Prozaický debutant Jan Němec se pohybuje někde mezi Jiřím Kratochvilem a Michalem Vieweghem

Nakladatelství Druhé město, které volně navazuje na činnost nakladatelského domu Petrov, se prozaickým debutům prakticky nevěnuje. O to více zvědavosti vyvolává prozaická prvotina Jana Němce (1981), redaktora literárního měsíčníku Host a pilného přispěvatele do týdeníku Respekt.

Mátyász Misetics - Artificial Light. Volná ilustrace z výstavy Nový život, nový dokument, která se od 18. února do 17. března 2010 koná v ostravském Divadle Jiřího Myrona | foto: Mátyász Misetics

Čím je soubor devíti povídek Hra pro čtyři ruce a podtitulem Málem milostné povídky? Po přečtení je zjevné, že variacemi na milostná témata. Ta tematická přímočarost a čitelnost je sympatická. Méně sympatická je anotace na přebalu knihy, v níž stojí, že jistý eklekticismus mladého autora ve stylu není tím, čím se zdá být, nýbrž naopak důkazem, že autor se pohybuje v rozličných stylotvorných vrstvách jazyka. I když je to z hlediska hodnocené knihy vlastně nepodstatné, koneckonců jde pouze o reklamní slova, jsou takové obranně sebevědomé formulace obecně zbytečné a iritující.

O knize

Jan Němec: Hra pro čtyři ruce

 Málem milostné povídky

Text na záložce a odpovědný redaktor Miloš Voráč. Druhé město, Brno 2009, 224 stran, doporučená cena 279 korun.

Co je však nesporné: Němcovi se přesvědčivě podařilo vytvořit - podtitulem inzerovaný - obraz sotva zamlženě uchopitelného, jindy zas až fyzicky groteskního zmaru lásky. A co je přímo výborné, nebál se jít do leckdy aktuálních, "novinových" story, do všech těch stupidně bizarních záludností vyprázdněného konzumu české reality posledních let (povídky D1, Redhead busty Ariel, Xoanon, svým způsobem i Semtex). Ty skryté banality pak podal - řekněme – někdy kultivovaným, někdy toporným, jindy svižným jazykem.

Často navíc příběh odlehčil, zvláště u textů podaných v er-formě, jemně ironickým nadhledem, který vnímá ženské postavy s vášní a současně lehce sebevzhlíživým opojením. Záběrem cíleně mířených próz o relativitě a nemožnosti lásky dal Němec současně sebevědomě najevo, že ví o čem a jak psát.

Spisovatel a redaktor měsíčníku Host Jan Němec

Obálka knihy Jana Němce

Unesen sám sebou

Tolik tedy chvála. Zbavit se ovšem nelze určitých rozpaků nad celkovým vyzněním Hry pro čtyři ruce. Jejím největším zádrhelem je umělecká nevyváženost jednotlivých textů. Příčinou toho se mi jeví být rozbujelost Němcova psaní.

Konkrétněji: hned v úvodní povídce Pusa nosem, vystavěné na originálním nápadu, se Němec - snad omámen vůní smyšleného erotického příběhu - nechává strhnout květnatostí jazyka, která zmatňuje příběh okrasnými manýrami. Samotný děj s dobrou pointou přitom nabízí potenciál daleko výraznějšího textu. Škoda o to větší, že v množství upjatě poetizujících popisů potom leží ladem i svěží věty typu: "Každý má rád holky, které v sobě mají jiskru, a mně se zdálo, že od této by snadno shořel les i s hlínou, takže by z něj pak myslivci mohli rovnou vytahovat pečené jeleny."

Obecně je u Hry pro čtyři ruce patrné, že tam, kde Jan Němec takzvaně chytl slinu příběhu a neunášel se stylistickými estrádami a autorskými "chytrostmi", kde pokorně odezírá ze skutečnosti a reflektuje vnitřní světy postav, tam mají jeho texty švih (například povídka Semtex). Nebo ještě jinak: svým rukopisem se Němec zatím pohybuje kdesi mezi prozaiky řekněme typu Jiřího Kratochvila a Michala Viewegha, avšak více mu sedí poloha vieweghovská, tedy zdánlivě o nic neusilující dobré řemeslo, k němuž Němec dokáže vypointovat svěží příběh s přesahem, cennější o to víc, vychází-li děj z banální, trapné situace (povídka D-1).

