"První republika se bere jako jakýsi symbol demokracie. Neuvědomujeme si nedostatky, které demokratické zřízení za první republiky mělo. Prostě jsme sáhli na posvátný symbol, takže to bylo třeba zrušit," dodal.
Co se vlastně za první republiky kolem Romů dělo, že se k tomu má vracet ještě dnešní vláda?
CIKÁN BYL NĚCO JINÉHO NEŽ TEĎ
Tehdy to především nebyli "Romové", ale "cikáni". Nikdo jim neříkal jinak, ani oni sami. A první republika si s nimi od začátku do konce nevěděla rady.
Pod pojmem cikán se úředně rozumělo "potulná osoba práce se štítící". Když mluvili politici o cikánech, tehdejším uším to nijak rasisticky neznělo.
"Slovo 'cikán' nemělo takový podtext, jako má po druhé světové válce. My ho vnímáme pod dojmem války a antisemitských a anticikánských zákonů. Ale tehdy se netýkalo tolik národa a rasy, jako lidí, kteří žijí 'bohémským' životem," řekl historik Antonín Klimek.
"Cikáni byli chápáni spíš podle způsobu života než etnicky a rasově. Cikána ztotožňovali se zlodějíčkem, podvodníkem, taškářem, lhářem," uvedl historik Ctibor Nečas, který se romskou historií soustavně zabývá.
Na rozdíl od dneška cikáni kočovali a vadili hlavně na venkově, ne ve městech. I proto proti nim horlila hlavně agrární strana, jejíž voliči se cítili kočovníky a drobnými zloději ohroženi.
"Buďto cikáni podrobí se naší morálce, naší civilisaci, našim občanským principům, nebo není a nemůže být pro ně u nás více místa. Potulný život jako semeniště mravní zkázy a jako nebezpečí majetku a života musí býti likvidován," prohlásil poslanec za agrární stranu Viškovský v parlamentu v roce 1927.
Na území Čech přitom žilo podstatně méně Romů než dnes: sčítání lidu v roce 1930 napočítalo všehovšudy 31 cikánů v Čechách, 196 na Moravě ve Slezsku a přes třicet tisíc na Slovensku. Při soupisu, který provedli četníci v září 1925, bylo napočítáno 579 cikánů v Čechách a 65 tisíc celkem. "Celkové množství romské populace však bylo nepochybně vyšší," prohlásil Ctibor Nečas.
Venkov, hlavně jihočeský, si na cikány často stěžoval a tamní úřady žádaly o zákrok ministerstva a poslance. V prosinci 1919 zaslala správní komise z Březnice (dnes okres Příbram) ministerstvu vnitra petici, ve které píše: "Okresní správní komise dovoluje si zejména na to důraz klásti, aby nebylo trpěno stálé potulování a lenošení cikánských tlup..., aby byly zákonnými opatřeními internovány v domovských obcích a zde přidrženy k práci... Také by se doporučovalo, aby bezpečnostní orgány, zejména četnictvo, byly pověřeny použít vůči takovým cikánům ostřejších prostředků..., neboť je jisto, že cikáni živi jsou jen z krádeží a lupů." Historik Zdeněk Šípek uvedl, že to je první jemu známá proticikánská petice z první republiky. Jiný důrazný protest přišel v roce 1919 z Jičína.
V říjnu 1919 národnědemokratičtí poslanci navrhli, aby bylo "cikánským a jiným příbuzným kočujícím tlupám zakázáno potulovat se po venkově a aby jim byl stanoven stálý pobyt buď v jejich domovské obci, nebo v místech k tomu ustanovených." O tom, jak má státní moc "zpacifikovat" cikány, se mluvilo několik dalších let, ale v praxi se nic nedělo, protože každé takové opatření by stálo hodně peněz, které stát po válce neměl.
"Nebyl dostatek institucí ani míst v dosavadních donucovacích pracovnách či pracovních koloniích. Dostatek se, bohužel, našel až za nacistické okupace," napsal Zdeněk Šípek.
Cituje z dopisu soudce Václava Thona z České Skalice, který popisuje, jak to v roce 1924 vypadalo s trestáním cikánů v praxi: "Pro krádež slepic v hodnotě 100 Kč přivedlo četnictvo šest cikánů s dvěma dítkami, vazba trvala nejméně týden, což stojí stát přes 200 Kč a výsledek jest negativní. Toť jest přece poněkud horentní... Téměř všechna vyšetřování pro zločiny krádeží spáchaných udánlivě cikány byla pro nedostatek důkazů zastavena; to svědčí nejlépe o tom, že zatýkání cikánů jest z větší části neopodstatněno."
