Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Psychiatr Höschl: Do škol se musí vrátit tresty

  9:01
Autorita učitelů ve školách klesá a agresivita dětí naopak roste. Psychiatr Cyril Höschl v rozhovoru s Michaelou Jílkovou vysvětluje, v čem jsou příčiny. Upozorňuje i na to, že učitelé mají stále méně možností, jak děti trestat.

"Například pár pohlavků ve starorakouských školách plnilo ohromně terapeutickou funkci," říká.

Pane profesore, učitelé se shodují, že se agresivita dětí ve školách stupňuje a je jen otázkou času, kdy bude někdo střílet i na českých školách podobně jako v USA. Souhlasíte s nimi, nebo jste v klidu?
To nebezpečí zde určitě je. A je reálné. Není to asi nebezpečí zítřka, ale rozhodně už stojí za to se nad ním dnes zamýšlet. Protože situace se viditelně zhoršuje.

Rozhovory Michaely Jílkové

Třeba takovým novým jevem je, že se v některých školách začaly rozmáhat soutěže dětí, kdo natočí na mobilní telefon brutálnější rvačku se spolužáky. Vyhrává ten, kdo ji má krutější a surovější. Je toto už sociálně patologický jev?

Jde už skutečně o poruchy osobnosti. A stačí jeden takový ve třídě a působí to veliké problémy. Nepochybně se na tom podílí tolik diskutovaný vliv agresivity v počítačových hrách, ve filmech, v médiích, které mění hodnotové chápání toho, za co nesu a nenesu odpovědnost. Vinou těch počítačových her se zdá jakoby snadné to, že život můžete vzít a pak ho zase snadno nabýt. A teprve autentická zkušenost tuhle virtuální zkušenost opravuje. A to je už někdy pozdě.

Byl byste tedy pro zavedení nějaké cenzury, aby se agresivita ve filmech, televizi či v počítačových hrách omezila?
Obávám se, že cenzura není řešení. Žijeme v jiné době než řekněme před listopadem 1989. Celá Evropa a celý svět je někde jinde. Alternativou je nabídka něčeho, co by děti ve volném čase zaujalo nikoliv virtuálně, ale opravdu fyzicky. Ať už je to sport nebo něco dalšího. Ovšem to vyžaduje nasazení té předchozí generace. Chce to vidět, že situace je vážná, a začít se dětem věnovat. Jenže to aby člověk prstíčkem pohledal.

A co s tím, pane profesore, dělat, že? Začali bychom na školách. Učitelé jsou nešťastní, říkají, že jsou proti agresivitě dětí vlastně bezmocní. Mohou napsat jen poznámku do žákovské knížky nebo dát zhoršenou známku z chování, což není pro děti žádný strašák.
Chyba je nadrobena vždy na obou stranách. Vyžadovat autoritu jenom z důvodu svého postavení, že jsem učitel, to už je dnes směšné. Autorita musí být vybudována na skutečném respektu a děti jsou ho stále ještě schopny mít. Jenomže když se podíváte na učitelské platy, pochopíte, proč je jako šafránu charizmatických učitelů, kteří mají přirozený respekt, nepotřebují vyvíjet žádné trestající mechanismy a děti za nimi jdou spontánně.

Musíte dát dětem najevo, že všechno má své meze

Ale co mají dělat ti učitelé? Na škole v České Třebové v březnu nasadil žák 9. třídy učiteli odpadkový koš na hlavu a spolužáci si to pobaveně natočili na mobil. Ředitel školy si stěžoval, že učitelé, co se trestů týče, jsou vlastně bezmocní.
No a teď jsme u jednoho z hlavních dilemat. Kde najít ten správný poměr mezi autoritativním školstvím, které vyžaduje poslušnost, a premisivním, které dává volný průchod svobodným hnutím mysli žáků, rozvíjí kreativitu a tresty v podstatě zavrhuje. Někde mezi tím je optimum. My se posouváme k tomu školství premisivnímu. Ale ani děti z důvodu rodinné výchovy, ani pedagogové vinou své průpravy nejsou na tento posun připraveni. Dostávají se do situace svobodomyslného školství, ale se starými požadavky a určitými nároky na poslušnost, které je toto školství čím dál méně schopné zajistit.

