Ano, otázku, zda jsme se dostatečně vyrovnali se svou nedobrou minulostí, proč jsme se s ní uspokojivě nevyrovnali a v čem by vlastně mělo to vyrovnání spočívat, slyšíme téměř denně, a to přesto, že onou minulostí se tu myslí doba, od které nás dělí už téměř dvanáct let.
Je-li naše vyrovnávání s minulostí dodnes otázkou, není to moc dobré. Nepochybně dobré ale je, že o existenci této otázky jakožto otázky vůbec víme a že v ní tedy cítíme významný dluh sobě samým.
Dovolte mi, abych využil dnešní příležitosti k několika poznámkám na toto téma.
Začnu tím povzbudivějším: dík tomu, že se tak dlouho můžeme těšit ze svobody slova, stala se naše nedávná minulost předmětem důkladné a všestranné historické reflexe a analýzy.
Byly už vydány desítky knih, které se snaží věcně, nepředpojatě a odvážně - na pozadí všech nově zpřístupněných historických pramenů - prozkoumat celé naše novodobé dějiny, vyloučit všechna dosavadní tabu a říct i ty nejméně populární věci, jako je například pravda o převládajícím českém chování po Mnichově, o statečnosti a zároveň osamělosti našeho domácího odboje, o poválečných mstách na Němcích, vyvolaných začasté vlastním špatným svědomím, o všech tragických poválečných ústupcích komunistickému gangsterismu, o krutém nevděku naší země jejím hrdinům, o masových represích po únorovém puči a posléze o míře, v jaké jsme se přizpůsobili komunistickému režimu.
Jakémukoliv vyrovnání s minulostí musí samozřejmě předcházet její poznání. A právě v oblasti poznání jsme na tom, myslím si, velmi dobře.
O něco horší to je u nás s hloubkou úcty a respektu, jimž se těší ti, kteří se dokázali postavit na odpor nejprve nacismu a poté komunismu. Zajisté: pokud byli odsouzeni, dočkali se rehabilitace. Zajisté: dostali či dostanou rozmanitá odškodnění.
Zajisté: byli odměněni různými řády, a pokud byli vojáky, byli povýšeni. Jejich spolky svobodně působí a jsou zvány na přehlídky, státní svátky a oficiální recepce. Přesto se nemohu zbavit tísnivého pocitu, že to všechno je tak trochu na oko, trochu formální, trochu proto, že se to hodí a že to jinak nejde.
Skutečného, spontánního a všeobecného obdivu k lidem, kteří zachraňovali v různých dobách čest národa a udržovali kontinuitunejlepších idejí naší novodobé státnosti, občanské hrdosti a vlastenecké odvahy společnému prospěchu i něco obětovat, však pořád cítím kolem nás málo.
Ještě hůř jsme na tom ve věci trestního stíhání těch, kteří zrazovali svou zemi nebo kteří týrali své spoluobčany. Jejich případy, pokud jsou vůbec předmětem šetření, se ze záhadných důvodů táhnou dlouhá léta, vždy znovu se objevují při jejich projednávání jakési skutečné či domnělé nedostatky, vždycky se posléze vynoří jakési překážky bránící vynesení rozsudků.
To samozřejmě znevěrohodňuje jakékoli deklarace o zločinnosti bývalého režimu či o vůli společnosti a jejích politických elit vyvodit z poznání minulosti patřičné důsledky. Nepozoroval jsem, že by v naší zemi kdokoli toužil po krvi, mstě či dlouhodobém věznění kohokoliv. To je dobré. Horší podle mne je, že lze kolem nás pozorovat v podstatě velmi slabou potřebu dát průchod spravedlnosti, to znamená odsoudit vše odsouzeníhodné.
Občas lze slyšet, že za to může sametovost naší revoluce a fakt, že nebyla hned v první chvíli jasně vyhlášena diskontinuita právního řádu. Obávám se, že to je jen pokus usnadnit si život, ne-li přímo pohodlná výmluva. Jsem pamětník, a vím tudíž, že bychom bývali byli schopni hned v prvních dnech po pádu komunismu takovou či onakou diskontinuitu právního řádu vyhlásit. Naše revoluce k tomu sílu měla. Problém je v tom, že nám nikdo nikdy nedokázal konkrétně vysvětlit, co se tím vlastně myslí, jak velká a jak definovaná část právního řádu a jakým způsobem by měla být zrušena a čím by měla být nahrazena.
