Slavomil Hubálek, tak trochu  zpovědník. Jako soudní znalec vyšetřoval sto

Slavomil Hubálek, tak trochu zpovědník. Jako soudní znalec vyšetřoval sto dvacet vrahů. | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Psycholog Slavomil Hubálek píše o sobě i o době

  • 3
„Pravdoláskař, Eurohujer a příslušník pražské kavárny“ – takto sám sebe představuje náš nejznámější soudní znalec Slavomil Hubálek ve své knize Zpovědník vrahů: příběhy zločinů, života a smrti očima psychologa. Seznamuje v ní se svým profesním a veřejným životem, představuje pozoruhodné kriminální případy, jež posuzoval, i zákulisí vysoké politiky, alespoň jak měl možnost do něj sám nahlédnout.

Hubálek popisuje některé bizarní případy svých pacientů, třeba znásilněných žen, které vyhledávaly agresory, protože se jim to s nimi líbilo (jedné z nich prý radil, jak se má coby stopařka v autě chovat, aby o znásilnění nepřišla), či příběh muže, který o jedné konkrétní vraždě pouze slyšel vyprávět a pak si před vyšetřovateli na vraha hrál. Jiný druh předstírání zase předvedli podvodníci, kteří chtěli z bohatého ruského investora vylákat peníze, a tak mu předestřeli projekt stánků rychlého občerstvení s ruskými šašliky. Když je přijel zkontrolovat, jeden ukázkový (s předem zaplaceným komparsem představujícím zákazníky čekající ve frontě) mu skutečně po potěmkinovsku předvedli. Pozoruhodné – a o poznání méně humorné – je i jeho líčení jediného českého teroristy, který se údajně sám přihlásil na íránské ambasádě, že chce provést sebevražedný atentát na Rádio Svobodná Evropa.  

Z dějin se nevyvlékneš

I na posledním případu je vidět, že v Hubálkově vyprávění se zločin či niterné projevy lidí, které jako psycholog zaznamenává, úzce propojují s dobovým politickým kontextem: po srpnové invazi pozoruje v kostele polské vojáky, jak po celou dobu mše klečí za lavicemi, aby „před Bohem, městem i světem dali najevo své pokání a prosili o odpuštění“. Seriózně se zabývá otázkou, nakolik byla v době komunismu psychiatrie zneužívána v boji proti ideovým protivníkům. Tvrdí, že podle jeho zjištění se v té době naopak většina psychiatrů snažila pronásledovaným pomoci tím, že je nechali dobrovolně se uchýlit do léčebny (a tím je uchránili před vězením). Jediný případ zneužití psychiatrie prý byla hospitalizace katolického aktivisty Augustina Navrátila, kterému byl diagnostikován „blud“ víry existence v Boha (ale i Navrátil pak dosvědčil, že se k němu v léčebně chovali „moc hezky“ a „léky dostával jen ty, které sám chtěl“).

Narodil se před pětašedesáti lety v České Lípě, v roce 1974 nastoupil po studiích psychologie na UK do léčebny Horní Beřkovice, kde léčil sexuální devianty.

Po roce 1989 se pak už nikdo z podobných důvodů nedostával na psychiatrii, zato ale Hubálek neradostně konstatuje, jak třeba skupina podvodníků-„skořápkářů“, na něž psal ještě za komunismu znalecký posudek, udělala po převratu úspěšnou kariéru.

O knize

Slavomil Hubálek Zpovědník vrahů Příběhy zločinů, života a smrti očima psychologa.

Daranus, Praha 2012, 208 stran + 16 stran barevné přílohy, doporučená cena 249 korun.

Obálka knihy Zpovědník vrahů

Pozoruhodný je profil nájemných vrahů, kterážto profese se u nás objevila s opětovným příchodem kapitalismu. Podle Hubálka „knihy nečetli, nanejvýš Blesk“, z Václava Havla mívali legraci, „z politiků uznávali nanejvýš Klause“, na všem je zajímalo jen finanční hledisko, fascinovala je formulace „trh bez přívlastků“. (Chtělo by se zde dodat, že tato zjištění poskytují poučný a výmluvný komentář k nedávné Klausově amnestii, ale pro spravedlnost musíme uvést, že třeba zmínění „skořápkáři“ se dostali z vězení díky amnestii prezidenta Havla).   

Debil na vojně

Hubálek v knize vystupuje na straně jedné jako odborník na zločince, kteří se octnuli před soudem, na straně druhé coby expert testující uchazeče o vedoucí místa v byznysu a tajných službách. Co se týká možností pomoci odsouzeným vrátit se po propuštění do civilního života, je dosti skeptický, relativně nejúspěšnější jsou podle něj v tomto směru duchovní (a za kněžími také některé své pacienty či klienty posílá). Sám se ovšem někdy zřejmě dostává do podobné role. Zvláště po převratu, kdy za ministra Martina Bojara pracoval na ministerstvu zdravotnictví. Ten prý ho pověřil úkolem jednat s řediteli nemocnic a výzkumných ústavů, kteří prokazatelně spolupracovali s StB. Většinou se trapně vymlouvali, jen jeden přiznal, že se choval „jako svině“. Hubálek ho ujistil, že v jeho vidění světa se „dá odpustit všechno, když toho člověk upřímně lituje“, což je ovšem podstatou svátosti smíření, tedy zpovědi, kterou zprostředkovává kněz. 

