Devětapadesátiletý generál nedisponuje žádnou exekutivní mocí, přesto má nesporný vliv na dění v Rusku i za hranicemi. „V generálním štábu musíte mít každý den přehled o všem, co se děje v Rusku i zahraničí na poli vojenství a vývoje ozbrojených složek, v armádní administrativě, na poli výcviku a uplatnění vojska a ozbrojených sil,“ popsal své úkoly v jednom rozhovoru Gerasimov.
Putinovi mužiKdo jsou muži, kteří rozhodují o směřování Ruska a uvádějí do reality rozhodnutí Vladimira Putina? Každý víkend vám iDNES.cz nabízí profil jednoho z představitelů ruské mocenské elity - ať už jde o muže, kteří šéfují bezpečnostnímu aparátu, velí šikům ruských vojáků, řídí hospodářství či propagandu ruského režimu. |
Ačkoliv konečná rozhodnutí o vojenských akcích jsou v rukách ministra obrany Sergeje Šojgu a prezidenta Vladimira Putina, je to právě Gerasimov, který jim návrhy na využití armády předkládá.
„Náčelník generálního štábu má v Ruské federaci silnější postavení než v české společnosti. Stejně tak má vyšší společenskou prestiž a větší politickou moc. Gerasimov je zároveň náměstkem ministra obrany, což třeba u nás není možné. Z logiky své funkce má tedy přímý vliv na ruskou politiku,“ říká bezpečnostní expert specializující se na oblast postsovětských států Tomáš Šmíd.
Voják až po kořínky vlasů
Valerij Vasilijevič Gerasimov se narodil 8. září 1955 v Kazani, hlavním městě ruského Tatarstánu. Láska k uniformě v něm vzklíčila už v mládí, současný ministr obrany Sergej Šojgu ho ostatně jednou popsal jako „vojáka až po kořínky vlasů“.
Budoucí generál studoval umění války už na střední škole, prošel akademií obrněných vojsk R. J. Malinovského a studia završil v devadesátých letech diplomem z vojenské akademie generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace.
„Gerasimov je intelektuál. Není to generál, jak si ho možná představujete - polointeligent se zarudlým obličejem,“ charakterizoval šéfa generálního štábu ruský vojenský expert Igor Korotčenko pro web gazeta.ru.
Po nástupu k armádě Gerasimova poslali k tankovému pluku v Polsku, kde to postupně dotáhl až na velitele praporu. Následovala řada vojenských štací, až se ve dvaačtyřiceti letech stal náčelníkem štábu 58. divize ozbrojených sil na severním Kavkazu, kde ho také zastihla druhá čečenská válka.
Vražda na Kavkaze
Během svého působení na Kavkaze se Gerasimov poprvé zapsal do povědomí veřejnosti. V roce 2000 Rusko pobouřila aféra plukovníka Jurije Budanova, který unesl, znásilnil a brutálně zavraždil osmnáctiletou Čečenku.
Budanov vyšetřovatelům tvrdil, že její dům sloužil jako úkryt čečenských povstalců a on dívku ve svém stanu jen vyslýchal. Zavražděná Elza však neuměla rusky, takže by jeho otázkám stejně nerozuměla. Když ji mrtvou v plukovníkově stanu našli, ukázalo se, že byla před smrtí opakovaně bitá do obličeje a znásilněna.
Když se Gerasimov o smrti dívky dozvěděl, přijel Budanova osobně zatknout. Když se svojí svitou dorazil do plukovníkova stanu, vyzval ho, aby si strhl nárameníky a odevzdal pistoli. Budanov vyndal zbraň z pouzdra, nijak se však neměl k tomu, aby ji odložil. V tu chvíli Gerasimovovu skupinu obstoupili Budanovovi spolubojovníci z pluku, kteří svého velitele chtěli bránit se zbraní v ruce.
Gerasimov zachoval klid a jen hlesl: „Juro, neblbni“. Budanov v tu chvíli dal svým vojákům rozkaz, aby se rozešli, několikrát vystřelil do země a se slovy „už mě ta válka unavila“ se nechal zatknout. Ruského plukovníka nakonec poslal soud na deset let za mříže, během procesu svědčil i Gerasimov.
Ten si díky svému počínání v kauze získal přízeň i jedné z největších kritiček čečenské války, žurnalistky Anny Politkovské. Ta ho popsala jako „muže, který je schopný udržet si čest i v probíhající válce“. Někdejší velitel ruské vesmírné obrany generál Viktor Jesin pro něj měl jen superlativy a mluvil o něm jako „dokonalém generálovi, který ukázal, že je přemýšlivým velitelem a dobrým organizátorem.“
„Celý ten Budanovův případ byl i díky medializaci velmi závažný, takže je logické, že se angažovaly i vysoké vojenské špičky,“ hodnotí Gerasimovovo kavkazské dobrodružství Šmíd.
Po čečenské válce přicházelo jedno povýšení za druhým. V roce 2003 se Gerasimov stal náčelníkem štábu Dálněvýchodního vojenského okruhu. Tam však také zažil moment, který BBC označuje jako „jedinou skvrnu v jeho kariéře“. Mezi branci tehdy vypukla nákaza, za což si vysloužil své první pokárání.
