První silniční vyhláška se nepovedla

Wattův parní stroj učinil z Velké Británie mimo jiné dopravní velmoc. Začaly tam fungovat první lokomotivy i zámořské parníky. Při vstupu na silnice však pára pohořela. Konkurenti, hlavně železničáři, na parlamentu vylobbovali asi první silniční vyhlášku na světě. Byla přijata 5. července 1865 pod názvem Locomotive Act, ale zlidověla jako Zákon červeného praporku. Obsahovala například tyto podmínky: "Parovůz musí na silnici obsluhovat tři osoby. 55 metrů před parovozem musí jít strážce s červeným praporkem, aby uvolňoval cestu a dával znamení řidiči. Parovůz nesmí pískat a vypouštět páru, jsou-li na cestě pěší, jezdci nebo povozy. Musí zastavit, zvedne-li kdokoli na cestě ruku. Mimo osady smí pojíždět rychlostí nejvýše 6,4 km/h, v osadě 3,2 km. Nesmí vážit více než 12 tun a musí spalovat svůj kouř." Locomotive Act platil do roku 1896. Jeho zrušení britští automobilisté oslavili takzvanou Emancipační jízdou z Londýna do Brightonu. Zúčastnilo se jí 33 ověnčených vozidel (většinou spalovacích, ale ještě i parních a už i elektrických). Především však zahraničních. Za třicet roků pod knutou červeného praporku totiž Británie ve vývoji silničních vozidel beznadějně zaostala a vedení převzal Kontinent. Což trvá dodnes.

Dobrá smrt na scéně

V červnu 1990 se veřejnost poprvé dozvídá o americkém lékaři Jacku Kevorkianovi, který pro jednu nevyléčitelně nemocnou pacientku z Oregonu sestrojil jakýsi infuzor smrtící látky. Jeho pomocí si pak žena sama vzala život. Od té doby se o legalizaci eutanazie (starořecky "dobrá smrt", dnes se termín používá pro dobrovolnou smrt za asistence lékaře) hádá celý civilizovaný svět. V Nizozemsku či Oregonu smí být za přesně definovaných pravidel prováděna, jinde je trestná.

Lékařem bez paruky

V červenci 1815 obhajuje na lékařské fakultě v Praze svoji doktorskou práci medik Adolf Martin Pleischl. Přestože uměl bezvadně, prošel jen taktak a s důtkou, a to ještě mohl mluvit o štěstí. Odvážil se totiž něčeho dosud neslýchaného - dostavil se před komisi velevážených examinátorů bez paruky! O tom, že časy se (i jeho zásluhou) změnily, svědčí fakt, že za pouhých pět roků se na téže fakultě stává Pleischl profesorem.

Přiblížila se a odletěla

Lexellova kometa (pojmenovaná stejně jako Halleyova nikoli po objeviteli, nýbrž po počtáři její dráhy) míjí 1. července 1770 naši planetu ve vzdálenosti jen šestkrát větší, než je ze Země na Měsíc. Dostává se tak nejblíže ze všech dosud pozorovaných komet (vůbec nejblíže se roku 1991 dostala jedna planetka - na méně než polovinu vzdálenosti Země - Měsíc). Tím, že Lexellova kometa nikterak neovlivnila chod Země, otřásla domněnkami o obrovské hmotnosti komet (vědci tehdy vypočítali její hmotnost na pětitisícinu Země). Osud Lexellovy komety je v mnohém typický; zprvu obíhala daleko, ale těžký Jupiter ji napřed vychýlil k Zemi a po dvou krátce následujících obězích (v roce 1770 a 1778) ji zase vymrštil daleko na okraj sluneční soustavy. Její další návrat se očekává asi za šedesát let.

Mat vzteklině

Již jako chlapec se Louis Pasteur setkával se vzteklinou i krutým osudem jí napadených. Snad proto tento čerstvý akademik pomíjí řadu jiných, vcelku patrně nebezpečnějších nemocí. Zjišťuje, že vzteklina zanechává imunitu, podaří se mu najít způsob, jak izolovat, pěstovat i oslabit jejího bacila, což zakládá naději na očkování. Po třech letech usilovné práce konečně dva psi přežívají i nejprudší nákazu! Úspěch se rozkřikne, ze všech stran plynou zoufalé prosby. Jedna alsaská maminka přichází osobně se synem, kterého pokousal vzteklý pes. A tak 6. července 1885 večer dostává malý pacient injekci s první ze 14 dávek - a za pár týdnů se vrací domů zdravý jako rybička! Pasteur se stává legendou - a zůstává jí dodnes.