Tu poslušnost ovšem nějak vyžadovat musíte...
Prostě musíte dát dětem najevo, že všechno má své meze. A má-li být škola přípravou na život, tak by zároveň měla být přípravou i na to, že v životě - ať se nám to líbí nebo nelíbí - stojíme tváří v tvář autoritám. A ty je třeba do určité míry respektovat nebo poslouchat, i když si jich třeba nevážíme.

Tak mi řekněte konkrétně, co má dělat jeden učitel, který si stěžoval, že žák v tělocviku zopakuje desetkrát sprosté slovo. A on už prý raději dělá, že to neslyší, protože poznámka byla k ničemu.
Těch technik je spousta. Je zapotřebí obrátit takovou situaci ve prospěch toho, koho se to týká. A ne ji řešit ve prospěch silového řešení, tedy ve prospěch toho učitele. Třeba u státní zkoušky na medicíně měla studentka pod lavicí mobilní telefon a "přítel na telefonu" jí odpovídal esemeskami na otázky. Když přišla na řadu, telefon jsem jí vzal a položil na stůl bez jakéhokoli komentáře a oba jsme dělali, že jako nevíme, o co jde. V tom byla úloha učitele - přivést ji k tomu, aby se ona sama nad sebou zamyslela. Vůbec jsem ji netrestal, jen jsem s ní rozmlouval způsobem, který nakonec vedl k tomu, že ona řekla: "No víte, já měla dnes špatný den, já si to uvědomuji a přijdu jindy." Státnici neudělala. Ne proto, že bych ji vyhodil, ale proto, že k tomu sama dospěla. Uznala, že kdyby medicínu absolvovala takovýmito triky, tak by ze sebe tak dobrý pocit neměla.

A představte si, že ten mladý učitel s odpadkovým košem na hlavě původně s žáky diskutoval, chtěl k nim být přátelský. Ale ti deváťáci to brali jako projev slabosti a přestali ho respektovat.
Ve vztahu učitele a žáka je velký rozdíl mezi přátelským přístupem a určitou podlézavostí, kterou děti okamžitě rozpoznají. Velmi těžko se před nimi hraje nějaká komedie. A snaha deklarovat se trochu jiný, než jaký jsem, vede okamžitě ke ztrátě respektu. Můžete se snažit, jak chcete, ale když váš projev není úplně autentický, tak to je to první, co děti rozpoznají, a vede to ke ztrátě autority. Jsem přesvědčen, že kdyby ten učitel s dětmi opravdu komunikoval - a to i o tom, jaké problémy s nimi má a co by dělali v jeho kůži - tak by k tomu nemuselo dojít.

Zacituji vám teď psychologa Rostislava Nesnídala: "Další příčinou agresivity dětí je bezmocnost učitelů. Základní výchovná poučka zní: Když dítě něco provede, musí okamžitě následovat přiměřený trest. Ne za hodinu, ale hned, aby si to dítě spojilo. Ve školách takové okamžité tresty nejsou k dispozici."
To je pravda. A my bychom si měli říci, do jaké míry možnost restrikce do škol vrátit. Například pár pohlavků ve starorakouských školách plnilo ohromně terapeutickou funkci.

Pohlavky jsou dnes zakázané. Tak kdybyste mohl říci, jaké tresty by měli mít učitelé k dispozici?
Měli by mít bezprostředně možnost určité restrikce. Třeba nechat žáka po škole, uložit mu cosi jako veřejně prospěšné práce. Uklidit školu, vynést koše nebo něco podobného. Něco inteligentního, co by zároveň děti přivedlo k tomu, jak život doopravdy vypadá a co se od nich, až budou velké, bude očekávat. Dát někomu pár pohlavků považuji za nejúčinnější a zároveň nejmírnější trest, jaký dítě může dostat. Ale to je dneska neprůchodné.

To mě překvapuje. Psychologové říkají, že facka od učitele je horší než šikana od spolužáka. Je velmi ponižující pro psychiku dítěte.
Proč byly fyzické tresty zakázány nebo eliminovány? Protože mezi nevinným pohlavkem a šikanou ze strany učitele je neostrá hranice. To je důvod, proč vlastně ten svůj souhlas s tím, dát občas někomu, kdo si o to koleduje, pár pohlavků, nemohu s čistým svědomím závažně prosazovat.