MOLDAVŠTÍ LIDOŽROUTI
K přijetí zákona, který by omezil "tuláctví a kočovný život lidí práce se štítících, zvláště cikánů" (jak stálo v záhlaví spisů, které k tomu shromáždilo ministerstvo vnitra), se začalo schylovat až v roce 1927.
"Navíc se v této době podstatně zhoršovaly vztahy mezi Romy a ostatní majoritní společností, k čemuž přispělo odhalení mladistvých romských zločinců v Moldavě nad Bodvou a domnělé loupeže romských skupin v jižních Čechách," napsal Ctibor Nečas.
Proces s lupiči z Moldavy vzbudil pozornost i v zahraničí, hlavně proto, že členové místní bandy Šándora Filkeho čelili i obvinění z kanibalismu, které ovšem soud nepotvrdil.
"Při hledání pozůstatků cikánských 'hostin' se našly jen zvířecí kosti, ale zrnko další nenávisti bylo zaseto bez ohledu na to, že v této bandě byli i necikáni," napsal v roce 1987 ve své studii Vladimír Gecelovský z Okresního národního výboru v Rožňavě.
Vypátral i dopis, kterým se v červenci 1928 ministerstvo zahraničí připravovalo na zahraniční ohlasy procesu. Ministerstvo sdělilo Krajskému úřadu v Bratislavě, že "je potřeba připravit se na eventuální snahy o zneužití procesu k propagandě proti ČSR.
Z tohoto důvodu je potřeba urychleně zaslat informace, které by podávaly obraz o zanedbanosti cikánského obyvatelstva v době předpřevratové a o úsilí, které úřady rozvíjejí k usídlení cikánů a pozvednutí jejich kulturní a sociální úrovně".
"Lidožroutská aféra moldavská" se objevila i v parlamentní rozpravě k zákonu o potulných cikánech. Poslanecká sněmovna ho projednala a schválila 14. července 1927: "Tlupa zločinců a snad i lidojedů vyvolala nám tu právem sensaci světovou, neboť ze všech konců světa začali se v době vypuknutí aféry sjížděti zahraniční žurnalisté do Košic a na místo činu," konstatoval poslanec Nečas.
KAM MOHOU A KAM UŽ NE
Zákon o potulných cikánech byl tím hlavním protiromským opatřením z první Československé republiky, o kterých mluvil Uhlův návrh vládního usnesení.
Zákony týkající se cikánů měly i jiné evropské státy, ale ten československý patřil spolu s bavorským mezi nejpřísnější.
Zákon mimo jiné stanovil, že: - každý potulný cikán starší čtrnácti let obdrží zvláštní průkaz totožnosti (cikánskou legitimaci); - cikáni smějí kočovat jen s úředním povolením, jež obsahuje i počet vozů nebo zvířat, které kočovníci mají s sebou, a může kočovníkům předepsat povolenou trasu; - města a obce mohou potulným cikánům odepřít vstup na své území; - kočování je zakázáno v tlupách větších než rodina; - potulní cikáni nesmějí mít zbraně, střelivo a výbušniny; - děti mladší osmnácti let mohou být potulným cikánům odňaty, nemohou-li o ně náležitě pečovat.
Zákon se podle prvního paragrafu vztahoval na "cikány z místa na místo se toulající a jiné tuláky práce se štítící, kteří po cikánsku žijí." Historik Ctibor Nečas soudí, že zákon byl diskriminační především vůči kočovným a potulným Romům, ale mohl se v některých případech vztahovat i na usedlé a polousedlé Romy.
"Jako celek mělo romské etnikum neplnoprávné postavení," napsal.
Pro návrh zákona byli především agrární a klerikální poslanci. Někteří sociální demokraté si mysleli, že zákon je v rozporu s ústavou, a komunisté byli proti, protože v zákonu viděli policejní opatření buržoazní elity vůči chudině.
Pod zákonem, o kterém dnes můžeme pochybovat jako o diskriminačním, je i podpis prezidenta Masaryka.
"Masaryk určitě nebyl nějak proticikánsky nebo protiromsky orientovaný," řekl Ctibor Nečas.
"Kdo by se chtěl zákona zastávat, může se odvolávat na to, že se netýkal všech 'cikánů', ale jen 'potulných cikánů'. A za ně pokládá i brusiče, kolotočáře a jiné lidi, kteří kočovali nebo se jako cikáni chovali," dodal.
