Pobaltí vstupuje do NATO. Považuje to Rusko nadále za hrozbu?
Naše principiální pozice, která se nemění již dlouho, zní: jsme proti rozšíření NATO. Je to starý model zajištění bezpečnosti, projev nehybnosti myšlení. První vlna rozšíření nijak efektivitu NATO nezvýšila, neboť aliance nebyla schopna zabránit útokům na USA a jako instituce nebyla schopna stát se součástí protiteroristické koalice v Afghánistánu. V konečném součtu se pak ukázalo, že Rusko jako partner bylo v této koalici pro USA užitečnější než NATO jako celek.
Každou zemi pochopitelně zajímá, co se děje na její hranici. Vstupem Pobaltí do NATO - z Tallinnu dojedete do Petrohradu za pár hodin na kole - se na hranici Ruska objevuje vojenskopolitická organizace, do níž nepatříme. To samo o sobě je důvodem pro znepokojení. Ale přesto v tom všem existuje prostor pro optimismus.
V čem?
Pobaltí chce vstupem do NATO získat především psychologický pocit jistoty. Potřebuje se cítit bezpečné, potřebuje deštník, který je ochrání od historických obav, jež jsou ukotveny v myslích pobaltských národů. Pokud jim vstup do NATO pomůže zbavit se těchto stereotypů a budou například přistupovat konstruktivněji ke vztahům s Ruskem, pak to budeme vítat.
Pokud země NATO, v nichž jsou na vysoké úrovni zajištěna práva národnostních menšin, budou motivovat Pobaltí ke zvýšení standardů v přístupu k ruskojazyčným obyvatelům, uvítáme to. Jak říkám, je v tom i určitá naděje, nejen obavy.
Užíváte slova jako obavy, znepokojení. Znamená to tedy, že již nehovoříte o hrozbě?
Řeknu vám to otevřeně: od vstupu České republiky, Polska a Maďarska do NATO uplynuly tři roky a žádná nová hrozba z toho pro Rusko nevzešla. Ani jedna. Hrozby pro nás, vás, USA i Evropu se objevily ve zcela jiných částech světa. Hlavní směry rozvoje Ruska odpovídají světovým hodnotám demokracie a tržní ekonomiky.
Ze strany těch, kteří s námi tyto hodnoty sdílejí, tedy nečekáme žádnou hrozbu, stejně jako vedení NATO pohlíží na Rusko jako na perspektivního partnera a spojence, a ne jako na hrozbu.
Vztahy Ruska a NATO se nedávno prohloubily, je možné říci, že v mnohém jsme ve stupni spolupráce a koordinace předběhli formální kandidáty usilující o vstup do NATO.
Co očekává Rusko od summitu?
Chtěli bychom především zachytit signály, jež by nás utvrdily v přesvědčení, že z rozšíření pro nás opravdu neplynou žádné hrozby.
Součástí vaší historie vždy byla diskuse, kam Rusko patří a kam má směřovat. Co si myslíte vy?
Před Ruskem je jen jedna možná cesta a tou je plná integrace do světové ekonomiky, do mezinárodních finančních institucí, je to cesta k posílení demokratických hodnot a respektu k právu, k řešení našich problémů, například Čečenska. Naše cesta má proto stejný směr jako ta, po níž jde Evropa.
Musíme také rozvíjet vztahy s partnery v Asii, s našimi sousedy, a využívat této výhody, neboť by bylo hloupé jí nevyužívat. Je ovšem nesporné, že lepší část naší historie, lepší část naší mentality a hlavní část našich nadějí leží v Evropě.
Západní diplomaté Rusku vyčítají, že v Čečensku nesmírně trpí civilisté. Co jim odpovídáte?
V některých věcech s nimi souhlasíme a děkujeme jim za kritiku, kritice se nebráníme. Jen je prosíme, aby se lépe snažili pochopit podmínky, v nichž tam působíme.
Vysvětlujeme jim, že se snažíme, že vznikají různé nové instituce, například úřad představitele prezidenta pro dodržování lidských práv, vzniká právní systém, desítky vojáků již byly souzeny za nezákonné činy vůči civilnímu obyvatelstvu, opakuji: desítky. Ale zároveň jim dokazujeme, že s teroristy a jejich spojenci není možné vyjednávat.
Až nám řeknou, že je možné zasednout k jednacímu stolu s bin Ládinem, pak i my řekneme, že se možná přece jen dohodneme s Maschadovem. Ať nám nejdřív jdou příkladem.
