Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Radar v Česku je jen otázkou času, říká bezpečnostní expert Jiří Schneider

  16:42aktualizováno  16:42
Radar v Česku se jen odkládá. Možná až o pět let. To je doba, o kterou se může zdržet vybudování systému protiraketové obrany včetně radaru. Tuto zprávu se ministr Schwarzenberg dozvěděl předevčírem na své návštěvě v USA. Šéf Pražského institutu bezpečnostních studií Jiří Schneider v rozhovoru pro MF DNES vysvětluje, že Američané radar "neodpískali“ a jeho stavba je jen otázkou času.

Smlouva je uzavřena a jedinou otázkou je, kdy bude ratifikována a naplněna, říká Schneider. | foto: Lubomír Světničkanatoaktual.cz

Naše "brdská“ válka o radar je jen zlomkem úsilí o celosvětovou bezpečnost. Ačkoli se nám poslední kroky americké vlády mohou jevit jako "zrada“, Washington se protiraketové obrany nevzdal, vysvětluje bývalý velvyslanec v Izraeli Jiří Schneider.

Neztrácí naše vláda po výrocích ministryně Clintonové o radaru tvář? Investovala do tohoto projektu nemalý politický kapitál...
Nemyslím si to. Ztrácet tvář mohou pouze ti, kteří otázku vybudování radaru považovali čistě za záležitost vztahů mezi Čechy a Američany. Ti, kteří radar chápali od začátku jako otázku globální bezpečnosti, jako ochranu proti raketám dlouhého doletu, žádnou blamáž neprožívají. Začala jen další etapa jednání o těchto otázkách.

Pokud však nakonec radar nebude, neznamená to naši strategickou prohru?
Zblízka ta radarová koule vypadá ohromná, ale z globálního hlediska je to jen jedna součást širšího obranného systému. A USA se systému protiraketové obrany nevzdaly. Protiraketový deštník není záležitostí poslední vlády - je to strategické rozhodnutí, které udělaly i vlády předchozí. Stejně tak se nedomnívám, že by se Evropané smířili s tím, že Amerika bude jednou tuto ochranu mít a Evropa nikoli. Radar v České republice není nezbytný element celé této strategie, ale může v ní samozřejmě hrát důležitou roli.

Kdo je Jiří Schneider

Narodil se roku 1963. Nyní působí jako programový ředitel Prague Security Studies Institute (PSSI; Pražský institut bezpečnostních studií).
V letech 1990-92 byl poslancem Federálního shromáždění ČSFR, v letech 1993-2005 pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, 1995-98 byl velvyslancem ČR v Izraeli.

Takže odmítáte představu, že by šlo o "malý americký Mnichov“?
Je třeba se povznést nad úzký český pohled. U nás se z radaru stala vnitropolitická záležitost, a proto se podobné titulky určitě objeví. Pravdou nicméně zůstává, že smlouva je uzavřena a jedinou otázkou je, kdy bude ratifikována a naplněna. Nebavíme se v žádném případě o tom, že by se celá ta věc smetla ze stolu.

Nesehrálo roli také zklamání Američanů z nás jako ze spojenců?
Je možné, že se teď objeví nějaké hledání viníků. Ne vše bylo v jednání o radaru ideální, ale na druhé straně je pochopitelné, že česká strana čekala na postoj Američanů po prezidentských volbách. Zřejmě o tom bude naše vládní koalice a opozice hojně diskutovat, ale opět zdůrazňuji, že jde jen o změnu načasování.

Nejsme zde svědky určité politické schizofrenie? Ahmadínežád slibuje jednání s USA, na inauguraci prezidenta Baracka Obamy však Írán odpálil raketu Safír 2.
Tak to odpálení určitě náhodné nebylo. Jen na okraj - z Ruska jej sice nikdo oficiálně nekomentoval, ale jeden z činitelů kosmického programu Eněrgija se neudržel a jako profík poblahopřál Íráncům, že jsou schopni zasáhnout kterékoli místo na zemi. V každém případě je tento íránský krok určitým příznakem doby, signálem, že skončila éra jednoznačných deklarací přátelství či nepřátelství. V mezinárodní politice stále častěji z nejrůznějších stran zaznívají dvojznačné signály - na jedné straně je zde ruka podávaná ke spolupráci, na straně druhé sevřená pěst, hrozba. To slyšíme nejen z Íránu, ale i z Ruska. S tímto jevem se budeme setkávat stále častěji. Státy se snaží maximalizovat svůj vliv současně spoluprací i zastrašováním. Platí to i pro USA, v jejich případě však nemá být odstrašujícím činitelem hrozba útoku na Írán, nýbrž fungující obranný systém.