Skoro totéž řekl v parlamentu zpravodaj k zákonu, poslanec Viškovský: "Proti cikánům jakožto takovým nesměřuje tato osnova. Osnova zákona směřuje proti neřestem nejen cikánů, nýbrž všech těch, kteří podobný neřestný život vedou." Jiní poslanci zákon ovšem automaticky vztahovali na "cikánský národ".
V praxi se uplatnila hlavně ustanovení o cikánských legitimacích, kočovnických listech a o místním zákazu kočování, naopak zřídkakdy došlo na odebírání dětí.
Cikáni měli zakázánu například Prahu, Luhačovice, Mariánské Lázně nebo oblasti, kde byly vojenské objekty.
Zákaz vstupu cikánů do Poděbrad byl zdůvodněn mimo jiné slovy: "Potulné a cikánské tlupy využívají s oblibou význačných dnů a lázeňských slavností, vnikají i do samého lázeňského středu a mimo obtěžování a drzého vystupování způsobují výtržnosti, jež ruší často průběh těchto slavností a působí nepříznivým dojmem zejména na cizí vlivné a zahraniční hosty." Řídit se zákonem nebylo jednoduché. Strážmistr Jan Stejskal ze Svaté Dobrotivé u Rokycan například uvedl: "Četník konající obchůzku přišel v lese o 21. hodině na čtyři cikánské tlupy (rodiny), které tábořily v jedné společnosti, což jest podle paragrafu 7 zákona o potulných cikánech zakázáno...
V případě, že by četník chtěl cikány předvésti, a podařilo-li by se mu cikány donutit k chůzi, mohl doraziti k příslušnému okresnímu úřadu kolem třetí hodiny ráno, a co nyní s cikány ve městě na ulici v noci a za tmy? Na stanici s nimi jíti nemůže a obecní úřady nejsou na vesnicích zařízeny tak, aby tam četník mohl s cikány počkati až do dne." Výnosem z 30. listopadu 1939 protektorátní ministerstvo vnitra nařídilo, aby ti, kterým byla podle zákona z roku 1927 vystavena cikánská legitimace, zanechali kočování a do dvou měsíců se trvale usadili. Kočovnické listy museli odevzdat v létě 1942, když generální velitel neuniformované protektorátní policie vydal výnos o potírání cikánského zlořádu. Za ním už následoval romský holocaust.
Co se vlastně za první republiky kolem Romů dělo, že se k tomu má vracet ještě dnešní vláda?
CIKÁN BYL NĚCO JINÉHO NEŽ TEĎ
Tehdy to především nebyli "Romové", ale "cikáni". Nikdo jim neříkal jinak, ani oni sami. A první republika si s nimi od začátku do konce nevěděla rady.
Pod pojmem cikán se úředně rozumělo "potulná osoba práce se štítící". Když mluvili politici o cikánech, tehdejším uším to nijak rasisticky neznělo.
"Slovo 'cikán' nemělo takový podtext, jako má po druhé světové válce. My ho vnímáme pod dojmem války a antisemitských a anticikánských zákonů. Ale tehdy se netýkalo tolik národa a rasy, jako lidí, kteří žijí 'bohémským' životem," řekl historik Antonín Klimek.
"Cikáni byli chápáni spíš podle způsobu života než etnicky a rasově. Cikána ztotožňovali se zlodějíčkem, podvodníkem, taškářem, lhářem," uvedl historik Ctibor Nečas, který se romskou historií soustavně zabývá.
Na rozdíl od dneška cikáni kočovali a vadili hlavně na venkově, ne ve městech. I proto proti nim horlila hlavně agrární strana, jejíž voliči se cítili kočovníky a drobnými zloději ohroženi.
"Buďto cikáni podrobí se naší morálce, naší civilisaci, našim občanským principům, nebo není a nemůže být pro ně u nás více místa. Potulný život jako semeniště mravní zkázy a jako nebezpečí majetku a života musí býti likvidován," prohlásil poslanec za agrární stranu Viškovský v parlamentu v roce 1927.
Na území Čech přitom žilo podstatně méně Romů než dnes: sčítání lidu v roce 1930 napočítalo všehovšudy 31 cikánů v Čechách, 196 na Moravě ve Slezsku a přes třicet tisíc na Slovensku. Při soupisu, který provedli četníci v září 1925, bylo napočítáno 579 cikánů v Čechách a 65 tisíc celkem. "Celkové množství romské populace však bylo nepochybně vyšší," prohlásil Ctibor Nečas.