Varuji proto před novým sebešidítkem: nenamlouvejme si, že naši neschopnost dát průchod spravedlnosti lze beze zbytku vysvětlit tím, že byla kdysi zachována právní kontinuita. Hlavní důvod je podle mne jinde a nepoměrně hlouběji: totiž v tom, že většina občanů - byť pod hrubým a velmi rafinovaným nátlakem - tak či onak s režimem spolupracovala, nebo ho aspoň tak či onak tolerovala. Neříkám to samozřejmě proto, že bych si osoboval právo kohokoli soudit za to, jak se choval, ale proto, abych vysvětlil, že podvědomý pocit určité míry spoluviny či spoluúčasti může vést k oslabení potřeby soudit předchozí režim a jeho činitele. Jenomže bez upřímné společenské objednávky promítnuté do jasného politického odhodlání se efektivnější a rychlejší práce vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců v této věci asi nedočkáme.
Ostatně podvědomá obava, aby se hrdinové minulosti nestali bezděky špatným svědomím mnoha hrdinů naší přítomnosti, se může skrývat i za oním poněkud rozpačitým, rezervovaným či až trochu křečovitým vztahem k různým odbojářům či odpůrcům režimu, o němž jsem se zmínil.
Vážení přítomní a spoluobčané, vlažnost naší úcty k hrdinům a ochablost naší vůle trestat tvůrce předchozího režimu nejsou však, podle mne, zdaleka těmi nejhoršími projevy naší nedostatečné schopnosti vyrovnat se s minulostí.
Za nejvážnější a nejnebezpečnější považuji některé přetrvávající či zděděné způsoby myšlení, postoje ke světu a hodnotové stupnice, které dnes mají sice svůj zcela nový - zjednodušeně řečeno kapitalistický - nátěr, které se ale v podstatě neliší od způsobů, které v nás dlouhá léta pěstoval komunismus.
Komunisté nás například učili, že celý svět a jeho běh lze převést na systém jednoduchých pouček, přírodních či společenských zákonů, jakýchsi základních dogmat. Zároveň nám nabídli mazaně dialektický způsob, jak cokoli vpravit do tohoto systému, sladit s ním nebo jeho pomocí obhájit či vysvětlit.
Tajemný, nepředvídatelný a vždy znovu nějak překvapující svět, v němž jsme žili, byl buď do omrzení interpretován jako potvrzení těchto banálních schémat, anebo byl prostě potlačován a ničen, aby tato schémata nenarušoval, či dokonce nevyvracel. Život komunistických propagandistů byl snadný: všechno dokázali vyložit, pokud si uměli osvojit pár argumentačních figur. Jejich svět byl nesmírně svůdný, ba strhující: nádherně zbavoval člověka nutnosti přemýšlet. Stačilo mu znát jazyk, jímž je nutné o čemkoli mluvit.
Nejsem si jist, zda něco podobného nepokračuje i dnes a zda jsme se tedy v tomto zásadním ohledu dostatečně vyrovnali s minulostí.
Zase můžeme přece slyšet banální poučky, jimiž lze údajně vysvětlit celý svět, zase slyšíme o základních zákonech, jimiž a jen jimiž se řídí jeho běh, zase lze pozorovat, jak se autorita moci - byť v nových pluralistických poměrech - pokouší po klasickém cézaropapistickém způsobu srůstat s autoritou pravdy, takže čím vyšší funkci někdo má, tím spíš se cítí být jediným majitelem pravdy.
A co je nejhorší: zase je nadáváno všem, kteří si troufají samostatně, nezávisle a kriticky myslet a psát. Jsou dokonce vyhlašováni za větší škůdce národa a brzdiče pokroku než hejna bulvárních drben, schopných na objednávku šířit cokoliv o komkoliv a velmi nepříjemně nám tím zpřítomňovat dusnou atmosféru štvanic z éry druhé republiky, protektorátu či padesátých let. I toto je podle mne temný relikt naší temné minulosti, její neblahé prosakování do přítomnosti či neblahé probouzení těch nejhorších archetypů našeho politického života.
Anebo snad to nebyli komunisté, kdo se povyšovali pyšně na jediné legitimní vysvětlovače světa, a což i oni nebyli drze útoční na všechny, kdo se odvážili mít na něco jiný názor než oni anebo vůbec myslet po svém? Což i oni neposkytovali masivní mocenskou a ekonomickou podporu všem nástrojům své propagandy a což i oni se nepokoušeli decimovat vše, co se vymykalo stranické vůli?
Jsem přesvědčen, že je v našem bytostném zájmu se vyrovnávat s minulostí i tam - a především tam - kde dostává tyto nové podoby.
Anebo jiná věc: základnou bylo podle marxistického učení ekonomické bytí, zatímco všechno ostatní bylo jakousi ornamentální nadstavbou. Nepřijímáme i dnes totéž zvrácené a nesmírně nebezpečné pojetí světa? Není i dnes právní řád, mravní řád, odpovědnost zakotvená ve věčnosti, soubor duchovních hodnot, které jsou skutečným pramenem řádu společenského soužití, považován za jakousi spíš jen legrační ozdobu, jíž se zabývají hlavně zvrhlíci zvaní intelektuálové? Není i dnes za cíl a smysl lidského i společenského snažení vydáván růst, a to růst hmotný, bezbřehý, kvantitativní a jen kvantitativní?
