František Rigo byl před rokem odsouzen na jedenáct let vězení za vytunelování jedné banky a před dvěma měsíci byl vydán příkaz, aby byl zadržen a eskortován do vězení.
Podnikatele Riga znám již přes rok. Za celou tu dobu však nebyl nikdy ochoten promluvit na diktafon. Minulý týden souhlasil.
"Spolupracoval jsem s tajnou službou a v zájmu státu se podílel na tajných operacích. Za to mi slíbili beztrestnost nebo že mi alespoň pomohou, abych nešel do vězení. U soudů jsem mlčel a nikdy jsem nezveřejnil, jaké tajné akce jsem z peněz, které jsem získal z bank, pomáhal financovat," uvedl Rigo.
Šestatřicetiletý Rigo se proti rozsudkům soudu po celý uplynulý rok postupně odvolával, ale když mu před třemi měsíci soudci zamítli poslední možné odvolání, vydaly úřady příkaz k nástupu trestu do vězení.
Rigo se od té doby nezdržoval ve svém bydlišti. Skrýval se. Jeho jméno se sice objevilo v policejním seznamu hledaných lidí, ale přes dva měsíce ho policie nechávala být.
Situace se radikálně změnila toto úterý poté, co Rigo nejdříve v MF DNES a pak i v pořadu televize Nova Na vlastní oči vystoupil jako svědek v případu významného úředníka ministerstva průmyslu a obchodu Františka Malaty.
Z reportáží vyplynulo, že Malata byl špičkovým agentem StB s vazbami na sovětskou tajnou službu KGB. Když si to ministr Milan Urban přečetl v novinách, zbavil Malatu hned ve středu důležité funkce hlavního koordinátora humanitární pomoci Iráku.
Rigo mi krátce po zveřejnění článku volal. Co mi chce ještě říci? Co může ještě dosvědčit? Ve středu odpoledne jsem se s ním sešel v pražském hotelu Esplanade. "Zítra mám důležitou schůzku. Pak se můžeme sejít," řekl. Na mou otázku, s kým má důležitou schůzku, Rigo dodal: "S lidmi, kteří mi slibovali, že mi pomohou."
Ve čtvrtek asi v půl sedmé večer se Rigo skutečně ozval: "Tak se můžeme vidět. Chtěl bych s vámi mluvit. V půl osmé na Černém Mostě v multikinu?" Rigo přijel přesně. "Jak dopadlo vaše jednání?" zeptal jsem se.
I když neřekl jméno záhadného člověka z tajné služby, s nímž mluvil, svěřil se: "Řekl mi, že mi nemohou pomoct. Ale ať zvážím své další kroky." "Jak jste si to doporučení vysvětlil?" "Že nemám mluvit do médií." "A budete mluvit?" "Budu. Nemám co ztratit," prohlásil.
Rozhovor jsem si nahrával. Rigo v něm popsal, jak spolupracoval s Bezpečnostní informační službou od roku 1993 a že se podílel na tajných operacích, při nichž získával informace o drogovém podsvětí, organizovaném zločinu a že se podílel i na akcích rozvědky v cizině.
Seděli jsme spolu dvě hodiny. Jeho poslední věta zněla: "Čím dříve se mě zbaví, tím dříve pro ně přestanu být nebezpečný." Když jsme se loučili, podal mi ruku a po poznámce, že si ještě musím odskočit, zavtipkoval: "Vy se mnou nechcete být zatčen?" Oba jsme se zasmáli.
Tři minuty nato, když jsem se vrátil z WC a vyšel z multikina, mi ztuhla krev v žilách. Rigo stál na parkovišti u svého auta, obklíčen asi pěti lidmi v civilu. Zvedl ruce. Měl pouta. "Všechno zveřejněte," stačil ještě zavolat, než ho kriminalisté odvedli do svého auta.
V tu chvíli ke mně jeden z policistů přiběhl a křikl: "Co vy? Co tady chcete!" "Nic. A co vy? Jak se jmenujete?" vyhrkl jsem. "To vás nemusí zajímat, pane Kmenta. Tady už jste skončil," řekl k mému údivu policista. V rozčilení tak přiznal, že policie celou schůzku monitorovala a Riga odposlouchávala.