Venkov, hlavně jihočeský, si na cikány často stěžoval a tamní úřady žádaly o zákrok ministerstva a poslance. V prosinci 1919 zaslala správní komise z Březnice (dnes okres Příbram) ministerstvu vnitra petici, ve které píše: "Okresní správní komise dovoluje si zejména na to důraz klásti, aby nebylo trpěno stálé potulování a lenošení cikánských tlup..., aby byly zákonnými opatřeními internovány v domovských obcích a zde přidrženy k práci... Také by se doporučovalo, aby bezpečnostní orgány, zejména četnictvo, byly pověřeny použít vůči takovým cikánům ostřejších prostředků..., neboť je jisto, že cikáni živi jsou jen z krádeží a lupů." Historik Zdeněk Šípek uvedl, že to je první jemu známá proticikánská petice z první republiky. Jiný důrazný protest přišel v roce 1919 z Jičína.
V říjnu 1919 národnědemokratičtí poslanci navrhli, aby bylo "cikánským a jiným příbuzným kočujícím tlupám zakázáno potulovat se po venkově a aby jim byl stanoven stálý pobyt buď v jejich domovské obci, nebo v místech k tomu ustanovených." O tom, jak má státní moc "zpacifikovat" cikány, se mluvilo několik dalších let, ale v praxi se nic nedělo, protože každé takové opatření by stálo hodně peněz, které stát po válce neměl.
"Nebyl dostatek institucí ani míst v dosavadních donucovacích pracovnách či pracovních koloniích. Dostatek se, bohužel, našel až za nacistické okupace," napsal Zdeněk Šípek.
Cituje z dopisu soudce Václava Thona z České Skalice, který popisuje, jak to v roce 1924 vypadalo s trestáním cikánů v praxi: "Pro krádež slepic v hodnotě 100 Kč přivedlo četnictvo šest cikánů s dvěma dítkami, vazba trvala nejméně týden, což stojí stát přes 200 Kč a výsledek jest negativní. Toť jest přece poněkud horentní... Téměř všechna vyšetřování pro zločiny krádeží spáchaných udánlivě cikány byla pro nedostatek důkazů zastavena; to svědčí nejlépe o tom, že zatýkání cikánů jest z větší části neopodstatněno."
MOLDAVŠTÍ LIDOŽROUTI
K přijetí zákona, který by omezil "tuláctví a kočovný život lidí práce se štítících, zvláště cikánů" (jak stálo v záhlaví spisů, které k tomu shromáždilo ministerstvo vnitra), se začalo schylovat až v roce 1927.
"Navíc se v této době podstatně zhoršovaly vztahy mezi Romy a ostatní majoritní společností, k čemuž přispělo odhalení mladistvých romských zločinců v Moldavě nad Bodvou a domnělé loupeže romských skupin v jižních Čechách," napsal Ctibor Nečas.
Proces s lupiči z Moldavy vzbudil pozornost i v zahraničí, hlavně proto, že členové místní bandy Šándora Filkeho čelili i obvinění z kanibalismu, které ovšem soud nepotvrdil.
"Při hledání pozůstatků cikánských 'hostin' se našly jen zvířecí kosti, ale zrnko další nenávisti bylo zaseto bez ohledu na to, že v této bandě byli i necikáni," napsal v roce 1987 ve své studii Vladimír Gecelovský z Okresního národního výboru v Rožňavě.
Vypátral i dopis, kterým se v červenci 1928 ministerstvo zahraničí připravovalo na zahraniční ohlasy procesu. Ministerstvo sdělilo Krajskému úřadu v Bratislavě, že "je potřeba připravit se na eventuální snahy o zneužití procesu k propagandě proti ČSR.
Z tohoto důvodu je potřeba urychleně zaslat informace, které by podávaly obraz o zanedbanosti cikánského obyvatelstva v době předpřevratové a o úsilí, které úřady rozvíjejí k usídlení cikánů a pozvednutí jejich kulturní a sociální úrovně".
"Lidožroutská aféra moldavská" se objevila i v parlamentní rozpravě k zákonu o potulných cikánech. Poslanecká sněmovna ho projednala a schválila 14. července 1927: "Tlupa zločinců a snad i lidojedů vyvolala nám tu právem sensaci světovou, neboť ze všech konců světa začali se v době vypuknutí aféry sjížděti zahraniční žurnalisté do Košic a na místo činu," konstatoval poslanec Nečas.
