Psychologové, které oslovila MF DNES, okomentovali jednotlivé pasáže chlapcovy výpovědi:
Ondřej: "Zuby jsem si čistil každý den, napřed bez pasty a potom mi mamka dala pastu. Takovou dobrou, pálivou. Ona se dostane tam, co je ten červ."
Klimeš: Toto je správný přepis dětské mluvy. Červem je míněn zubní kaz. Můžeme z toho vyvodit, že chlapec měl návyk čistit si zuby pastou. Výchova tedy do určité doby probíhala vcelku normálně, teprve pak začal být zavírán. Tam čištění ustalo a pak se obnovilo. Zřejmě se stalo něco, co vedlo matku k zavírání Ondřeje, ale přesto měla zájem na tom, aby si obnovil hygienické návyky.
Ondřej: "Teď v nemocnici chodím normálně na záchod."
Klimeš: Pokud můžeme důvěřovat kvalitě přepisu, pak slovo "normálně" ukazuje standard, na který je zvyklý. Bral tedy pobyt v komoře jako něco nenormálního. Byla to v jeho životě časově omezená epizoda.
Psychologové rozebrali i obrázky, které nakreslila třináctiletá Anička těsně před tím, než byla převezena do Klokánku. Kresba počítače přijde Marcele Holanové jako důvtipná. Myslí si, že dívka není hloupá a má dobré znalosti matematiky a geometrie. "Nejde o kresbu dítěte s defektem intelektu ani poruchou mozku. O tom svědčí stejně velká a rovná linie čísel, která jsou zarovnaná v řadách. Celek je logicky propojen," myslí si psychiatrička Holanová.
Ondřej: "Bydlím v Brně na ulici Krásného. Pak mě mamka převezla do Kuřimi. Taky jsem byl v Komárově, u maminčiny sestry v práci."
Masáková: Je vidět, že dítě je dost inteligentní a má základní orientační smysl. Ví, jak se ubíral jeho dosavadní život.
Ondřej: "Když mě našli svázaného, tak mě svázala maminka. Už jsem byl svázaný mockrát. Stokrát."
Klimeš:"Stokrát" samozřejmě neznamená stokrát. Určitě to ale bylo několikrát, třeba šestkrát. Pro něj to ale znamenalo hodněkrát, což je u něj to samé jako stokrát.
Masáková: Reaguje stejně, jako by reagovaly děti v jeho věku. Stokrát je jen přirovnání k tomu, že toho bylo hodně.
Ondřej: "Kubu a Aničku jsem viděl naposledy doma v Brně na Krásného. Po Vánocích už jsem je neviděl." (Otec chlapce tvrdí, že oba syny viděl naposledy tři týdny před odhalením týrání).
Masáková: Vánoce pro něj mohou znamenat poslední styčný bod, kdy byl v pohodě s celou rodinou. Je z toho zřejmé, že se jeho zavírání opakovalo a splývá mu. Myslím si, že sice nebyl od Vánoc celou dobu zavřený v kumbále, ale že dost dlouho nevycházel minimálně z domu ven. Každopádně byl dlouhodobě izolovaný od běžného života. Už jenom tím, že nechodil do školy. A v rámci té izolace se mu stírá časová osa.
Klimeš: Existují tabulky, jak staré děti si mohou pamatovat časovou osu. Je jasné, že když se zeptáte čtyřletého dítěte, co dělalo předevčírem, nebude na to umět odpovědět. Je tedy pravděpodobné, že byl mezitím venku, ale nedokáže ještě, tím že je malý, přesně určit, kdy to bylo. Masáková: Je jasné, že šikovný právník by na tomto faktu jeho výpověď mohl chtít zpochybnit. To je ale nesmysl. Není to nic neobvyklého, prostě se ještě úplně neorientuje v čase.
Jména osob jsou uzavřena v jednom systému, kde dominuje maminka. "Pod ní jsou dva bratři a Anička je až poslední spojena se psem (Opa). Slova babička, dědeček a teta mi připadají jako dopsaná, zejména prarodiče se do boku téměř nevešli," soudí lékařka Holanová. Balík podle ní může znázorňovat tajemství, cestování nebo poštu.
Ondřej: "Teta Katka za mnou chodila do komory. Byl jsem nahatý. V Komárově jsem byl asi dva dny v šatně a potom mě dali do takové jiné místnosti a to byla taková divná místnost s jedním oknem. Do místnosti mě dala Nenci."
Klimeš: Z toho je zřejmé, že se na zneužívání aktivně podílela i teta Katka i Nenci. Obě moc dobře vědí, jaký je původ Aničky i jaké jsou důvody izolování Ondřeje. Matka s vědomím tety ho svazovala a izolovala od světa, zřejmě proto, že toho "moc věděl".
Masáková: Nemám pocit, že by si přítomnost žen vymyslel. Vzhledem k tomu, že je obě popisuje v celém případu souvisle s nějakým dějem a prožitým zážitkem, tak to na mne působí důvěryhodně.
Ondřej: "Ruce jsem měl svázané vždycky. Ale někdy jsem to měl jenom jako svázané, abych si vzpomněl, co se stane, když udělám zase něco špatně."
Klimeš: Nezdá se, že by za zavíráním Ondřeje do komory byla sadistická touha vidět jej trpět. To by mu matka přes den nerozsvěcela, nedávala karton na podlahu, neučila se s ním, neměla monitorovací kameru. Na rozdíl od jiných zneužívajících ho matka bezúčelně nebila. V nemocnici lékaři zjistili jen otlaky na rukou a běžnou žízeň. Netrpěl tedy hlady, neměl popáleniny ani bodné rány. To vše opět nasvědčuje, že vše bylo účelové. Kromě svazování a zamykání nahého v komoře bohužel vidíme i psychické týrání. Zejména pocit viny. Ondřejovi, coby oběti, se vnucuje pohled, že důvodem zavírání a svazování je jeho zlobení, tedy že to celé je jeho vina.
Ondřej: "Když mě našli svázaného, tak to mě svázala maminka... Maminka mě svazovala lepicí páskou... Na pití mi maminka dávala do misky čaj..."
Masáková: Není vyloučeno, že i přes to všechno má k matce dobrý vztah. Lidé, kteří byli týraní, tento syndrom mívají. Ta vazba tam určitě je.
Klimeš: Je vidět, že necítí vůči své matce žádnou agresi. Nemyslím si, že by jí chtěl svou výpovědí nějak cíleně ublížit, nebo že by si něco vymyslel.
Příběh rodiny1993 Narození dívky, později pojmenované Anička. |
