Když Američan Robert Fulton jako uznávaný malíř zvěčňoval v rodné Pensylvánii jedno malebné říční zákoutí, vyrušil ho podivný rámus. Po řece plul primitivní parní člun. Uchvátil umělce natolik, že se rozhodl takové lodě stavět. Proto odjel do Anglie a v této kolébce parních strojů se hodně přiučil. Doba však tehdy, koncem 18. století, žádala něco jiného. Nemajetný, ale o to ambicióznější Fulton vyhověl - opustil Anglii, přešel k jejím nepřátelům a místo parníku nabídl Napoleonovi ponorku, která by pod vodou připevňovala na trupy lodí miny. Potom Pařížanům namaloval efektní (a také obdivuhodně jasnovidné) panoráma "Požár Moskvy" a za stržený peníz sestrojil dřevěný podvodní člun Nautilus se šroubem poháněným třemi námořníky. Po několika úspěšných zkouškách pak v září 1800 vyrazil z Cherbourgu proti flotile anglických fregat. Moře se však rozbouřilo, ponorka se musela vrátit a její vynálezce byl nakonec rád, že vůbec zůstala celá. Vyplašení Angličané i přes tento neúspěch nabízejí Američanovi hory doly, a tak přesně po pěti letech, v září 1805, Fulton u jihovýchodního pobřeží Anglie ze své nové ponorky pomocí torpéda (jehož je vynálezcem) doslova rozmetá vyřazenou brigu. Osobně přítomný premiér William Pitt je nadšen. Pouhý měsíc nato však Nelson u Trafalgaru ničí francouzsko-španělské loďstvo - a ponorky náhle netřeba. Fulton se vrací do Států a teprve tam splní svůj hlavní historický úkol: prosadí parníky do regulérní lodní dopravy. Ale to už je o něčem jiném.
Tři sta mil a hop do vody
Už osmkrát překonal fanatik rychlosti, bývalý britský válečný pilot Malcolm Campbell absolutní rychlostní rekord automobilů, ale pořád mu je to málo. Po několika dnech příprav na břehu solného jezera v utažském Bonneville nastupuje 13. září 1935 do vlastnoručně zkonstruovaného speciálu a jede na to. V první jízdě se přiotráví výfukovými plyny a při brzdění mu pak v rychlosti asi 480 km/h praskne pneumatika. Na povinnou jízdu na témže úseku v protisměru, kterou musí podle regulí absolvovat do jedné hodiny po jízdě první, se vydává na poslední chvíli. Tentokrát mu to zase pořádně nebrzdí a málem končí v jezeře. Zato výsledný průměr na letmý kilometr činí 489,604 km/h, čímž Campbell jako první na světě překonává v anglosaských zemích magickou hranici tří set mil za hodinu. Souš ho proto přestane bavit a na stará kolena, je mu už padesát, se vrhá na vodu. Tam překoná rekord roku 1939, když se svým člunem dosáhne rychlosti 226,7 km/h.
Tvůrce teorie polymerů
8. září 1965 v západoněmeckém Freiburgu umírá Hermann Staudinger (narozen 1881). Krátce po 1. světové válce, kdy ještě suverénně vládl názor, že struktura přírodních polymerů je příliš složitá, než aby se daly uměle připravovat, vydává tento dosud pravověrný organický chemik svoji první práci o makromolekulárních sloučeninách. Celkem těch prací bude na pět stovek, řada z nich zcela průkopnických. Jejich společným výsledkem bude kromě Nobelovy ceny pro autora především zpřístupnění polymerizace jako záměrné, řízené a dnes i široce využívané chemické reakce.
Dar fyziky archeologii
8. září 1980 umírá v Los Angeles fyzik a chemik Willard Frank Libby (narozen 1908), jeden z těch, jejichž jediný objev významně zasáhl do úplně jiného oboru. Vymyslel totiž takzvanou radiokarbonovou datovací metodu. To je tak: neutrony, vznikající působením kosmického záření, mění v horních vrstvách atmosféry vzdušný dusík na radioaktivní uhlík. Ten se ve formě oxidu uhličitého zapojuje do koloběhu uhlíku v přírodě a vstupuje do rostlin, býložravců, dravců i lidí - dokud žijí. Úmrtím přísun radioizotopu ustává a jeho obsah začne s poločasem rozpadu zhruba 5730 let klesat. Okamžik smrti organismu a tedy vlastně i jeho stáří (třeba coby archeologického nálezu) lze potom zjistit radiometricky, a to až do stáří několik desítek tisíc let. Libby za to dostal Nobelovu cenu.
- pátek 8. září 2000
