Člověk žasne. Soudci a advokáti říkají: Nežasni, selský troupe, monopol na spravedlnost máme my.
Ještě jeden rozdíl: Ježek byl odsouzen po deseti letech. Žádný soudce nezpochybnil fakt, že dceru umučil. Přeli se o právní kličky. Trest mu byl snížen i proto, že se proces nesnesitelně táhl.
Vaisová byla odsouzena po roce. Ale možná se odvolá.
Jak je to možné: deset let a rok? Máme dluhy z minulosti, dluhy, ne hříchy, říkají soudci. Ne všechno jsme si zavinili sami.
Ale kdo to pak zavinil? Totalita? Pravděpodobně ano.
Soudci byli za totality loutkami. Jako řekněme novináři, ředitelé podniků, advokáti, zelináři a populární zpěváci. Jenže snad nikdo jiný se neoddřevěňuje z marionetky v odpovědného člověka tak těžkopádně jako mnozí soudci.
Vidí pouze paragrafy, nikoli fakta. A už vůbec ne individuální tragédie. Připomínají spíše úředníky nějaké východní satrapie než svrchované vykladače spravedlnosti svobodného státu.
Neexistuje žádný objektivní důvod pro to, aby se běžné obchodní spory táhly pět či sedm let. Opravdu neexistuje. Ti, kdo se soudí, nejsou případy, ale živí lidé, kteří přicházejí o peníze a o nervy - v těch méně závažných případech.
Už třináct let se totiž vleče poměrně jednoduchá kauza: solidní reforma soudnictví.
