Furiantsky můžeme dodat: Vládo, dobře ti tak, neměla jsi slibovat. Můžeme i hezky připsat: Oni si víc zaslouží. Ale chudák stát, v němž spolu s vládou žijeme - má prázdnou kapsu a statisíce lidí chtějí od něj přidat miliardy.
Z čeho? Komu a kde ve státní pokladně ubrat, když všem ve státním žoldu máme přidat? Kdo nevyjde do ulic? Kdo nedá demisi? Zaměstnanci státu mají jistou privilej: svého chlebodárce, ať je na mizině nebo za vodou, mohou snadno držet pod krkem. Mohou zastavit vlaky, neučit, neléčit, nerazítkovat. Mohou přinutit vládu i k demisi. Každý si jich všimne.
Nezmohou však to podstatné: nevyčarují do veřejné pokladny chybějící peníze. Nebo snad ano? Kolik učitelů, úředníků, strojvedoucích si připlatí rádo v ordinaci, aby se lékař měl líp? Kolik lékařů, úředníků, kombajnérů s chutí zaplatí školné, aby pedagog bral víc? Kolik lékařů, učitelů podporuje růst úřednictva?
Ale takhle se ve světě, co umí dobře počítat, neuvažuje. Uvažuje se jinak: Kdo mlčí, nedostane nic. Politici nechť vymyslí, kde na to vzít. Vždy je lze přitlačit ke zdi jejich nečistým svědomím anebo hojností chyb! Jinak...
Celou Evropou, která musí reformovat své finanční systémy, se tak unisono nese: "My chceme víc." A přece tím vzdorem nepřestane platit, že rozdat lze jen tolik, kolik je. Ať už vládne Špidla, Topolánek nebo Velký Odborář.
