Devětasedmdesátiletý Schimek z německého města Lauf an der Pegnitz svým původem patří na Jihlavsko. Až do nuceného odsunu v roce 1945 žil v Dobroníně, jedné ze sedmapadesáti německých vesnic jihlavského jazykového ostrova.
I po desítkách let života v Německu mluví Johann Schimek obstojnou češtinou. "Člověče, jaký já jsem Němec? Já mám půlku rodiny v Čechách. Bydlí v Polné a v Jihlavě. Narodil jsem se jako československý občan německé národnosti. Můj táta, co zmizel na Budínce, byl rakouského původu od Vídně," říká o svém původu.
Hrál se samými Čechy
Před válkou byl Josef Schimek jako kluk tři roky členem české tělovýchovné organizace Sokol. "Já byl brankář a byl jsem jediný německý kluk, jinak se mnou hráli samí Češi," vzpomíná na své mládí Schimek.
Předválečná Polná na Jihlavsku měla jedno fotbalové hřiště a na něm se mluvilo česky. Vstupenkou do světa her českých dětí byla dětská říkanka - jazykolam. "Tři sta třiatřicet stříbrných křepeliček přeletělo přes tři sta třiatřicet stříbrných řek," přeříká se správnou výslovností.
I po letech strávených v Německu nedělá český jazykolam potíže ani Herthě Schimkové, manželce Josefa Schimka. Žena je původem z Pávova, další bývalé německé vesnice na Jihlavsku.
Táta je zahrabaný na Budínce
"Jako děti jsme měli říkanku: Za pytel hrachu prodáme Háchu, za pytel žita prodáme Hitlera. Dostal jsem od rodičů vyhubováno - to se nesmělo říkat," vzpomíná Schimek.
Válku prožil jako dítě doma v Dobroníně. "Maminka vůbec nebyla ráda, že můj otec chodí po Dobroníně za války v německé uniformě. Doma mu hubovala," vzpomíná Schimek.
Johann Schimek byl policejním majorem u pořádkové policie. V pětačtyřicátém přišel konec války a nastala doba vlády revolučních gard v Dobroníně. "Schimku, kde máš obraz toho lupiče Hitlera?" chtěli vědět gardisté. "Ten u nás doma nikdy nebyl," odpověděl gardistům jeho otec.
Pro Johanna Schimka si přišli čeští gardisté ještě jednou. A odvedli ho do vězení v hasičském domku v německém Šicendorfu, což je dnes čtvrť Dobronína. Dvanáctiletý Josef Schimek několikrát přinesl jídlo otci do vězení. Jednoho dne jeho otec, policejní major Johann Schimek, už v cele nebyl.
Jeho zmizení z vězení v německém Šicendorfu zakrylo na dlouhá léta zarputilé mlčení. "V šestačtyřicátém mi můj český kamarád řekl, že táta je zahrabaný na louce Budínka," vzpomíná Schimek.
Naději přineslo až policejní vyšetřování
Ani po nuceném odsunu do Německa neskončila snaha jeho rodiny najít pravdu. Výsledkem rodinného pátrání Schimkových je oficiální zpráva Mezinárodního červeného kříže o zmizení desítky německých mužů u Dobronína.
"Já vím, že nám lhali, ale copak jsem to mohl dokázat?" říká rozechvělým hlasem Josef Schimek. Kdykoliv se na louce Budínka objevily vzpomínkové věnce nebo prostý dřevěný kříž, okamžitě byl zničen.
Až v létě 2009 se rozběhlo oficiální vyšetřování poválečného násilí na Budínce. Na jaře roku 2010 za Josefem Schimkem přijel do německého Laufu český policejní vyšetřovatel Michal Laška z Jihlavy.
V přítomnosti německého kriminalisty z Mnichova a tlumočnice vedli několikahodinový rozhovor. "To byla první naděje, že se do zmizení mého otce na Budínce dostane světlo pravdy," vzpomíná Schimek.
S policistou Laškou mluvil Josef Schimek pouze česky s pomocí překladatelky. Dodnes si pamatuje na poslední svá slova, která řekl českému kriminalistovi. "Najdi mýho tátu. Vím, že je na Budínce," zavzpomínal Schimek.
