A ta má k té západní daleko. "Mají formu, ale ne podstatu západní demokracie," míní Thomas Cargill z britského think-tanku Chatham House. V praxi to vypadá třeba tak, že Afričané mohou volit, ale vládní strany mnohdy dělají vše možné, aby se opozice k moci nedostala. Existují světlé výjimky, jako například Ghana nebo Sierra Leone, kde v posledních letech volby vyhrála právě opozice.
Dalším úskalím africké demokracie je, zda je opravdu pro všechny. "Kdo se skutečně těch voleb může zúčastnit? Může třeba volit manželka bez souhlasu svého muže? Ta forma je absolutně odlišná od evropského přístupu," dodává česká afrikanistka a bývala diplomatka v Zimbabwe a Keni Marie Imbrová.
Podle ní je v Africe demokracie vnímána jinak než v Evropě. "V chápání průměrně vzdělaného Afričana je demokracie to, že si může demokraticky zvolit svého 'náčelníka' a ten je pak za vše zodpovědný, nese následky a měl by rozhodovat správně. Sami se ale vůbec nemají touhu zapojovat do komunální politiky," podotkla.
Vojenské převraty se vracejí
Vrchol zažila demokracie v Africe na konci 90. let minulého století a na počátku 21. století, konstatuje televize CNN. Nyní je zneklidňující nedávný návrat vojenských převratů na některých místech kontinentu, například v Nigeru, Guinei, Guinei Bissau či na Madagaskaru.
Autoritářské vládce černého kontinentu do jisté míry povzbuzuje fakt, že už nejsou natolik závislí na mínění Západu. V Africe v posledních letech totiž masivně investují nové mocnosti jako Čína, Indie nebo Brazílie a ty jsou v přístupu dodržování lidských práv benevolentnější.
Nutno dodat, že některé národy stále dusí despotové starého střihu, jakým je Robert Mugabe (Zimbabwe) či Umar al-Bašír (Súdán). Nicméně se zdá, že generace nejbrutálnějších diktátorů, jako byl "ugandský řezník" Idi Amin, středoafrický "císař" Jean Bedel Bokassa, liberijský "strýček Charlie" Taylor či Mobutu z Konga, alespoň prozatím pomalu končí.
"Diktátoři se přežili. Afrika si také uvědomila, že ve válkách se nebohatne. V rámci globalizace se ukazuje, že nejvíc zbohatne ten, který zemi ovládá ekonomicky, ne vojensky," vysvětluje Marie Imbrová.
Nejchudší a s korupcí
Afrikou však stále cloumá obrovské množství problémů. Světadíl zůstává nejchudším na světě; podle OSN přežívá více než třetina obyvatel za méně než dolar denně. Lidská práva jsou běžně porušována. Obyvatelstvo decimuje choroba AIDS. A politiku ovládá korupce. Některé státy, třeba Somálsko, jsou nefunkční.
"Rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími jsou naprosto propastné. Chybí tam, vyjma Indů, kultivovaná střední třída," přiblížila Imbrová.
CHUDOBA. Chudinská čtvrť Kibera na předměstí keňské metropole Nairobi je jedním z největších slumů v Africe.
Jenže Afrika prošla za 50 let tím, na co Evropa měla pár století. Třeba průmyslovou revolucí, zaměstnáváním žen či pozemkovou reformou. "Najednou se tam dostalo vše - prudká urbanizace, strojová výroba (...). Afrika to vše musela zhustit do posledních padesáti let. A to je, jako když vaříte v kotli," říká bývalá diplomatka.
Dějiny Evropy jsou stejné
Problémem po získání nezávislosti se ukázalo i to, že kolonialisté zničili předkoloniální instituce. Evropané navíc hranice mnoha zemí nakreslili naprosto nahodile, bez ohledu na místní etnika nebo království. A to později způsobilo mnoho válek. Krev tekla i kvůli víře a náboženstvím. Mnohdy konflikty přerostly v genocidy.
"Když si vezmete dějiny Evropy, je to stejné. A pokud centrální moc neovládne celý stát a nevytvoří podmínky pro to, aby se všechna etnika rovnoměrně podílela na růstu státu, tak to pochopitelně nefunguje. Takže dnes najdete v Africe všechno," vysvětluje česká afrikanistka.
OBČANSKÁ VÁLKA. Během sedmitýdenních pouličních bojů v liberijské Monrovii bylo zabito přes 1 500 lidí. (duben 1996)
Příkladem může jít na černém kontinentě třeba Botswana, která patří k nejstabilnějším a ekonomicky nejvyspělejším zemím na kontinentu, má i poměrně nízkou míru korupce a pravidelně se umísťuje v žebříčcích mezi středoevropskými státy. Slibně se vyvíjí také situace v Ghaně a dobře si vede Mauricius.
"Pak máte státy, které jsou obrovské a bohaté, ale neustále se tam svým způsobem válčí - to je třeba Demokratická republika Kongo nebo Súdán. No a pak tam jsou země, kde se bohužel centrální vláda natolik zabydlela ve své moci, že ji nechce pustit. A to i přesto, že stát ekonomicky ničí. Příkladem je Zimbabwe," dodává Imbrová.
Voda, voda... a vzdělání
Klíčem k pokroku je samozřejmě vzdělání, které by lidi přimělo zajímat se více o politiku. "Negramotnost je problém. Kdyby byli všichni vzdělaní, viděli by nezbytnost dobrého vládnutí," řekl CNN Tony Okonmah, generální ředitel organizace The Foundation for Democracy in Africa.
Vůbec největším problémem Afriky zůstává stále to nejzákladnější - voda. Téměř polovina z 680 milionů Afričanů nemá přístup k čisté pitné vodě. A místní ženy musí denně ujít i několik kilometrů, aby rodině vodu zajistily.
17 afrických států, které vyhlásily nezávislost v roce 1960
