Pohledná mrtvola. Nejznámější mumie na světě. Bizarní atrakce.
"Když přijdete ráno v deset, nebudete muset čekat ani minutu," radí mladý milicionář večer na Rudém náměstí. Ale spletl se. Přešlapovalo nás tam pět. "Izvinitě, proč se jdete podívat na Lenina?" zeptal jsem se muže, který jediný vypadal jako Rus. Ukázalo se, že je ze Stuttgartu.
Byli jsme asi tisícina promile ze všech davů, jež se to ráno valily do centra Moskvy utrácet za nová maserati, kabelky od Vuittona a ručně tetované polobotky za sedm tisíc eur.
Zatímco oni žili ruskou současností, my jsme se ponořili do rudé minulosti. "Jděte!" vyzval nás policista hlasem, z něhož nebylo jasné, jestli nás posílá k Leninovi, nebo do gulagu.
Prošli jsme bezpečnostním rámem jako strojem času. Mauzoleum, to je pár minut sovětské totality. Je předem dáno, kam máme jít, jak rychle máme jít, co přitom smíme a nesmíme dělat. A kolem je dost Velkých bratrů, kteří nám to připomenou, jakmile vypadneme z role.
Máte na to necelou minutu
Kráčíme podél Kremelské zdi a prohlížíme si náhrobky. Trasa: první část zdi, pak mauzoleum, potom druhá část zdi. Napadne mne, že si Lenina nechám na konec. Ale nejde to. V cestě stojí řetěz a milicionář: Nejdřív mauzoleum, pak druhá část zdi. Kdysi to tak někdo předepsal.
"Proč nemůžu jít tudy?"
"Protože je to zakázáno."
"Proč je to zakázáno?"
"Protože musíte tudy."
V mauzoleu strážní stojí tak pět metrů od sebe, takže vás pořád někdo vidí. Neurazíte tady ani decimetr bez dozoru. Všimnou si i toho, že se vám mění krevní obraz.
Máte ruce v kapsách? Strážný naznačí, že si je máte vyndat. Máte na hlavě čepici? Gestem dá najevo, že ji máte sundat. Šeptáte? Dá si prst před ústa. Mlčte!
Očima si vás předávají, zatímco sestupujete po schodech. Pak už je temný sál, uprostřed nasvícený skleněný sarkofág a v něm figurína. To je on. Maličký muž s tvářemi bez vrásek. Jedna ruka sevřená mrtvicí v pěst, druhá uvolněná. Celkově Lenin vypadá líp než po smrti. A možná i než zaživa.
Švýcarský oblek opravdu dobře padne. To je pokrok: původně byl pochován v khaki uniformě a kalhoty měl zavázány tkalounem. Přes nohy leží jakýsi hedvábný pléd. Světlo v sarkofágu je nepřirozené. Hlava je v něm ozářena jako salám v lahůdkářském mrazicím boxu. Moc si toho nezapamatujete. Fotit se nesmí.
Musíte jít krokem, nesmíte se zastavovat. Jakmile to uděláte, stráž zezadu tiše přistoupí a dá vám najevo, že musíte jít. Jako tehdy. Když vycházím, mačkám stopky, na nichž měřím, jak dlouho jsem v místnosti s Leninem byl. Dvaačtyřicet vteřin. A tak se rozhodnu, že si to dám ještě jednou. Bylo by to tak snadné: vyjdu ven a jen řetěz mě dělí od lidí, kteří míří dovnitř.
Stačí malinký krůček a můžu jít znovu. Řetěz je spíše symbolický a visí tak třicet centimetrů nad zemí. Nakročím – a hned jsou u mě dva. Říkají mi, že musím pokračovat podle plánu ke Kremelské zdi. Nemůžu tedy znovu k Leninovi? Můžete. Ale musíte dokončit tuto návštěvu, pak se vrátit až k bezpečnostnímu rámu a jít znovu. Namítám, že je to zbytečné. Ale ukáže se, že zbytečnější je o tom mluvit. Prostě se to takhle nesmí.
A tak projdu kolem Stalina, Brežněva a dalších, vyjdu na Rudé náměstí, obejdu ho a za dvacet minut jsem znovu u rámu. Projdu kontrolou, tentokrát je tam už asi padesát lidí, minu zeď a vcházím do mauzolea.
U vchodu zkusmo vrazím ruce do kapes a dělám, že nevidím pohyby strážce, jimiž mi němě naznačuje, abych je vyndal. Dostane mě další muž za rohem: zatahá mě za rukáv, abych pochopil.
Když se dostanu k Leninovi, snažím se zůstat, jak nejdéle to jde. Strážci u sarkofágu rychle zjistí, že se pohybuji pomaleji než ostatní, a jdou po mně. Gestem dávají najevo, abych šel vpřed. Když je jakoby nevidím, zezadu mě jemně postrčí. Jeden mě decentně potáhne za rukáv. Přitočím se k jeho uchu a zašeptám: "Proč se nemůžu dívat déle?"