Jako by šlo stále méně o skutečnou kvalitu života, o lidsky obhlédnutelný rozměr a kulturu našeho soužití, o dobrou tvář naší země a krásu našich sídel i naší kulturní krajiny a o duchovní srozumění a soulad mezi lidmi navzájem a mezi nimi a planetou, na které žijí.
Jde především o makroekonomické a kvantifikovatelné ukazatele, přičemž pokoru a údiv vystřídala pýcha a bláhový pocit, že všemu rozumíme a všechno ovládneme. Je to technokratický vztah ke světu a zpochybňovat ho, podrobovat kritické reflexi či upozorňovat aspoň na hrůzy, k nimž začasté vede - to je málem vydáváno za protistátní činnost.
Komunisté zaútočili na soukromý majetek a svobodné podnikání a téměř je zničili. Obnovovat úctu k vlastnictví a soukromému podnikání se nám snad daří.
Jenomže komunisté zaútočili ještě na něco jiného, totiž na občanskou společnost. Dobře věděli, že pestré, svobodné a spontánní, tedy státem neorganizované a nekontrolované lidské sdružování, svobodná samospráva, relativně samostatné veřejné statky či subjekty veřejné služby, spolkový a nadační život a tisíc podobných věcí sice posilují hospodářský rozvoj, protože zamezují velkému ztrácení peněz v chodu státní mašinerie, jsou ale zároveň tím vůbec největším ohrožením jejich totalitní moci.
Věděli rovněž, že jsou na světě země, kde diktatury koexistují s hospodářskou pluralitou, soukromým podnikáním a tržním prostředím, nejsou ale žádné země, kde by diktatury koexistovaly s rozvinutou a vskutku svobodnou občanskou společností. Ta je totiž životadárnou a vlastně jedinou myslitelnou mízou skutečné demokracie. Proto byl komunistický útok na občanskou společnost snad ještě tvrdší než komunistický útok na soukromý majetek.
Dnes můžeme občas zaslechnout názor, že občanská společnost je jen prázdné heslo, že ze všeho nejdůležitější je svobodný občan a že jeho další sdružování - samozřejmě mimo sdružování ve straně - je sice možno povolit, ale není třeba jakkoli podporovat, neboť je víceméně zbytečné, respektive je jen věcí jeho zcela privátního rozmaru. Občanské iniciativy, které se zajímají o různé veřejné věci, jsou označovány dobře nám známým slovem samozvanci. Takto pojatý a takovýmito teoriemi doprovázený svobodný občan ovšem může zůstat nakonec občanem beznadějně osamělým a izolovaným, odříznutým od svých bližních a zahnaným do jakési egoistické ulity, občanem samozřejmě velmi bezmocným, a proto snadno manipulovatelným a vposledku vlastně hluboce nesvobodným.
Není takovýto paternalistický odpor stran a státu k občanské společnosti také jedním z oněch neblahých pozůstatků minulosti, s nimiž se musíme v zájmu své svobodné a demokratické budoucnosti vyrovnat?
A poslední poznámka: kdykoli jsme byli v posledních desítiletích tak či onak poraženi, ať už to bylo v roce 1938, 1948 nebo 1968, vždycky se tu začal spolu s útoky na svobodné myšlení objevovat i velmi nakyslý odpor ke zbytku světa spojený s nacionalistickou soběstředností. Ale když jsme se v listopadu 1989 osvobodili, tato jedovatá látka se tu kupodivu objevila zase. Jako by to byl tik, který se vrací našemu společenství po všech významnějších změnách, tedy nejen po těch k horšímu.
Domnívám se, že i s tímto tikem bychom se měli vyrovnávat jako s nedobrým pozůstatkem minulosti. Kéž bychom si z tragických světových dějů poslední doby vzali poučení, že dnes jsou opravdu a už asi natrvalo všechny lidské osudy svázány v osud jediný, z něhož není úniku a který je třeba přijmout. Jako dar, jako otázku i jako úkol.
Vážení přátelé, jak patrno, zbavit se všeho špatného, co v nás minulost zanechala, nebude lehké. Ale já pevně věřím, že se nám to podaří.
Nechť tuto naději posilují i taková ocenění, jako jsou ta dnešní: dávají přece najevo, že si společnost váží těch, kteří něco dobrého vykonali, a prohlubují tím v nás všech pocit sounáležitosti, víru ve spravedlnost a úctu k hrdinství i dobrému lidskému dílu.
Všem vyznamenaným blahopřeji!