S vrahy bývá i legrace, říká Slavomil Hubálek.

Jindy se naopak Hubálkova autorita vystudovaného psychologa dostává do mírně parodického kontextu, jako když líčí mnohem starší střet s majorem, který ho na vojně před nastoupenou jednotkou označil za debila. Hubálek ovšem odvětil, že když major někoho označí za debila, je to urážka, ale pokud totéž o někom napíše on, „je to diagnóza“. Důsledkem ale bylo, že se mu onen nadřízený pak mstil až do konce jeho základní vojenské služby, dokud mu mohl dávat najevo svoji mocenskou převahu. Díky zákazu vycházek si ale aspoň v místní knihovně důkladně prostudoval Dostojevského, což prý „pro něj jako psychologa bylo to nejlepší“, co mohl udělat.   

Když k vám holky lezou výfukem

Zvláště ponuře vyznívají autorovy konfrontace s lidmi, kteří měli před zatčením (a pak často i po propuštění z vězení) nesrovnatelně vyšší příjmy, žili v „jiných sférách“ a používali zcela odlišné způsoby, jak dosáhnout svého. Když se tedy kupříkladu ptal jednoho z obviněných, zdali nepřehání, když tvrdí, že už měl tisíc partnerek, ten mu drze vmetl do očí: „Až nebudete jezdit oprýskaným trabantem, ale mercedesem se stříbrnou metalízou, tak vám tam nejkrásnější holky v Praze polezou výfukem“. A když se později divil, jak mohl jeden vyšetřovaný bez jakéhokoli majetku získat od banky úvěr, byl jím rychle poučen, že je prostě v takovém případě nutné příslušného úředníka v bance podplatit. (Cynicky může dodat, že Hubálek líčí sám sebe na všech stránkách jako člověka nepodplatitelného, ale můžeme si alespoň teď koupit jeho knihu).

Autor chválí českou policii, která podle něj patří „k nejvýkonnějším a nejlépe fungujícím složkám naší společnosti“, ale jinak vyznívá jeho obraz české současnosti dosti temně. Uvádí i konkrétní příklady, kdy mu byl nabídnut pro něj finančně mimořádně výhodný, ale nekalý obchod, jenž odmítl (a doplňuje, který konkrétní politik naopak onu nabídku přijal), stěžuje si na tzv. soukromé psychology, kteří jsou ochotni na objednávku napsat za tučný honorář jakýkoli posudek, i když prostě „musí vědět, že nemají pravdu“ (ironicky je označuje za psychology „nájemné“). Dále dnes podle něj přibývá křivých svědectví, protože zvláště v případech rozvodů bohatých manželů je to možnost, jak zvýšit svůj „výnos“.

Snímky z místa nálezu těla pětačtyřicetiletého muže v Mníšku pod Brdy (16. února 2013)

Dokonce i při skupinové terapii, kterou autor dosud vede, jsou dnes lidé údajně ochotni mluvit otevřeně o všem, s výjimkou jediné věci: žena ve skupině přizná třeba i to, že se jí líbí milování v poutech, ale „když dojde na finanční situaci, má pocit viny a lže“. Tedy lidé alespoň verbálně odhodí svůj stud ve všech oblastech, až na stud za to, že nemají peníze. To se totiž podle Hubálka dnes bere jako hřích, což je podle něj smutné, ale „s obrazem doby psycholog nehne“.

Nezmohl se ani na slovo

Jestliže se před několika lety v televizním interview s Markem Ebenem zastával Hubálek pojmu „moralizování“, tak právě to provádí i v této knize, ovšem bez falešné nostalgie nebo stavění nějakých idealizovaných vzorů, jimž se máme přiblížit. A to, co píše třeba o americkém přísném trestání křivého svědectví, jímž bychom se mohli inspirovat, asi stojí za zvážení. Hubálkův příklad ukazuje, že „moralizování“ může být i nepatetické a vyznívat celkem autenticky. Součástí těchto jeho snah je i to, že se autor snaží i různě společensky angažovat, kupříkladu podepsal výzvu Impuls 99.

Hubálkův text končí melancholickým konstatováním, že „hlas rozumu je tichý“. Některým jeho vyjádřením se ovšem v minulosti dostalo sluchu značnému: třeba rozhovoru s Viliamem Buchertem, v němž mluvil o průměrném českém IQ a o tom, že „Češi jsou směska, která dnes mluví česky; něco jako voříšci Evropy“, a který pak byl zkreslen nepřesným redakčním titulkem. (V mnoha rozhovorech pak Hubálek referoval, jak pozoruhodně široká škála urážek mu od čtenářů přišla). Ještě více jiná jeho slova upravil jistý bulvární list, jemuž na dotaz odpověděl, že se k tématu nebude vyjadřovat, což se v tisku transformovalo v konstatování, že „známý psycholog Hubálek se nezmohl ani na slovo“.

V knize Zpovědník vrahů autor toto vše může obšírně vysvětlit, a zároveň vydat obecnější svědectví o sobě i o době. Je to svědectví asi deziluzivní, ale v mnoha rysech bohužel zřejmě krutě pravdivé. 


Video