V čele armády
V roce 2006 se Gerasimov vrátil z Dálného východu a ujal se velení Moskevského vojenského okruhu. V roce 2009 se posunul na zástupce náčelníka generálního štábu a chopil se dohledu nad tradiční vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí, která se koná každý rok na den vítězství v 2. světové válce. Této ostře sledované akci velel čtyři roky po sobě, což podle expertů svědčí o důvěře, kterou v něj Putin má.
V roce 2012 však Gerasimov na tento prestižní post náhle rezignoval. Spekulovalo se, že za jeho odchodem stály neshody s tehdejším náčelníkem generálního štábu generálem Nikolajem Makarovem, který byl pravou rukou ministra obrany Anatolije Serďukova.
Éra ministra, který byl mezi vojáky mimořádně neoblíben, se však už chýlila ke konci. Na veřejnost tehdy unikly zprávy o korupci při prodeji armádního majetku a náhlé personální změny v resortu nahrály Gerasimovovi do karet. Vladimir Putin jmenoval novým ministrem obrany Sergeje Šojgu a hledal náhradu i za Makarova. Bývalý náměstek se tak na generální štáb během několika měsíců vrátil, tentokrát už jako jeho šéf.
Úkol: reformovat armádu
Šojgu a Gerasimov dostali jasné zadání: dokončit reformu armády. Tu započal už šest let před tím Serďukov po zkušenostech z války s Gruzií v roce 2008. Generálové tehdy vedli armádu do klasického střetu na frontové linii a ruské jednotky díky početní převaze během pár dní postoupily až několik desítek kilometrů od Tbilisi. Konflikt však zároveň ukázal nedostatky ruské armády a limity taktiky, na kterou její velení spoléhalo.
Velení pochopilo, že pokud chce v 21. století držet krok se Západem, musí mít při příští válce iniciativu ve svých rukách. Serďukov měl změnit strukturu vojska i styl postupu, pravá změna však přišla až s Gerasimovem. Právě on pochopil, co armáda potřebuje.
„Gerasimov je člověk, který vzešel z armády, a má za úkol armádu přezbrojit a navázat užší vztahy s ruským vojensko-průmyslovým odvětvím. Rusové totiž málokdy nakupují zbraně, a to jen ty, na které nemají know-how,“ dodává Šmíd.
Gerasimovův hlavní přínos však spočíval v zavedení konceptu „hybridních válek“. „Tato strategie se vyznačuje řadou specifických zvláštností, mimo jiné tím, že nedojde k žádnému vyhlášení války či otevřenému začátku vojenských operací, takže přechod mezi mírem a konfliktem je postupný a nejasný,“ vysvětluje vojenský analytik Lukáš Visingr.
Hybridní válkyHybridní válka je strategický koncept, se kterým přišel americký výzkumník Frank G. Hoffman v roce 2007. Jedná se o stav permanentní války, kdy nelze přesně říct, zda přímá intervence probíhá nebo ne. Je chápána jako mix politických, ekonomických a sociálních akcí, na které navazují akce vojenské. Patří mezi ně podpora opozičních hnutí v cizí zemi, financování nevládních organizací prosazujících určité zájmy nebo i vyslání instruktorů k výcviku spřátelených sil. |
Z Gerasimovových textů a přednášek vyplývá, že při koncipování nové strategie se silně inspiroval počínáním Spojených států v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku či Lybii. Washington se podle něj nejdříve snaží podporou opozičních hnutí dosáhnout změnu režimu, a když se to nepodaří, nasadí vojenskou sílu. Hranice mezi mírem a válkou se tak stírají. „Války už nejsou vyhlašovány a započaty, aby pokračovaly podle neznámého vzorce,“ popsal Gerasimov.
Jako nejlepší příklad nového typu boje chápe Arabské jaro. „I dokonale prosperující stát se může v řádu měsíců a dokonce i dnů změnit v arénu divokého ozbrojeného konfliktu, stát se obětí zahraniční intervence, upadnout do chaosu, humanitární katastrofy či občanské války,“ vysvětlil.
Pro Gerasimova nejsou hybridní války jen koncept, ale realita. „Spojené státy nedokážou akceptovat rovnoprávné vztahy mezi státy, a tak raději uplatňují taktiku, která jim zajišťuje nadvládu,“ řekl velitel ruských ozbrojených sil na loňské bezpečnostní konferenci v Moskvě.
Gerasimov svůj koncept mohl poprvé ozkoušet na Ukrajině. Ruská generalita revoluci na Majdanu ve světle nové strategie chápalo jako první jiskřičky hybridní války vedené Západem proti režimu Viktora Janukovyče - a tedy jako útok na Rusko.
„Organizace a realizace Majdanu v rukách euroamerických elit je jasný případ hybridní války, tak jak ji chápe Gerasimov. Ruská odpověď tak byla jen reakcí na válku zahájenou Západem a vedenou proti tomu, co Rusko bere jako své zájmy,“ potvrzuje strategický analytik Martin Bastl.
Ruská reakce byla rychlá, přesná a pro Západ naprosto šokující. Na Krymu se objevili „zelení mužíčci“, tedy ruští vojáci bez jakýchkoliv identifikačních znaků, a poloostrov v Černém moři během několika dní dostali zcela pod kontrolu. A podobný scénář můžeme do dnešních dnů pozorovat v Donbasu.
Gerasimov si za to minulé jaro vysloužil zařazení na sankční seznam Evropské unie. Oficiální zdůvodnění zní, že je „odpovědný za masivní rozmístění ruských vojenských jednotek u hranic s Ukrajinou a za to, že nezabránil vyhrocení situace.“
