Dětský psychiatr a spoluautor zákona o sociálně právní ochraně dítěte Petr Pöthe však soudí, že někde mezera musela být. "Je alibismus říkat, že nikdo za nic nemůže," míní.
Mohla tedy policie například "zařídit", aby ta žena byla alespoň na čas izolovaná, neotěhotněla a podstoupila nějakou léčbu?
Podle mého názoru skutečně policie v tomto případě nemohla dělat nic jiného. Ale ta žena byla evidentně riziková a sociální pracovníci či lékaři jí měli věnovat takovou pozornost, kterou potřebovala: měla být pod maximální kontrolou, měla být vyšetřena a třeba i nedobrovolně léčena. Po smrti prvního novorozence se zřejmě okolí o její případ přestalo zajímat - dítě bylo přece mrtvé, zájem skončil.
Jak se podle vás mohlo takové tragédii předejít? Důslednější kontrola? Sociální pracovnice se hájí tím, že se k budoucí matce nemohly nastěhovat a čekat, až porodí...
Hlídat jako policajt nepomůže, to není samozřejmě řešení. Bylo jí ale potřeba odborně poradit, pomoci překonat problémy.
V jiných zemích vědí, že nepomůže takovou osobu jen odsoudit, ale spíš zajistit, aby se nic podobného už neopakovalo.
Všichni zainteresovaní však tvrdí, že víc udělat nešlo...
To se dá říct vždycky, ale prostě někde nějaká mezera je.
Například v Anglii v roce 1972 zabila matka svou retardovanou dceru, i přesto, že ta rodina byla evidovaná jako riziková, docházeli tam psychiatři i sociální pracovnice. Přesto se to nakonec stalo. Ten případ se hodně medializoval a rozpoutala se celonárodní diskuse o příčinách. Zpočátku se také všichni shodovali, že nikdo - lidé ani systém - nepochybil či neselhal. Pak se ale pod drobnohledem veřejnosti všechno krok po kroku analyzovalo a nějaké skulinky se přece jen našly. Všechny ty debaty nakonec vyústily v několik nových předpisů, o něco později byl dokonce vydán zcela nový zákon o dětech. Mělo to také vliv na sociální pracovníky sami začali vyhledávat rizikové rodiny, snažili se opravdu pomoct těm, kteří to potřebují, a nejen kontrolovat ty, kteří jsou v evidenci.
- pátek 21. července 2000
