Zvlášť nyní, co Rusko řeklo, že na nás klidně zamíří rakety. Tohle před srpnem nezkoušeli ani na Dubčeka. Je to nová zkušenost, přesto při ní má člověk pocit, že už to zažil. Už to tady bylo několikrát a vůbec nemám na mysli léto 1968. Nejdřív to přišlo v roce 1990, kdy se Moskva bránila rychlému odsunu svých jednotek z Československa. Pak, mnohem rázněji a temněji, v druhé polovině 90. let, kdy vyhrožovala novou studenou válkou a různými nebezpečími, pokud Česko bude kopat za NATO.
Byla to vždycky jen hra. Rovněž teď za slovy o raketách není slyšet kovové cvakání odjišťovaných zbraní, ale chrastění hracích žetonů. Ruští generálové totiž vědí, že protiraketový systém není proti nim. Možná si však generál Solovcov, jenž pohrozil přecílením raket na Česko, myslí něco jiného. Ale v tom případě musím bez nároku na odměnu upřímně poradit prezidentu Putinovi, aby ho vyhodil, protože vůbec nerozumí svému řemeslu vrchního velitele strategických raketových sil.
Věc se má tak. Kdyby útočila jaderná velmoc, která má tisíce atomových zbraní, proti stejně vyzbrojené velmoci, neodpálila by jednu raketu ani deset. Byly by jich stovky i víc. Má to neotřesitelnou logiku. Zaprvé: je potřeba zničit protivníka prvním úderem co nejvíce. Zadruhé: co neodpálím, to mi nepřítel odvetným úderem zničí. To byly dva železné zákony studené války. Zákon třetí garantoval vzájemné zaručení zničení, ať už začne kdokoliv. Vše platí dodnes. Změnilo by se to jedině ve chvíli, kdyby jedna strana vymyslela štít, jímž nepřátelské rakety odrazí.
Jenže český radar a polské střely mohou sestřelit jen několik raket. Kdyby měly odvrátit ruský první úder nebo protiúder, byly by jako lyžař, který chce zastavit lavinu. Jsou určeny proti ojedinělým střelám, ne proti záplavě střel. Proto jsou mimo i argumenty, že česko-polská základna je oním štítem, jenž zásadně vychyluje strategickou rovnováhu v neprospěch Rusů, protože jejich rakety by byly najednou k ničemu a Amerika by mohla spustit první úder a zastavit odvetný protiúder Rusů.
Nepochybuji, že tohle všechno generál Solovcov dobře ví. Je to jen hra. A není to ani ruská ruleta. Spíše hněvivě stažené obočí Leonida Iljiče.
Jestliže je to hra, víme už, jak odpovědět na to, že na nás obrátí své rakety. Zamíříme na něj ty naše. Aha, my vlastně žádné nemáme. Nevadí. Budeme se chovat, jako bychom je měli. Přece se už netřeseme před každým ruským generálem, který zadupe.