Nepřispěl k rozhodnutí Američanů nedostatek peněz kvůli krizi?
Krize samozřejmě promluvila do úvah všech aktérů, nejen amerických. Ve Spojených státech sice začala a její projevy jsou tam zatím nejviditelnější, ale dopadá na všechny státy. Všichni musí revidovat předpokládaný růst zisků plánovaný před krizí, což je nepříjemné zejména pro země závislé na těžbě ropy a plynu, tedy Rusko i Írán. Ministryně Clintonová však včera překvapivě prohlásila, že pokud jde o posuzování efektivity systému, nejde o otázky finanční, nýbrž technické. Pravda bude někde uprostřed - ve světle obrovských částek, které se vynakládají na léčbu krize v USA, budou posuzovány i výdaje na radar. Rozhodně však nedojde k přerušení celého programu. Nezapomínejme, že klíčové prvky toho systému jsou na území USA a nikdo se ani slůvkem nezmínil, že by tento program měl být zrušen, že by existující prvky měly být odinstalovány. Program bude pokračovat, a tím pádem budou pokračovat i finanční výdaje.

Stojíme tedy na začátku nové kapitoly íránsko-amerických vztahů?
Nepochybně jsou zde signály z obou stran, že chtějí vytvořit novou situaci, aniž by ovšem opustily své strategické zájmy. Za posledních 30 let se změnil ideologický náboj revoluce i celá blízkovýchodní scéna. Írán je významnou regionální mocností a nevzdá se této ambice, ať už bude v Teheránu vládnout kdokoli. Kamenem úrazu jsou dvě důležité věci - íránská podpora teroristických organizací v zahraničí a rozvoj vojenských programů, zejména raket středního a dlouhého doletu a nekonvenčních zbraní. Není divu, že právě teď, 20 let po skončení studené války, chtějí USA a Rusko znovu posuzovat základní režimy kontroly zbrojení. Na tyto souvislosti je třeba myslet, když vedeme tu naši "brdskou válku“ v českých médiích.

Tání mezi Íránem a USA?

Vztahy mezi Íránem a Spojenými státy jsou na bodu mrazu od íránské revoluce před třiceti lety.
Dne 4. listopadu 1979 se skupina islámských bojovníků zmocnila personálu velvyslanectví USA v Teheránu a 52 rukojmích zadržovala dlouhých 444 dní.
Washington a Teherán od té doby nemají vzájemné diplomatické styky, na krizi ve vzájemných vztazích ukazuje i fakt, že Írán se v krátkém čase zbavil 85 procent dolarových rezerv, které vyměnil za eura a jeny. Napětí eskaluje v poslední době kvůli íránskému jadernému programu. Írán tvrdí, že výzkum nikoho neohrožuje, USA si myslí opak. Šanci na jisté zlepšení má nyní nová administrativa Baracka Obamy.

Sovětský svaz si opatřil jaderné zbraně zhruba třicet let po vítězství bolševické revoluce. Nenabízí se zde paralela s Íránem?
Nemyslím, že otázka íránského jaderného programu souvisí bezvýhradně s islámskou revolucí. Je to spíše logika reálpolitiky. Írán je významná země s velkým přírodním bohatstvím, jadernou zbraň mají Indové, Pákistánci i Izrael, v Afghánistánu se válčí a Írán je navíc ve zcela nové situaci poté, co saddámovský Irák coby jeho letitý rival přestal existovat. Proto bude mít každá vláda v Íránu regionální ambice, k nimž bohužel patří i jaderné zbraně. Málokdo umí domyslet, co by se stalo, kdyby Írán jadernou zbraň skutečně získal. Nejspíš by to spustilo řetěz podobného úsilí v dalších zemích Zálivu a také v Egyptě a jinde. Důsledky pro region by byly těžko předvídatelné - museli bychom úplně přehodnotit otázku globální jaderné bezpečnosti. Proto Washington volá po radikálním snížení počtu hlavic v USA a Rusku a po jaderném odzbrojení.