KAM MOHOU A KAM UŽ NE
Zákon o potulných cikánech byl tím hlavním protiromským opatřením z první Československé republiky, o kterých mluvil Uhlův návrh vládního usnesení.
Zákony týkající se cikánů měly i jiné evropské státy, ale ten československý patřil spolu s bavorským mezi nejpřísnější.
Zákon mimo jiné stanovil, že: - každý potulný cikán starší čtrnácti let obdrží zvláštní průkaz totožnosti (cikánskou legitimaci); - cikáni smějí kočovat jen s úředním povolením, jež obsahuje i počet vozů nebo zvířat, které kočovníci mají s sebou, a může kočovníkům předepsat povolenou trasu; - města a obce mohou potulným cikánům odepřít vstup na své území; - kočování je zakázáno v tlupách větších než rodina; - potulní cikáni nesmějí mít zbraně, střelivo a výbušniny; - děti mladší osmnácti let mohou být potulným cikánům odňaty, nemohou-li o ně náležitě pečovat.
Zákon se podle prvního paragrafu vztahoval na "cikány z místa na místo se toulající a jiné tuláky práce se štítící, kteří po cikánsku žijí." Historik Ctibor Nečas soudí, že zákon byl diskriminační především vůči kočovným a potulným Romům, ale mohl se v některých případech vztahovat i na usedlé a polousedlé Romy.
"Jako celek mělo romské etnikum neplnoprávné postavení," napsal.
Pro návrh zákona byli především agrární a klerikální poslanci. Někteří sociální demokraté si mysleli, že zákon je v rozporu s ústavou, a komunisté byli proti, protože v zákonu viděli policejní opatření buržoazní elity vůči chudině.
Pod zákonem, o kterém dnes můžeme pochybovat jako o diskriminačním, je i podpis prezidenta Masaryka.
"Masaryk určitě nebyl nějak proticikánsky nebo protiromsky orientovaný," řekl Ctibor Nečas.
"Kdo by se chtěl zákona zastávat, může se odvolávat na to, že se netýkal všech 'cikánů', ale jen 'potulných cikánů'. A za ně pokládá i brusiče, kolotočáře a jiné lidi, kteří kočovali nebo se jako cikáni chovali," dodal.
Skoro totéž řekl v parlamentu zpravodaj k zákonu, poslanec Viškovský: "Proti cikánům jakožto takovým nesměřuje tato osnova. Osnova zákona směřuje proti neřestem nejen cikánů, nýbrž všech těch, kteří podobný neřestný život vedou." Jiní poslanci zákon ovšem automaticky vztahovali na "cikánský národ".
V praxi se uplatnila hlavně ustanovení o cikánských legitimacích, kočovnických listech a o místním zákazu kočování, naopak zřídkakdy došlo na odebírání dětí.
Cikáni měli zakázánu například Prahu, Luhačovice, Mariánské Lázně nebo oblasti, kde byly vojenské objekty.
Zákaz vstupu cikánů do Poděbrad byl zdůvodněn mimo jiné slovy: "Potulné a cikánské tlupy využívají s oblibou význačných dnů a lázeňských slavností, vnikají i do samého lázeňského středu a mimo obtěžování a drzého vystupování způsobují výtržnosti, jež ruší často průběh těchto slavností a působí nepříznivým dojmem zejména na cizí vlivné a zahraniční hosty." Řídit se zákonem nebylo jednoduché. Strážmistr Jan Stejskal ze Svaté Dobrotivé u Rokycan například uvedl: "Četník konající obchůzku přišel v lese o 21. hodině na čtyři cikánské tlupy (rodiny), které tábořily v jedné společnosti, což jest podle paragrafu 7 zákona o potulných cikánech zakázáno...
V případě, že by četník chtěl cikány předvésti, a podařilo-li by se mu cikány donutit k chůzi, mohl doraziti k příslušnému okresnímu úřadu kolem třetí hodiny ráno, a co nyní s cikány ve městě na ulici v noci a za tmy? Na stanici s nimi jíti nemůže a obecní úřady nejsou na vesnicích zařízeny tak, aby tam četník mohl s cikány počkati až do dne." Výnosem z 30. listopadu 1939 protektorátní ministerstvo vnitra nařídilo, aby ti, kterým byla podle zákona z roku 1927 vystavena cikánská legitimace, zanechali kočování a do dvou měsíců se trvale usadili. Kočovnické listy museli odevzdat v létě 1942, když generální velitel neuniformované protektorátní policie vydal výnos o potírání cikánského zlořádu. Za ním už následoval romský holocaust.
