Život dosud ovládaný násilím a represemi. Obyvatelé části Gazy by měli po odchodu izraelských sil konečně vydechnout stejně jako lidé z Betléma, jehož blokáda má být ukončena. Izraelci by se zase měli přestat bát atentátů.
Ale nic není tak jednoduché, jak se může zdát z prvních zpráv o dohodách o příměří. Zvlášť to platí pro Blízký východ. Opatrnost je na místě. Už tolikrát to v oblasti vypadalo nadějně a mávalo se olivovými ratolestmi. A vždycky se slibný vývoj znovu zvrátil v sérii střetů a násilí.
I tentokrát je celý proces teprve na samém počátku. Obě strany se zatím spíše jen oťukávají. Izraelci ani Palestinci zdaleka nejsou pevně odhodláni vyrazit znovu na cestu k míru. Na obou stranách je mohutná hradba nedůvěry a strachu z toho druhého. Na obou stranách je zatím málo vůle k velkým kompromisům.
Vláda v Izraeli, která bude rozhodovat o dalších případných krocích na cestě k míru, je považována za nejtvrdší a neradikálnější v historii země. Palestinci jsou rozpolceni zhruba do tří frakcí. Stárnoucí vůdce Jásir Arafat ztratil kredit u Američanů a Izraelců, už nemá rozhodovací pravomoci. Zato má stále vliv a ti, kdo ho znají, říkají, že se ho dobrovolně nevzdá.
Dlouhými měsíci střetů a krveprolití narostla váha palestinských radikálů. Ti sice nyní vyjadřují ochotu k příměří s Izraelem, ale existují obavy, že se toho pokusí využít pouze k přeskupení sil a k nabrání dechu.
Nový palestinský premiér Mahmúd Abbás tak má velmi vratkou pozici pro to, aby prosazoval dramatické a nepopulární změny. Není to tedy vůbec ideální konstelace. Přesto je to alespoň naděje. Už to na Blízkém východě něco znamená.