Například na Sokolovsku se množí agresivní výpady na učitele a už tam dokonce přivolali na pomoc i policii, která agresivního žáka vyvedla ze třídy v poutech. Co říkáte tomuto řešení?
Jestliže škola dojde tak daleko, že si musí volat policii, je to její selhání. To je, jako kdybychom si my na psychiatrii volali policii na neklidné pacienty. Přece tu nejsme od toho, abychom se prali se svými pacienty a učitelé aby se prali se svými dětmi.

V čem tedy učitelé selhávají?
Myslím, že to řešení nelze hledat pouze v učitelích. Ti v současné době nemohou prakticky nic. Jejich práce je nesmírně těžká. Zkuste jít na základní školu na jedno dopoledne. Kdybyste se tam pohybovala jenom o přestávkách, tak si pak musíte vzít algenu. To je skutečně divočina a oni se v tom neustále pohybují. Být učitelkou je skoro diagnóza. Já bych tu vinu ani řešení nehledal primárně u nich, ale v celém systému. Je třeba vrátit do školství určité prvky restrikce, ale zároveň učitelské povolání mnohem lépe finančně ocenit než dnes.

Mohu vás uklidnit. Podle vlády zvýšení platů učitelů nehrozí.
To je pak ten náš rozhovor skoro zbytečný...

Dalším vážným problémem, o kterém se zatím nehovoří, je nevhodné předčasné sexuální chování dětí. Dětská psychiatrička Dana Janotová upozorňuje, že chybí dostatečná sexuální výchova, a přitom děti mohou na internetu daleko snáze k informacím o patologickém sexu. Děti přestávají rozlišovat, co je normální, a mají v tom zmatek.
Ony považují za normální něco, co zřejmě předchozí generace zčásti za normální nepovažuje. Je pravda, že z psychoanalýzy je zřejmé, že v období nejranějšího školního věku by dítě nemělo být těmto jevům vystavováno. Je to skutečně nevhodné. A to ne z nějakých mravokárných nebo moralizujících důvodů, ale čistě z biologických důvodů. Je pravda, že tohle je veliký problém.

Množí se třeba případy, kdy děti na internetu vidí sex ve třech a myslí si, že to tak je normální, a chtějí to napodobovat. Nebo mají pocit, že je běžné mít intimní styk bez citu, že jde jen o tělesnou potřebu. A vzniknou u nich problémy. Co s tím?
To je nesmírně těžké. Zase to před vás staví ono dilema nějaké cenzury nebo restrikce. Jsem spíš pro cestu alternativní nabídky - připoutat pozornost dětí tak, aby si osvojovaly daleko zdravější a perspektivnější hodnoty.

A co zavést ve školách kvalitnější sexuální výchovu?
Tady jsem skeptik, otázkou je, kdo by to dělal. Protože děti se nesmírně baví, když přesně rozpoznají, jak je to té chudince paní učitelce trapné, když má těm habánům pubertálním sex vysvětlovat a vykládat. A to je celé jedna obrovská bžunda.

Takže toto téma opět uzavřeme s tím, že nejsou lidi... Vraťme se ještě k agresivitě dětí. Podle odborníků většinou znamená neuspokojené potřeby. Něco vám chybí nebo se cítíte ohrožen. Co tedy dětem nejvíc chybí?
Smysluplné naplnění volného času. Všimněte si, že děti, které mají volný čas zaplněný různými hudebkami, balety, jazyky - sice se říká, jak jsou přetěžovány - ale u nich k patologickým jevům dochází podstatně méně než u těch, které sedí s klíčem na krku na zábradlí a vymýšlejí, co by kde provedly. Rodiče jsou v práci a ony nemají co dělat - to je syndrom prázdného bytu.

Otcové jsou dnes čím dál více zaneprázdněni vyděláváním peněz nebo v rodinách kvůli rozvodům chybějí úplně. Je to přitom po celém světě známá rovnice: chlapec, kterému se otec nevěnuje, rovná se problémy s kázní ve škole.
Tady jste došla k jednomu velmi důležitému momentu, který není snadno napravitelný, protože souvisí s vývojem celé společnosti. Dřív, když měl někdo pekárnu, tak dítě vidělo tátu, jak ráno ve tři peče housky, a muselo mu velice brzy začít pomáhat. A mohlo se s otcem identifikovat, což je jeden ze základních mechanismů vrůstání do společnosti a přípravy na svoji další roli. A tenhle mechanismus identifikace vymizel, protože kluci otce při práci nevidí. Tudíž zmizel jeden vážný důvod, proč si jich vážit. A to je něco, s čím nic nenaděláme. Já, jsa chirurgem, si nemohu brát tříletého synka k sobě na sál, aby se koukal, jak tam tatínek umí řezat maso.