Jak daleko může být Írán ve vývoji jaderné bomby? Tuší to experti?
To je velká otázka. Existuje poněkud cynický vtip, že Írán je již od sestrojení nukleární zbraně pět let, přičemž ta doba se v čase nemění. Pravda je taková, že Teherán si postupně vytváří předpoklady, aby ten krok, který má několik etap, mohl provést. Jedna věc je obohacování uranu, druhá je vyrobení vlastní jaderné nálože tak, aby vznikla hlavice, kterou lze osadit rakety. Existují signály, že Írán usiluje o vývoj ve všech těchto oblastech. Některou možná zpomalí, ale postupuje v jiné. Ten trend je naprosto zřetelný. I ruští analytici soudí, že pokud Írán nepřesvědčíme, do roku 2015 dokáže vypálit jadernou zbraň mezikontinentální střelou.

Proč toho víme tak málo?
Vše je v podzemí, které Íránci vyvrtávají v hornatém podloží evropskými stroji na vytváření odpadů a vodovodů. Existuje organizace, monitorující firmy, které Íránu dodávají zdánlivě nevinné civilní technologie, a oni je využívají k tomu, aby centrifugy dostali pod zem. Také třeba nakupují italské superrychlé motorové čluny určené původně pro adrenalinovou zábavu - když je vyzbrojí kulometem, vznikne námořní zbraň, proti které nikdo nemá šanci, každému ujede. Těmito čluny mimochodem zajali před několika lety patrolující Brity z lodi Cornwall v Perském zálivu. Anebo si pořizují stavební jeřáby z Německa, aby na nich mohli popravovat oběšením. Celý problém vznikne už tehdy, když si prodejce neověří, že obchoduje s firmou napojenou na Revoluční gardy.

Co když Íránci nezvolí v létě Ahmadínežáda?
Na Blízkém východě neplatí logická evropanská úvaha, že když je někdo umírněnější, lze se s ním lépe dohodnout. Pozice umírněných íránských lídrů bývá slabá, protože si netroufají dělat ústupky. Naopak radikálové s aureolou neústupnosti často pragmatické ústupky dělají - Šaron se stáhl z Gazy, Begin uzavřel smlouvu s Egyptem. Naopak íránský jaderný program nevzkvétal za umírněného prezidenta Chatámího o nic méně než za Ahmadínežáda.

Nezamíchají kartami také izraelské volby?
Spojené státy jsou ve velmi obtížné situaci. Musí v jednání s Íránem dosáhnout výsledků, které aspoň elementárně ujistí Izrael, že se íránská hrozba dostává pod kontrolu. Když neuspějí, hrozí Američanům, že Izraelci podniknou ozbrojený útok na íránská jaderná zařízení. Žádný z izraelských představitelů to předem nevyloučí. To je pro Američany děsivá představa. Nedávno se ostatně objevily v tisku zprávy, že prezident Bush vetoval před časem žádost Izraelců o přelet Iráku, aby mohli provést nějakou akci. Úvahy o útoku na Írán se v Izraeli pořád objevují. Nikdo si ovšem nedokáže představit, co by bylo potom. Efektní útok na Írán si lze představit, ale naprosto nelze odhadnout, co by nastalo pak.

Může Rusko těžit z americko-íránské "oblevy“, pokud nastane?
Dlouhodobé zájmy Ruska se neliší od amerických a evropských -chtějí, aby existoval systém kontroly zbraní hromadného ničení. Na druhou stranu: Rusové chtějí mít v tom vznikajícím systému statut nejbližší roli, kterou hrál SSSR. To je jejich krátkodobý cíl, jenž podle mě vysvětluje jejich kontroverzní kroky v poslední době. Chtějí odčinit deficit posledních 20 let. Co se Íránu týče, část ruských průmyslových kruhů chápe Írán jako obchodního partnera a vyhovuje jim situace, kdy Američané nejsou přítomni na íránském trhu. Rusko si ztrátu vlivu na Blízkém východě kompenzuje spoluprací s íránským režimem. Frustrace ze ztráty vlivu je mezi ruskými elitami obrovský.

Ale Rusové na tom nejsou v oblasti konvenčních zbraní nijak výtečně...
To ne, ale existuje zákonitost, že pokud nejsou silné konvenční síly - a ten úpadek je v Rusku zřetelný - armáda si to kompenzuje zbraněmi hromadného ničení. Proto chtějí Američané dostat Rusy za jednací stůl.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.