Cyril Svoboda přesto halasí: Čtyřkoalice (kterou lidovci podminovali) pokračuje. Z Unie svobody se ozývá: Čtyřkoalice (kterou usilovně zachraňovali) je mrtvá, další spolupráce s lidovci ve hvězdách. Paradoxní sérii slov a činů doplňuje Žantovský: Aliance půjde světem hrdě sama, mezitím jí však vypovídají služby i vlastní lidé.
Pět měsíců před volbami horký favorit zničil sám sebe. Pomoc zvenčí k té řezničině nepotřeboval. Vzájemně se obviňuje, kádruje si politiky, vyčítá nepravosti z minulosti i podrazy ze současnosti. Založit na tak chatrném základě novou budoucnost půjde velmi těžko. Obnovit někdejší popularitu ještě hůř.
Ukázalo se, že i původní, bytelnější základy Čtyřkoalice opozice proti oposmlouvě, jejím změnám ústavy a volebního zákona - byly příliš slabým tmelem pro hlubší spojenectví. Vstřebaly se časem.
Čtyřka se rozpadá v době, kdy už byla ústava "zachráněna", kompromisní volební zákon schválen a opoziční smlouva skonává. Pominuly hlavní důvody spolupráce. Proč mají unionisté a lidovci spolu žít dál? Z piety ke vzpomínkám na tříleté vcelku úspěšné snažení? Bláhové. Kvůli souladu programů? Kdeže. Jen a jen kvůli volbám.
Pořád ještě platí, že US-DEU s lidovci dohromady mají větší volební naděje než každý zvlášť. Cyril Svoboda však rozpolcenou stranu neovládá natolik, aby ji stoprocentně přesvědčil o takové kalkulaci. Ani unionisté nejsou jednotní. Po volbách by oběma stranám mohl být užší svazek dokonce na překážku.
Ambiciózní projekt spojenectví čtyřky skonal. Nový politický styl, který slibovala, nepředvedla. Na náhrobní kámen si může dát epitaf: Společná odpovědnost a dohoda zvítězí. Tam kde nejsme my. Vznikne-li spojenectví dvojky pozůstalých, ponese si zmíněný epitaf v sobě jako dědictví.