Promiňte, že jsme ji popravili, řekl francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner své rakouské kolegyni. Copak? Nějaký přehmat francouzské justice? Doba ledová mezi Vídní a Paříží? Ne, tou popravenou byla Marie Antoinetta, dcera Marie Terezie, kterou revolucionáři sťali gilotinou roku 1793, tedy před 215 lety. Kouchner se omluvil před pár dny. Další z řady bláznivých omluv, jimiž dnes překypuje svět.
Hned po Kouchnerovi se papež Benedikt XVI. v Austrálii omluvil ministrantům, které kdysi zneužili tamní duchovní. To už zní lépe, přestože si asi jen těžko představíte, jak se šéf nadnárodní firmy rozjede na druhý konec světa omlouvat za to, že jeho lidé řekněme při geologickém průzkumu pěkně zblízka zkoumali také místní mládež.
. K čemu jsou omluvyJe to hotová mánie, tady je pár příkladů: Británie se omluvila Irům za hladomor kolem roku 1840, Vatikán Konstantinopoli (Istanbulu) za to, že ji nechal vyplenit křižáky, Americký národní výbor církví za objevení Ameriky, jihoafričtí právníci se omluvili Mahátma Gándhímu za příkoří z roku 1894. Nejstarší list USA The Hartford Courant se omluvil, že kdysi otiskoval inzeráty otrokářů... |
Zřejmě to však patří k době, která se v návalu směšné politické korektnosti omlouvá i za to, co nespáchala. Vím, o čem mluvím: přes deset let registruju (sbírám by bylo příliš silné slovo) bizarní omluvy, jež občas znějí víc jako vtip než politické a morální gesto.
Před takovými dvanácti staletími to tak vážně nebrali. Hordy krvežíznivých Vikingů tehdy například vlétly do dnešního Irska, plenily, znásilňovaly a zabíjely a neřekly ani pardon. Až teď... Loni v srpnu se Irsku dostalo zadostiučinění: dánský ministr kultury Mikkelson se omluvil za zkázu, kterou způsobili jeho předkové. Irové tak po více než tisíci letech mohou konečně uléhat ke spánku s hezkým pocitem, že jejich historické trauma zmizelo.
Je snadné smát se absurdní omluvě za věc, za niž ministr nenese žádnou odpovědnost a která se stala dokonce dávno předtím, než vznikl jeho stát i národ. Jenže to bychom se smáli skoro pořád.
Promiňte, že prapradědeček snědl toho vašeho
Stát Illinois se oficiálně omluvil mormonům za vraždu zakladatele církve Josepha Smithe a vyhnání mormonů ze svého území. Stalo se to v roce 1844 (vražda, ne omluva). Katolická církev se omluvila kromě jiného Galileovi, Židům, Cikánům a Janu Husovi, ale také Konstantinopoli za to, že ji nechala dobýt a vyplenit rytíři čtvrté křížové výpravy. Americký Národní výbor církví se omluvil indiánům za to, že Kolumbus objevil Ameriku.
Bývalý britský premiér Tony Blair se omluvil Irům za bramborový hladomor z 40. let 19. století, britská královna se omluvila Indům za masakr v Amritsaru z roku 1919 a Maorům na Novém Zélandu za to, že jim britská koruna před sto padesáti lety sebrala jejich zemi. Americký Kongres se omluvil Havaji za svržení královské monarchie, k čemuž došlo roku 1893.
Kdekdo se už omluvil za otrokáře: Britové, Francouzi, Američané, Brazilci. Omlouvají se samy za sebe jednotlivé státy USA. Musí to z nich prostě ven. Americký list The Hartford Courant se omluvil dokonce za to, že v 18. a 19. století tiskl inzeráty na prodej otroků. Omlouvají se však i města jako Liverpool a Bristol, jejichž vina je v tom, že si je vybrali otrokáři za své přístavy.
Francouzi se svého času omluvili za to, že Napoleonovi dělostřelci ustřelili svévolně nos Velké sfinze.
. Jak omluvy vzniklyPo studené válce přestala být omluva nebezpečná hračka, protože už nebyl nikdo, kdo ji otočil proti vám. Navíc prožívala zlaté časy politická korektnost. K dobrému trendu patřilo trochu se veřejně pomrskat. Nejlépe na historii, protože omluva za hříchy pradědů nic nestála. Tyhle omluvy šly dobře Billu Clintonovi a Tonymu Blairovi. Má to háček: omlouvat se za vzdálenou minulost (třeba za otroctví) je jako omlouvat se za počasí. |
Tohle jsou omluvy za věci, které se staly. Ale začíná se natrhávat mnohonásobně slibnější pytel: přicházejí omluvy za věci, které se nikdy nestaly. Americký Senát se před třemi roky omluvil za to, že kdysi dávno neprohlásil lynčování za federální zločin.
