Od 16. července, kdy z pláže v Hyannis v americkém státě Massachusetts vstoupil do vln, urazil 5463 kilometrů v rozbouřeném oceánu. Po celou dobu popisoval cestu a odpovídal na dotazy, protože byl se světem spojen internetem. Co je pro něj nejhorší? "Ani nepohodlí, ani monotónnost, nejvíc mě ničí opuštěnost," odpověděl Lecomte před několika dny elektronickou poštou. Výkon, který včera šťastně skončil, nezačal dobře. Lecomte v prvních minutách zabloudil. V mlze a zmatku se pustil za nesprávnou lodí a nabral špatný směr. "Ale všichni věděli, že nechci plavat do Jižní Ameriky, a tak si mě zase rychle našli," řekl tehdy Lecomte.
Ale ani konec nebyl žádný med. "Strašná zima. Jediné, co mě hřeje, je pocit kdesi uvnitř, že už jsem tak blízko k domovu," sdělil Lecomte 18. září, šestašedesátý den plavání. "Mám pocit, že už neplavu, abych někam dorazil, ale proto, abych se trochu zahřál." Lecomte v závěru kvůli zimě plaval jen šest hodin denně. "Když jsem ve vodě déle, dostávám pak křeče okamžitě, jakmile se přestanu jen na okamžik pohybovat," vysvětlil. Z Lecomtova popisu bylo zřejmé, že každý záběr je malou bitvou mezi tělem a hlavou, svárem odevzdanosti a vůle. "Koncentruji se vždy na jedno tempo. Pak myslím na to další, pak na další." Jedenatřicetiletý Francouz, který včera kvůli zimě doplaval v rukavicích a dvou neoprenových kombinézách, však nebyl úplně sám. Doprovázela ho dvanáctimetrová plachetnice s dvoučlennou posádkou. Lecomte, vybavený velkou ploutví pro obě nohy a účinným zařízením na odpuzování žraloků, ani neplaval celou dobu. Nešlo by to. Každý den strávil ve vodě šest až osm hodin, zbytek odpočíval na lodi. Pravidla sportovního výkonu zněla, že plachetnice se bez motoru a bez plachet nechá jen unášet proudem. Mnohokrát myslel na to, že se vzdá. Jednou, když mu bylo nejhůř a byl plný osamění a stesku po pevné zemi, rozhodl se pro malou "objížďku" přes Azory, kde několik dní nabíral sílu, váhu a ducha. "Toužil jsem vidět nějakou rostlinu nebo strom. Byla to úplně fyzická potřeba," řekl Lecomte. Od poloviny července, kdy se ponořil do chladných vod Atlantiku, byl skoro každý stejně těžký - a jednotvárný. Každý den ráno snídaně, pak do vody, potom odpočinek a oběd, potom znovu do vody, svačina, nato odpočinek a někdy ještě jednou do vody. Odpočíval tak, jak musí odpočívat člověk, který plave přes oceán. Aby rozhýbal ztuhlé tělo a vytřásl ze svalů únavu, šlapal ještě na rotopedu, který měl na plachetnici. Jedl jako zápasník sumo. Lecomte, velmi štíhlý muž, spořádal každý den potraviny s výživnou hodnotou 8000 kalorií. "Přestože jsem 'čokoholik', po prvních dnech jsem se kupodivu nemohl na sladkosti ani podívat." Ačkoliv byl ve slané vodě, chutnaly mu nejvíc slané věci. "Chipsy, ty teď přímo miluju," řekl. Potravou však mohl být také on sám, neboť kolem něho kroužili třímetroví žraloci. Žádný mu neublížil, jeho ochrana, zařízení vydávající elektrické impulsy, se ukázalo být spolehlivé. Na medúzy však neplatilo. Byl od nich popálený v obličeji, a kůži mu navíc rozežírala mořská voda. Ale ukrajoval kilometr za kilometrem. Než se dostal do Golfského proudu, deptalo ho, jak pomalu postupuje. Ale když jej proud začal postrkávat, urazil za den i sto padesát kilometrů. Když včera lezl naposledy do vody, aby uplaval závěrečnou etapu, řekl: "Plavu, plavu, plavu - a najednou jsem doma."
- sobota 26. září 1998
