To by nebyla rozumná reakce; podobala by se případu, kdy dovolujeme neúčelnou a protiprávní situaci jenom proto, že původní obrana vůči ní byla málo obratná.
Připomeňme si především návrh, aby se poplatky, dosud dlouhodobě stagnující, zvedly u České televize ze 75 na 100 korun a u Českého rozhlasu z 37 na 45 korun. Takové částky jsou (abych použil to zvlášť praktické z právníkových slov) přiměřené; měsíční poplatek za televizi by se pohyboval kolem ceny jedné až dvou vstupenek do kina. Podstatná a politicky významná změna pak má spočívat v tom, že napříště by se poplatky za televizi upravovaly automaticky, závisely by na inflaci, nikoli na úradku poslanců.
Vztah mezi výší poplatků, jak ji stanoví právní norma, a vybranou sumou peněz však není (podobně jako u daní) přímočarý. Již dnes jsou zarážející údaje, že zhruba 400 tisíc domácností televizní poplatky neplatí, přičemž televizním přístrojem je vybaveno 99 procent domácností. Dají se znovu očekávat rozhořčené hlasy těch, kdo tvrdí, že "konzumují" jen vysílání soukromoprávní nebo vůbec odmítají televizi sledovat.
(V dobách svého intelektuálského mládí jsem také nějaký čas bránil jejímu vstupu do naší domácnosti a změnil jsem názor před čtyřiceti lety, když vysílali první verzi Ságy rodu Forsytů.)
Kdo má proud, má i televizi
Na vlně podobných protestů se pak veze "mlčící množství" těch, kdo přijímače vlastní, vysílání si v hojné míře užívají, avšak poplatky nehradí. Stav, který takto vzniká, je velmi nespravedlivý vůči "platičům".
Musí se řešit a dá se řešit například běžnou juristickou technikou – právními domněnkami. Skutečnost, která je velmi pravděpodobná, se totiž často v zákoně prohlásí za danou.
U takzvané vyvratitelné domněnky lze pak popírat předpokládaný fakt tím, že se prokáže jeho opak, jeho neexistence. (Známá vyvratitelná domněnka říká, že otcem dítěte je muž, který se nachází v manželském svazku s matkou onoho dítěte.) K použití vyvratitelné domněnky směřuje jeden z návrhů právní úpravy, podle kterého by se o každém, kdo má zavedenu elektřinu, předpokládalo, že má i televizi.
Pro tuto domněnku existuje dostatečná míra pravděpodobnosti, pokud je opravdu správné zjištění, že v 99 procentech domácností se nachází televizor. (Pro srovnání: domněnka otcovství je založena na mnohem menší pravděpodobnosti. Výzkumy z řady zemí naznačují, že 10 až 15 procent těch, jež za otce označila tato domněnka, ve skutečnosti biologickými rodiči nejsou.)
Návrh zákona umožňuje, aby domněnka o vlastnictví televizoru byla vyvrácena i čestným prohlášením. Požadavek na jeho pořízení by neměl vadit těm, kdo si televizi nepořídili. Ti pak, kdo by vystavili prohlášení nepravdivé, by dost riskovali.
Kdo má televizi, dívá se
Pokud někdo nevyvrátí domněnku, že vlastní televizor, měla by se vůči němu uplatnit další domněnka, že televizní programy sleduje – včetně vysílání veřejnoprávního. Jde o skutečnost natolik pravděpodobnou (viz sportovní přenosy, některé seriály, mimořádné události), že by se rozumně dala použít domněnka nevyvratitelná – nebyl by dovolen důkaz jejího opaku. Možná existuje promile těch, kdo televizi používají jen k sledování videa či jako kus nábytku; ti by pak spíše platili "daň z televizoru".
Účelný provoz práva (a právní domněnky jsou jeho nástrojem) se totiž zcela nevyhne drobným křivdám, jež jsou cenou za to, že právo potírá nespravedlnosti mnohem větší.
