Skutečnost zvýhodněného postavení osob pocházejících ze zámožných rodin, nebo podnikatelských subjektů, pokračujících v úspěšných tradicích zakladatelských generací, toto tvrzení nevyvrací. Pravidlo působí nejen na úspěšnost jedinců a zájmových skupin v hospodářské oblasti, ale i na jejich postavení ve společnosti a samozřejmě i v politice.
S jistým přeháněním můžeme tvrdit, že v nejvýkonnější ekonomice světa - v
USA - nemá nikdo existenční jistotu. Nejen, že podnikatelé mohou zkrachovat a dělníci přijít o práci. Ale pracující jsou chráněni sociální a zdravotní péčí před ekonomickými dopady nemoci či jakékoli jiné nemohoucnosti hůře než v Evropě.
Lidé se stěhují za prací z místa na místo, protože jejich bohatá země jim nenabízí pohodlí dávek v nezaměstnanosti v místě dosavadního působiště v takovém rozsahu jako chudé české země svým nezaměstnaným.
Politici se musejí o přízeň voličů ucházet na své jméno jako jednotlivci, i když podporovaní nějakou stranou. Přímé volbě občany se podrobují uchazeči o mnohé funkce, do nichž se u nás dosazuje nepřímou volbou nebo jmenováním, jako např. starostové, policejní náčelníci, soudci. Jmenování vysokých státních úředníků často předchází veřejné slyšení před zastupitelským sborem, které zdaleka nemá jen formální význam.
Změna v osobě hlavy úřadu vyprázdní kanceláře, obsazené stoupenci odcházející strany, aby se uvolnily židle pro straníky vítěze voleb. V takovém systému samozřejmě dochází ke ztrátám, způsobeným přerušením kontinuity vládnutí.
Navzdory tomu nebo spíše právě proto se USA již po celá staletí vyvíjejí rychleji než
starý svět.
Je totiž holou skutečností, že čím méně jsou lidé chráněni, čím více jsou vystaveni hrozbě existenční nejistoty, tím více a lépe musejí pracovat a přerušení vývoje stereotypů v řídící činnosti umožňuje nacházet nová, lepší řešení problémů. Darwinův princip přirozeného výběru jako hnacího motoru zdokonalování genetického základu platí i v politice.
Vztah politických stran k míře zmírňování nepříznivých dopadů konkurenčního
boje na jedince a zájmová uskupení je nejspolehlivějším měřítkem jejich třídění na pravici a levici. Zatímco pravice se řídí zásadou, že toho, kdo má plavat, je nejlépe hodit do rybníka, aby si vybral, zda se chce utopit či přeplavat, levice se snaží přetáhnout společnost přes rybník na záchranném páse. Občas se při tom utopí zachraňovaní i plavčíci společně.Je to smutné, leč humánní.
Z tohoto pohledu bychom měli posuzovat také současné snahy rozdělit naši
společnost na dvě základní nerovné kategorie. Na jedné straně na kasty osvícenců, chráněné jakoukoli formou definitivy před ztrátou postavení a nadřazené tak nad ty ostatní, z jejichž práce budou žít a kterým případně svými špatnými výkony budou ztěžovat život.
Na druhé straně na všechny ostatní, kteří budou denně začínat znova svůj zápas o existenci, aniž by měli jistotu, že zítra neskončí na dlažbě či že nebudou zvoleni nebo jmenováni. Jejich jedinou jistotou bude daňová povinnost a bezmocnost v případě neshody s nesesaditelnými úředníky a soudci.
Tyto úvahy mě napadají při sledování snah o zavedení definitivy pro státní
úředníky a soudce. Tvrdí se, že na tyto kategorie občanů je třeba mít jiná měřítka než na ostatní, protože definitiva je učiní nezávislými na politických vlivech. Přitáhne také k jejich povolání více zájemců a usnadní tak výběr z širšího okruhu uchazečů. Avšak ani nesesaditelný státní úředník či soudce nemusí být zcela odolný proti mocenským tlakům či svodům korupce.