Muž se nebaví a táhne. Pořád je potřeba dodržovat tempo stanovené kdysi dávno, kdy had pracujících kolem Lenina nikdy neustával. Mám pár vteřin, abych si zapamatoval co nejvíc. Kravata je tmavá s bílými puntíky. Na stěnách se táhne černý zubatý ornament. Od vchodu jsem napočítal pětadvacet strážných. Když mě vystrnadí ven, stopky ukazují čtyřiapadesát vteřin.
Vracím se k bezpečnostnímu rámu. Potřetí nepůjdu, jen si vyzvednu tašku. Cestou spatřím, že Leninovi strážci svačí hamburgry od McDonalda. Když dojdu k rámu, v řadě už stojí asi sto lidí. Mezi nimi i učitelka s výpravou středoškolaček. Když jsem vylezl podruhé z hrobky s mrtvolou starou čtyřiaosmdesát let, první, co jsem uslyšel, byl Karel Gott, jak zpívá, že si osladí kávu o trochu víc. Snad čtyřicet metrů od Leninova mauzolea bruslí na Rudém náměstí Moskvané a kromě Gotta jim k tomu zpívají i Rolling Stones, Anastacia či James Blunt.
A hned za kluzištěm je GUM, dnes nablýskaná katedrála luxusu. Vodotrysk u vchodu zurčí, lidé s chutí utrácejí za poslední modely od Gucciho nebo Versaceho nebo jen v přízemí ochutnávají nabídku pikantních pečínek, deset deka za 350 korun.
Pět minut chůze odtud je Treťjakovská pasáž, kde prodávají lamborghini jako housky. Deset minut chůze od mauzolea nabízí hotel Ritz-Carlton druhé nejdražší ubytování na světě. Rusové jsou marnotratní jako za carských časů. Je zřejmé, že Lenin a jeho mauzoleum jsou zcela mimo realitu dnešního Ruska.
Jenže pak vidíte zlatou mládež, dva mladíky a dvě draze oblečené dívky, jak se na Rudém náměstí postaví před mauzoleum a vzájemně se fotí drahými mobily, pozadím je vchod s nápisem Lenin. Návštěvníků za nimi není tolik, jako kdyby tam předváděla plavky Anna Kurnikovová, ale faktem je, že tam pořád někdo vchází. Nechápete to. Uprostřed toho všeho poživačného kapitalismu se Rusové pořád chodí dívat na svého rudého faraona. Jako kdyby se Němci jezdili dívat na nabalzamovaného Hitlera.
Občas má plíseň nebo houbu
Přitom Lenin je tady vlastně náhodou. Když v lednu 1924 zemřel, lidé se mu přicházeli poklonit a pohřeb se odkládal, až se tělo začalo rozpadat. Stalin dostal nápad: udělá z Lenina nové božstvo a ze sebe vrchního proroka.
Nechal postavit mauzoleum, nejdříve dřevěné a pak z kamene, které připomíná babylonský zikkurat. Na vrcholu bylo místo, odkud veleknězové leninismu přijímali hold lidu. Byla to symbióza mumie a živých vůdců. Vědci odvedli skvělou práci a Lenin držel pohromadě. Dnes ho dvakrát týdně omývají dezinfekčním roztokem, každý rok a půl ho na měsíc naloží do lázně, jejíž složení je tajnější než recept na Coca-Colu.
Obličej v sarkofágu mu ozařují speciálně filtrovanými paprsky, takže se zdá, že má barvu normální kůže. Občas má plíseň, občas se na něm objeví houby, ale celkově vypadá velmi dobře. "Může tady ležet ještě sto let," nechal se slyšet jeden z odborníků, kteří se o Lenina starají.
Už měl ale na kahánku. Od konce sovětských časů se hovoří o tom, že mauzoleum zruší a Lenina pohřbí v Sankt Petěrburgu po boku jeho matky, jak si sám přál. Za Putinových časů byly chvíle, kdy už to vypadalo jako hotová věc. V průzkumech s tím pokaždé souhlasila nadpoloviční většina Rusů. Nakonec však mauzoleum zůstalo jako jeden z největších Putinových restů.
Pohřbení Lenina by asi bylo zlomovým psychologickým řezem, jímž by se Rusko symbolicky odstřihlo od své minulosti. Nestalo se. Putin, jenž začal hrát s kartou sovětské velikosti a síly, řekl, že starší generace Rusů by byly frustrovány, jelikož spojily své životy s Leninovým jménem a najednou by zjistily, že žily pro zbytečnou věc.
Bylo by zajímavé vědět, co starší Rusové říkají tomu, že z jejich Lenina se teď vlastně stala turistická atrakce, stejná, jako kdyby vystavovali zmrazeného mamuta z Jakutska. Zeptal jsem se na to přímo Lenina. Potkal jsem ho hned pod Rudým náměstím.
V kapse měl výtisk Pravdy, na hlavě bekovku a v ruce cigaretu. Řekl, že je mu to jedno, a zapózoval nějakým Italům, kteří si ho vyfotili. Když je zkasíroval, dodal: "Vidíte přece, že peníze beru já a ne on." Pak zvedl dva prsty do písmene "V" jako vítězství a nastavil se jiným turistům.