Osobně za nejlepší omluvu považuju tu, kterou jsem si vytiskl v listopadu 2003 ze servisu agentury Reuters. Tady je část: Vesničané v nepřístupném hornatém vnitrozemí Fidži plakali, když se ve čtvrtek omlouvali potomkům britského misionáře, kterého jejich předkové zabili a snědli před více než 130 roky.
Obyvatelé maličké osady Nubutautau a potomci reverenda Thomase Bakera se zúčastnili usmiřovacího rituálu, který, jak vesničané doufali, je zbaví prokletí, jež jim dlouhodobě přinášelo smůlu. Lidojedi Bakera roku 1867 zabili a snědli kvůli údajné nezdvořilosti, jíž se dopustil vůči náčelníkovi vesnice, dokonce přitom uvařili jeho kožené boty s místní zeleninou zvanou bele.
"Slzy šly z hloubi našich srdcí, protože jsme na tento okamžik čekali tak dlouho,“ řekl mluvčí vesnice Tomasi Baravilala. Při usmiřovacím rituálu známém jako "ai sorotabu“ byla Bakerovým potomkům předána jeho Bible, hřeben a podrážky jeho bot.
Nubutautauští vesničané se neúspěšně pokusili sníst i boty poté, co Baker a jeho osm fidžijských následovníků bylo ubito palicemi k smrti na útesu.
Státy jako by si lehaly na psychiatrův gauč
Kdo se dneska neomlouvá, jako by nebyl. Politici z omluv udělali módní trend. Státy stále častěji říkají "promiňte“. V letech 1994 až 2004 stoupl počet omluv, o nichž psal The New York Times, dvojnásobně. Svět zachvátila epidemie nemoci jménem akutní apologitis. Vypadalo to, že se zrodil nový člověk omlouvavý.
Portugalci se omlouvali Arabům, že s nimi zacházeli ve středověku špatně, Španělé Židům za vyhnání před půl tisíciletím, Norové svým Samům (Laponcům), USA Guatemale a Nikaragui za to, co u nich dělaly za studené války. Africký ministát Benin se omluvil za to, že prodal miliony černochů bílým otrokářům, a tak dál.
Proč tak najednou, copak to ty státy nevěděly dřív? Věděly, ale teprve po pádu železné opony přestala být lítost drahý špás. Za studené války by omluva poskytla munici propagandě druhé strany, a tak se pro jistotu neomlouval nikdo za nic.
Navíc byla 90. léta úplně jiná. Přišla zlatá éra politické korektnosti, kdy se najednou napravovaly hříchy vůči ženám, Eskymákům a vůbec všem dotčeným. Lidstvo se otřáslo po noční můře svého nejhoršího století a všichni si začali podávat ruce a žádat o odpuštění. Když už v tom byli, začali zajíždět do historie. Čím hlouběji, tím to bylo lepší, protože je to nic nestálo. Nemyslím, že by se třeba dánský ministr Mikkelson omluvil Irům za zločiny Vikingů proto, že by se kvůli těm zvěrstvům budil ze sna.
Státy jako by se pokládaly na psychiatrův gauč. K dobrému tónu začalo patřit trochu se veřejně pomrskat. A nejlépe to šlo udělat na historii, protože přiznáte-li se k hříchům prapradědů, nenechá to na vás nejmenší skvrnu a ještě vypadáte velmi dušínovsky.
Lidem to jde snadno, protože mají v sobě to, čemu se říká prezentismus: přeceňují současnost a podle ní hodnotí minulost. Proto je dnes tak snadné se omluvit za zločiny minulosti, které minulost často nepovažovala za zločiny. To, že otrokářství či spanilé jízdy brali předkové jako normální byznys,může podle našich morálních vzorců připadat děsivé, ale i morálka se vyvíjí: docela snadno si lze představit, že v roce 2108, tedy za sto let, se na antoušky bude vzpomínat jako na gestapo a na zoologické zahrady jako na gulagy. List The Hartford Courant, který se teď omlouval za dvě stě let staré inzeráty o prodeji otroků, se bude třeba omlouvat za to, že v roce 2008 zveřejňoval inzeráty o prodeji štěňat.
