Ahasver na německé kresbě z roku 1910 | foto: Wikipedia.org

Psychiatr Vacek napsal poněkud zbloudilou knihu o Ahasverovi

  • 0
Legenda o "bludném" či "věčném" Židovi patří mezi základní mýty evropské kultury. Však také označení Ahasver přešlo i do relativně běžného jazyka coby výraz pro člověka, který není s to zakotvit. Nedávno vydaná původní česká práce Mýtus Věčného Žida (Legendy o Ahasverovi) však významu této legendy příliš neodpovídá.

„Na úlomku skály poutník sedí; skála, poutník, oba stejně šedí. Kdo to? Dost je v tvář tu vymořenou, vráskovitou, bledou, vysouženou zřít a uhodnout, že…“. Takto charakterizoval slavnou postavu Věčného Žida – Ahasvera český básník Václav Bolemír Nebeský ve své epické básni Protichůdci (1844), jednom z nejslavnějších českých textů, které vznikly o tomto legendárním židovském ševci, jenž prý odehnal Ježíše putujícího na Golgotu od svých dveří, a Ježíš ho zato měl potrestat slovy: „Budeš putovat, dokud se znovu nevrátím“.

Ahasver na břehu mořském, kresbě vytištěná kolem roku 1900

O knize

Jaroslav Vacek : Mýtus "Věčného Žida" (Legendy o Ahasverovi)

Dauphin Daniela Podhradského, Praha 2012, 200 stran, náklad 800 výtisků, doporučená cena 198 korun.

Obálka knihy Mýtus Věčného Žida

O vzniku a vývoji této legendy nedávno vydal psychiatr a autor publikací O nemocech duše a Velké psychiatrické případy Jaroslav Vacek (1931) knihu Mýtus Věčného Žida (Legendy o Ahasverovi). Látku si autor rozdělil do kapitol Ahasver se vynořuje z dějin, Ahasver vstupuje do literatury a umění a Ahasver vniká do psychiatrie a je nutné přiznat, že se mu podařilo shromáždit nemalé množství materiálu, který se k legendě vztahuje, a v tomto směru jistě vyvinul velké úsilí a píli. Už sama o sobě může být četba těchto textů coby komentovaná ahasverovská antologie poučná a podnětná.

Jenže o moc dál Vacek bohužel nepostoupil: excerpované texty příliš neroztřídil, a hlavně se je nepokusil uvést do vzájemného vztahu. Místy tedy kniha působí jako chronologicky se vršící výpisky z četby, kde jsou citáty z knih, stručná shrnutí jejich obsahu a autorova svérázná hodnocení daných děl prostě řazena vedle sebe. Tak o románu Zelená tvář od Gustava Meyrinka Vacek prohlašuje: „Líčení nesčetných realitě vzdálených událostí, samá esoterika, mystika, pseudoreligiózní fabulace, pro současníka nestravitelné; Descartes by se musel v hrobě obracet.“ Na takový názor má samozřejmě každý právo, proč se však autor s takovým přístupem vůbec pouští do natolik „realitě vzdáleného“ tématu, jakým Ahasver ze samotné své podstaty je, zůstává poněkud záhadou. (V jedné ze svých starších knih týž Vacek dlouze referoval o ne zrovna jednoduchém konceptu daseinsanalýzy Ludwiga Binswangera, aby se pak řečnicky dodal: „Je asi zbytečné se ptát, zda jste pochopili smysl Binswangerových úvah.“) Dále se sice v Mýtu Věčného Žida dozvíme, že určitá kniha není víc než „ohřívaný žvást“, případně že míchá „páté přes deváté“, ale většinou jen málo o tom, jak se vlastně postava Ahasvera celkově vyvíjela, nebo jaké je místo určitého textu v rámci – pokud můžeme použít dnes módního pojmu – „ahasverovského diskurzu“.

Ve Vackově knize se obtížně hledá logická struktura, či alespoň základní klíč, jak se v textu orientovat – mnohem přehlednější a strukturovanější je z tohoto hlediska třeba nepříliš dlouhý, ale hutný a obsažný esej Ahasver – věčně na cestách od novináře Jana Fingerlanda. Ve Vackově knize nicméně najdeme jistou typologii různých ahasverovských interpretací: Ahasver jako neklidný poutník (Chamissso), hlasatel pokání a svědek křesťanství (Brentano), kritik své doby (Goethe), trpící člověk a Žid. Jde ovšem opět pouze o citaci (z práce německého publicisty Wernera Ziruse), aniž by se Jaroslav Vacek pokusil tyto teze rozvinout či propojit s pasážemi, které z děl daných spisovatelů sám vybral.

Ahasver na Rembrandtově kresbě

Pisatel do publikace zařadil i některé tituly, v nichž vlastně Ahasver přímo nevystupuje, ale třeba rozvíjejí téma dlouhověkosti a potenciální nesmrtelnosti (jako Čapkovu hru Věc Makropulos), případně rozebírá psychiatrické případy pacientů trpících depersonalizací, kteří „vlastně vůbec nežijí“, už vlastně „nejsou lidmi“, můžou jen „řvát jako zvířata“, jež mají k typu Ahasvera poměrně daleko, spíše se blíží řekněme zombiím. Kupodivu – a to právě o kvalitě Vackova přístupu něco vypovídá – v úvodu citovaného Nebeského Protichůdce byste v jeho přehledu hledali marně.


Video