Nejspolehlivější zárukou nezávislosti v rozhodování je neohebný hřbet, schopnost rvát se za svou pravdu, vysoká odborná vyspělost a zaujetí pro řemeslo, čili vysoká morální a odborná úroveň příslušníků těchto stavů. Ostatně střídání vládnoucích politických formací časově omezuje možnosti politických vrstev vyvíjet účinný nátlak.
Domyšleno ad absurdum: oslabením působení kontrolních mechanizmů na výkonnost příslušníků těchto chráněných profesí se zasazujeme nejen o jejich hypotetickou nezávislost na politických vlivech, ale také o jejich právo doživotně
špatně pracovat. Jsme v rané fázi vývoje k řádně fungujícímu demokratickému
státu.
Tomu odpovídá i malá výkonnost státního aparátu. Chceme-li jeho nízkou úroveň zakonzervovat, uplatnění principu definitivy bude účinným prostředkem. Ostatně, mají zastánci ochranářských opatření důkazy o tom, že by demokraticky zvolené politické elity tohoto státu projevovaly snahy o nezákonné ovlivňování rozhodování příslušníků chráněných profesí?
Jaká definitiva chrání před krachem zemědělce, postižené nepřízní přírody
nebo neočekávaným vývojem trhu? Jakou definitivu zajistíme dělníkům, ohroženým přirozeným rizikem omezení výroby či dokonce krachu a s tím souvisejícím propouštěním?
Budou mít definitivu podnikatelé, čelící obtížným podmínkám našeho nestandardního prostředí pro podnikání a ustavičným změnám pravidel? Necháme léčit lékaře, který sice úspěšně prošel atestacemi, ale pacienti mu umírají pod rukama? Chceme-li mít výkonný úřednický aparát, musíme jej naopak vystavit
tlakům, které budou nutit k trvalému zvyšování kvalifikace, udržování vysokého pracovního tempa a vůbec přizpůsobování se nárokům výkonu úřadu.
Musíme mít také záruku, že ten, kdo přestane stačit nárokům svého postavení , odejde nebližšími dveřmi. Lze namítnout, že důvodem pro zavedení neodvolatelnosti soudců je zkušenost z totalitního režimu, který je přímo podřizoval politickým rozhodnutím. V diktátorském režimu by však jejich nezávislost nezaručila ani zákonem deklarovaná nesesaditelnost a naopak demokratický systém nabízí řadu nástrojů obrany všem, kdo by se v jednotlivých případech cítili být vystaveni
nedovolenému nátlaku.
V případě státní exekutivy se uvádí, že důvodem k definitivě by měla být ochrana úředníků před personálními změnami při střídání vládnoucích stran. Proti tomu však
stojí skutečnost, že jednou ze základních podmínek úspěšného výkonu každé
řídící činnosti je umění a možnost řídícího pracovníka obklopit se spoluhráči, kteří s ním vytvoří harmonický celek.
Neznám logický důvod, proč právě ve státní správě by toto základní pravidlo racionelního řízení neplatilo. Ve prospěch definitivy státních úředníků se také často připomíná, že jsme ji měli za císaře pána i za předmnichovské republiky a osvědčila se. Jenže od té doby se poměry ve světě značně změnily. Chceme-li jít tradiční cestou a definitivou vyvažovat nižší úroveň odměňování, stane se státní správa doménou lidí, kteří nebudou mít příliš chuť se honit a nade vše si budou cenit svých malých existenčních jistot.
Budeme mít úředníky a soudce, kteří sice budou nezávislí na politických vlivech, zato však budou odvádět špatné výkony. Ostatně lpět na tradicích se má tehdy, když z toho je nějaký užitek.
Odvolávat se na ně při prosazování úřednické definitivy je totéž jako libovat si v navyklém smrádku, teploučku, životu bez změn a nízké výkonnosti, tedy ve věcech, jež společenskému pokroku neprospívají.
Martin Stin, Praha 10
[mailto:martinstin@hotmail.com]