A pak je tady ještě jeden důvod. Kdyby studenou válku vyhráli Rusové, moc omluv by nebylo, protože Rusové je tak nemají v krvi. Světu však dominuje angličtina, která se omluvami jen hemží. Stejně tak jako angličtí mluvčí vlastně nemyslí opravdově otázku "How are you?“, jež zmutovala z dotazu v pozdrav, vyprázdnila se častým opakováním i omluva. Často se z ní stal pouhý zdvořilostní obrat, signál, že jsme zaregistrovali nějakou akci. Četl jsem, jak jakýsi španělský novinář udělal v centru Londýna pokus: úmyslně na chodníku vrážel do lidí. Většina Angličanů se mu omluvila. Gentleman se omlouvá skoro automaticky, aniž tím často něco myslí.
Nesnesitelná lehkost omlouvání
Všichni se omlouvají. Skoro hrozí, že Španělsko se bude omlouvat za španělskou chřipku a Čína za to, že vynalezla prokletí lidstva, střelný prach.
Problém je, že to většinou neudělá svět nijak lepším, přestože omlouvat se za chyby a špatnosti je správné. Když zákonodárci státu Illinois formulovali omluvu mormonům, někteří namítali, že nemohou žádat o odpuštění za něco, co nespáchali. Měli pravdu.
Jsou omluvy, které jsou na místě. Omluvy za všechny možné zločiny druhé světové (i jiné moderní) války nebo krádeže dětí kanadských Eskymáků a australských Aboriginů. Bill Clinton se svého času omluvil skupině černochů, jíž lékaři z "vědeckých“ důvodů záměrně neléčili syfilis, Švýcaři se omluvili za zatajování židovských kont a za slova o "vydírání“, když židovské organizace žádaly jejich zveřejnění.
Ale omlouvat se za vzdálenou minulost je jako omlouvat se za počasí: můžeme s ním být sice nespokojeni, ale nemáme za ně zodpovědnost ani na ně nemáme vliv.
Jak daleko v čase zajít? Lze rozumět nedávné britské omluvě za neprávem popravené vojáky první světové války, kteří byli zastřeleni za zbabělost, přestože dneska už víme, že byli jen pod vlivem šoku. Jejich osud se dotýká dobrého jména žijících rodin.
Avšak když se Bernard Kouchner omluví za popravu Marie Antoinetty nebo katolická církev za upálení Jana Husa, nemáte z toho úplně dobrý pocit, protože cítíte, že tahle omluva je dutá. Události jsou tak vzdálené, že v omluvě už není lítost, a ten, kdo se omlouvá, nečelí následkům. Je to, jako když si kadeti na vojenské akademii přehrávají středověké bitvy a řeknou: Tady neměl stahovat pravé křídlo. No a co... U politiků je to však oblíbená činnost. Stačí zalovit v historii, vybrat si nějakou divokou událost, pohovořit o lítosti a pak se vyvalovat v morálním solárku. V tomhle byl skvělý Tony Blair: omlouval se všude kdekomu za činy svých předchůdců, dokázal se omluvit i za bramborový hladomor, ale za deset let se nikdy neomluvil za jediný svůj čin.
Když se omluví stát nebo město, vzniká zajímavý problém: za koho vlastně mluví? Vezměme si třeba omluvu za otrokářství. Liverpool se omluví, ale znamená to, že se omlouvají i černošští obyvatelé města? A omlouvají se také bílí obyvatelé města jménem Makowski nebo Singh, kteří se tam přistěhovali třeba před deseti lety? Jak složitý je tenhle zdánlivě jednoduchý problém, ukazuje případ Baracka Obamy. Je černý, ale dva z jeho předků, jak zjistili genealogové, byli otrokáři. Zaslouží si Obama omluvu, nebo by se měl omlouvat?
Ale tyhle detaily smetla lavina omluv. Nepatří do světa, v němž se Svaz advokátů jihoafrické provincie Natal trochu pozdě a hlavně zbytečně omlouvá Mahátma Gándhímu (zemřel v roce 1948) za to, že ho v roce 1894 odmítl jmenovat prokurátorem. Světa, v němž indiáni požadovali omluvu za to, že Kolumbus objevil Ameriku, a údajní potomci templářů chtěli omluvu za zničení řádu a upálení velmistra de Molaye v roce 1314.
Říkávalo se, že "promiň“ je nejtěžší slovo. To už neplatí, jeho hodnota klesla, inflace mu vzala jeho váhu a význam. Teď bude zajímavé sledovat, kdo se za to první omluví. Saddám Husajn by řekl, že to bude matka všech omluv.
