Zaprvé, ministerský předseda Vladimír Putin zůstává v Moskvě jednoznačně u otěží. Snad s prezidentem Dmitrijem Medveděvem hrají hru na hodného a zlého policajta. Skutečným šéfem je ovšem zlý polda Putin.
Zadruhé, Putin nemůže vystát gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, jehož ovšem, to je třeba přiznat, není snadné si oblíbit. Rus mínil, že si Gruzínec začíná nějak moc vyskakovat. Počkal si, až Saakašvili zajde o fous příliš daleko, a pak se na něj a jeho nebohou zemi sesypal jako roj vos.
Zatřetí, Rusko potíže v Jižní Osetii a Abcházii už roky rozdmýchává. Moskva si chce zajistit, že Gruzie bude slabá. Tutéž hru hraje v Podněstří, aby podkopávala postavení Moldavska. Kdyby se cizinec pokusil uplatnit tutéž taktiku v Čečensku, Rusové by právem vyli vzteky.
Začtvrté, dnešní ruští vládci, tak jako carové devatenáctého století, chtějí sféru vlivu kolem svých hranic. Co se jich týče, země, jež bývaly součásti ruské říše v Sovětském svazu, by měly mít jen omezenou svrchovanost. Poselství, které se z Gruzie nese na Ukrajinu a do středoasijských republik, je velice hlasitě slyšet.
Rusko se staví obzvlášť proti vstupu svých sousedů do NATO. Proti čemu je NATO, ptají se Rusové. Kde má NATO frontovou linii? Jsme my Rusové vážně nepřítel? Pokud ano, jak bychom měli reagovat? Účinek ruských činů působí opačně, než jak zřejmě zamýšleli; vpád do Gruzie se stal pádným argumentem pro další rozšiřování NATO.
Zapáté, pro všechny Evropany, kteří nechtějí být naprosto závislí na potrubí ovládaném Ruskem, představuje samotná Gruzie významnou spojnici s kaspickou energií. Gruzie je vlastně pro Rusko brzdou v jeho politice používání ropy a plynu jako strategických zahraničněpolitických zbraní, jichž už opakovaně využilo. Švédská agentura obranného výzkumu oznámila, že z 55 záměrných přerušení dodávek plynu, explicitních hrozeb a nátlakových cenových kroků Ruska od roku 1991 nemělo žádnou spojitost s politikou jen jedenáct případů.
Amerika bez síly, Evropa jen mluví
Na ruský útok na souseda, na jehož území se ruská armáda přesunula jako první a vytvořila bezpečné podmínky pro Rusy podporované neoficiální jihoosetinské milice, aby mohly vypalovat a plenit gruzínský majetek, Amerika zareagovala důrazně alespoň verbálně. Ovšem USA nejsou při síle, aby podnikly další kroky. Jejich mravní autorita byla během Bushových let pošramocena, nedokáže do terénu vyslat víc vojáků, aby bránili gruzínskou suverenitu, a i kdyby k tomu Amerika síly měla, takový postup by krizi vyhrotil.
Postavení Spojených států dále oslabuje neexistence silné a jednotné evropské reakce. Že bychom se však něčeho takového dočkali, můžeme pustit z hlavy. Rusko ví, že co se týče uplatňování seriózní zahraniční a bezpečnostní politiky, Evropa je mluvka. V energetických otázkách Rusko s Evropou už léta zametá, uzavírá dvojstranné dohody s většími zeměmi a vystupuje proti snahám o vytvoření společné evropské energetické politiky. Evropa rozhodně potřebuje ruský plyn. Rusko ale zase potřebuje evropské spotřebitele a spíš dříve než později bude usilovat o větší evropské investice do průzkumu a těžby energií.
Nikdo rozumný v Evropě nechce oživovat studenou válku. Není to však Evropská unie, kdo jedná jako první. Německo, Francie ani Itálie své sousedy nenapadají.
My Evropané jsme zřejmě zapomněli své dějiny. Doby, kdy jsme jen přihlíželi, zatímco militaristická evropská mocnost trvala na tom, že má právo zasáhnout všude tam, kde chce od Pobaltí po Kavkaz prosazovat zájmy těch, kdo se hlásí ke společné národnosti, tu už byly. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy tvrdí, že do Gruzie vnesl mír. Přesto vznikají pochyby, neboť navzdory dohodě, která ukončila boje, zůstanou ruská vojska v okrájené zemi po léta.
Takže co přesně bude Evropa dělat? Zpočátku by snad Evropané měli být obezřetní. Ale pochybuji, zda se vůbec někdy dostane na cokoli energičtějšího, než jsou ostře formulovaná komuniké. Přestaneme hovořit o hodnotách, jež údajně sdílíme s Ruskem? Zakonzervujeme další diskuse o tom, jak Rusko plně integrovat do mezinárodního společenství? Ukončíme některé své styky s Ruskem, zvážíme znovu jeho členství v G8, pozdržíme jeho vstup do WTO a OECD? Odložíme prozatím vyjednávání nad dohodou o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem?
Zvesela na olympiádu v Soči!
Obávám se, že odpovědí na všechny tyto otázky je rezolutní "ne". Jako obvykle, všechno zůstane při starém a Evropané se v příštích letech budou zvesela připravovat na zimní olympiádu v Soči, co by kamenem dohodil od ruských raket a tanků na gruzínské půdě. Přitom budou Evropané bez ustání mluvit o své zásadní úloze ve světovém dění.
To úplně stačí na to, aby udiveně kroutili hlavou i cynici. Tohle by si člověk nevymyslel. Přístup Evropy je slabý a způsobí větší problémy v budoucnu. Putin vyhrává zlatou medaili ve své oblíbené disciplině - v šikaně svých menších sousedů.
© Project Syndicate, 2008.
