má na stole soud a že to náleží ministru spravedlnosti. Nakonec jsme se dostali až k soudci, který měl Pitrův případ na starosti, že máme tuto informaci, ale že nic víc od nás nemůže dostat, protože by to narušilo jinou akci."
Soudce Petr Novák si tehdy od rozvědky vyžádal k získané informaci písemnou zprávu. Když však za několik dní vydal zatykač, bylo pozdě.
"To už byl Pitr v zahraničí na lyžovačce," komentuje to Randák. Nicméně soudce vzápětí vydal i mezinárodní zatykač.
"V tu chvíli jsme nevěděli, kde Pitr je, ale za pár dní se na soudce Nováka obrátili Pitrovi advokáti a pokoušeli se vyjednat následující podmínky: Pitr je ochoten dostavit se k soudu, ale má podmínku, že nebude zadržen na hranicích a nebude přiveden v klepetech."
Pro soudce to bylo ošemetná situace. Kdyby se obrátil s prosbou o pomoc na policisty, museli by Pitra zadržet. A tak se obrátil na rozvědku a jejího šéfa. Randák mu tehdy vyhověl.
"My řekli ano a soudce nás zkontaktoval s Pitrovými advokáty. Dohoda zněla: Pitr bude toho a toho dne v tolik hodin kousek od hranic v Německu. Kdo si pro něj přijede a řekne heslo, s tím odjede. A jeli jsme."
Po Vánocích nikdo nebyl v práci, tak jel sám
Proč jel tehdy pro uprchlého Pitra on sám osobně?
"Protože to bylo 6. ledna a v práci téměř nikdo nebyl. Navíc v našem zájmu bylo, aby ta informace nevytekla ven. Rozhodli jsme se, že ji udržíme v nejužším kruhu čtyř lidí. Jeden zůstal v Praze, aby komunikoval se soudcem Novákem, druhý, kdyby něco krachlo, měl na starosti spojit se s policejním prezidiem, protože tam měl známé. A já se čtvrtým člověkem jsme sedli do auta."
Ani jednoho z nich Pitr neznal.
"Přijeli jsme a na smluveném místě u jednoho kostela stálo auto se zpocenými okýnky. Zaťukal jsem na ně, advokát Tomáš Sokol stáhl okénko, já řekl heslo, Pitr vystoupil, přesedl a jeli jsme."
Když Randák nastartoval a zamířil zpátky do Čech, Pitrovi advokáti se ho snažili chvíli držet. Ale nestačili mu.
"Na rozdíl ode mne neměli vhodné auto na dané podmínky," říká diplomaticky. Po chvíli ale přizná, že rád dupl na plyn. Proč? "Proč ne? Já jsem jim ujel zcela plánovitě. Abych je poškádlil, když už nic jiného..." říká dnes.
Připouští, že tehdy jel až dvousetkilometrovou rychlostí, ačkoliv na vymrzlých cestách to nebylo úplně nejbezpečnější. Na otázku, zda je dobrý řidič, se jen lišácky pousměje: "Já nevím. Pitr to říkal."
Čtěte v magazínu DNES
Proč se nechal po revoluci zaměstnat jako hlídač v bance? Kdo a jak ho naverboval k tajným službám? Proč dodnes nikdo nepřekonal jeho rekord v dráhové cyklistice? Čtěte rozhovor ve čtvrtečním Magazínu DNES.