A v co to může vyústit?
V nedostatečné vrůstání chlapce do mužské role a nedostatečné přejímání zodpovědnosti, která s tím souvisí. Zodpovědnosti za sebe, za svoje chování.

Co myslíte, že vyroste z dnešních chlapců?
No vidíte, s tím jsme začali. Narážeči koše učiteli na hlavu.

Jaké je východisko, když jsou rodiče zaneprázdněni tím, aby vydělali pro rodinu dost peněz, pracují pro děti, ale pak na ně nemají čas?
Když pracují pro děti příliš, tak pak zpláčou nad výdělkem. Až pozdě zjistí, že pro děti je daleko důležitější mít s nimi skutečný autentický kontakt. Dítě chce, abych si s ním hrál, a ne abych mu koupil kolo nebo motorku a řekl: Jdi si hrát. Jdi si hrát, to je to nejhorší, co může dítě v útlém věku slyšet. Protože ono chce, abych se mu věnoval celou svou bytostí.

A když to rodiče nedělají?
Když uspokojují potřebu dítěte si hrát materiálním zajišťováním, tak vyvolají v dítěti falešný pocit, že potřeby lze uspokojovat hned. Nemít schopnost odložit uspokojení svých potřeb je jeden ze základů drogové závislosti. Jde o pocit, že mohu mít všechno hned teď. Sex hned - holky proti tomu už také nic nemají, protože to viděly, hmotné potřeby hned - protože rodiče mně koupí, co potřebuji, aby ode mne měli pokoj. Dokázat odložit uspokojení svých potřeb je přitom základem monogamie a určité askeze, která je nutná k tomu, abych se mohl pohybovat v této společnosti. Tohle mladí lidé neumějí...

... a najednou přijde první krize.
Ano, holka je opustí, něco jim nevyjde a reagují zkratkově. Teď hned si lze opatřit drogu a cítit se dobře. Nemusím se snažit, abych si vydělal na dovolenou, mohu ji zažít hned teď po droze. Ale zároveň to může vést i k nějakým zkratkám, třeba k sebevraždě.

Takže co rodičům doporučujete?
Udržovat děti ve skromnosti.

Jenomže, pane profesore, když dítě nebude mít jako jedno z mála mobil, když nebude hrát nejnovější počítačové hry, tak jím ve třídě začnou opovrhovat.
Bude natolik sebevědomou a po všech stránkách rozvinutou osobností, že to může vidět jako svoji výhodu. Jinakost je u silných jedinců výhodou. Nemá mobil, nemá mobil.

Říkáte jinakost. Ale vemte si, pod jakou společenskou masáží dnešní dospívající jsou. Nejdůležitější je mít dokonalé tělo, být štíhlý a mít peníze na věci z reklam…
Mladé manažerky, ty klapačky v kostýmkách, co chodí a důležitost jim kape z uší... já si myslím, že by to chtělo proti tomu působit nějakými protivzory. Přijít schválně někam se vzezřením, které toto nabourává, a vytvářet proti tomu určitý trend. K tomu dříve nebo později dojde - kult krásy, síly a bohatství bude nabouráván nějakými desperáty, odpadlíky, disidenty, takovými všelijakými Boby Dylany.

A na závěr: U čeho by měli rodiče se svými dětmi začít?
U své osobní a časové investice do svých dětí a rozvíjet u nich schopnost odkládat uspokojování potřeb. Protože to je opravdu nesmírně důležitá vlastnost. Učit je to od dětství. Jakmile dítě řve, nevrazit mu hned dudlík. Nechte ho chvíli řvát. Vždyť život nepřináší uspokojení hned teď, kdy já si písknu.

Prof. Cyril Höschl

Veďme děti ke skromnosti, říká psychiatr



Fiat Linea 1.4,
Fiat Linea 1.4,

r.v. 2009, naj. 85 239 km, benzín
110 000 Kč (s DPH)



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.