Sergej je jen jeden

Odjinud

"Postavy jednotlivých povídek prožívají něco jiného, a tak zkrátka i jinak mluví. Propojení příběhů cyklu povídek Hra pro čtyři ruce není násilné, spíše naopak. Kniha má nenápadný podtitul "málem milostné povídky", který prozrazuje mnohem více, než by se mohlo zdát.

Němec nesklouzává ke konkretizaci, k explicitním všeobecně platným a jednoznačným řešením. Jeho cyklus povídek spojuje spíše tichý pocit osamění a zostřený cit pro smyslovou metaforičnost. Každá mince má dvě strany, říká nenápadně, ale důsledně. Počáteční chaos nakonec plynule a nepozorovaně přejde do příjemné harmonické souhry."

Michaela Hečková, Respekt 25. ledna 2010

Speciálně teď však zmiňme povídku, kvůli niž určitě stojí za to vzít prvotinu Jana Němce vzít na vědomí. V souboru devíti textů se dvěma vyloženě slabšími skicami (Plátnem ke zdi, Do Paříže) je dejme tomu třetina čísel nadprůměrná (povídka Semptex, či titulní text, vymykající se v kontextu knihy důrazem na niternost postav). Z té třetiny se přesto ještě vymyká povídka Ruský člověk: groteskně-melancholický příběh ruského režiséra Sergeje, který z Moskvy přijíždí na brněnskou divadelní fakultu režírovat Idiota. Ten vhled do hry ve hře, prostředí umělých uměleckých emocí, studentského naivismu a sžíravé touhy opepřené cynismem divadelního prostředí, ten je Němcem podán s tak bravurní přesvědčivostí a šarmem, že pak, nadšeni tímto textem, jenž je v knize jako druhý, trochu zklamaně hledáme ten samý tah i v následujících prózách.

Možná se to má s mladým autorem Janem Němcem ještě jinak. Možná za nevyrovnaností Hry pro čtyři ruce vězí přehnané sebevědomí sečtělého autora, který toho chce ukázat příliš najednou a občas mu jednoduše dochází dech. Ostatně nápadů a podnětů se v jeho knize nachází minimálně na dva povídkové soubory. Lze si jen přát, aby ten další, bude-li jaký, nebyl tak rozbíhavý. Aby se zkrátka povídky sobě podobaly nikoliv dějovou monotónností (což je druhý extrém a úskalí mnohých povídkářů), nýbrž stylem.

Grzegorz Klatka - Na cestě. Volná ilustrace z výstavy Nový život, nový dokument, která se od 18. února do 17. března 2010 koná v ostravském Divadle Jiřího Myrona

Zcela odlišný pohled na tutéž knihu:

Z recenze v časopise A2 ze 17. února 2010 

"...povídka je mimo jiné definována výraznou pointou, již v Němcových textech někdy poněkud postrádáme. I proto je autor nejsilnější tam, kde nestaví na vyhraněné dějovosti a místo ní dá prostor náladě: téměř impresionistická úvodní Pusa nosem či závěrečná titulní Hra pro čtyři ruce, melancholické příběhy lásky jakožto více či méně běžného vztahu, jsou výborné, stejně jako povídka v povídce Do Paříže.
Obdobně předposlední příběh Semtex – i zde jako by trochu chyběla zřetelná pointa, ale vůbec to nevadí; téma povídky je vysloveno plně, i zde je její síla v určité náladě, již budují dobře volené dílčí motivy.

Všem prózám je společné dobře zvládnuté vypravěčské řemeslo. Je to snad zdánlivě banální, ale zcela a naprosto zásadní podmínka jakékoli krásné literatury. Němec ovládá různé jazykové roviny, jeho texty netrpí prázdnými místy, dialogy si uchovávají mluvnost a autenticitu hovorové řeči. Příběhy svěže plynou a zážitek četby je rozhodně příjemný. Škoda jen, že se Hře pro čtyři ruce nedostalo pečlivější redakce: mnohokrát opakovaná číslovka "dvě sta" čtenáře vždy rušivě zarazí. Neví redaktor knihy, že čeština má zbytky duálu a zná jen a pouze tvar "dvě stě"?
Pavel Šidák