Poprvé v dějinách EU musel odvolat hlasování o důvěře svému týmu, k němuž patří i sporný Ital. Odvolal tak krok, který byl ještě nedávno formalitou.
Je to posun k větší demokracii v unii a k větší zodpovědnosti vládnoucích vůči zástupcům občanů EU? Na první pohled ano.
Donedávna byl parlament spíše komické těleso, o němž se obvykle psalo kvůli fraškovitým postavám v jeho řadách či kvůli zneužívání opulentních poslaneckých výhod. Existovala jen jedna výjimka, kdy europoslanci ukázali zuby: před pěti lety donutili k demisi tehdejší Evropskou komisi.
To byla výjimka. Teď už není. Tváří v tvář nespokojeným poslancům odložil Barroso hlasování, bez nějž nemůže převzít kormidlo unie. Prohrál tak ještě dříve, než začal, a pokud europoslance neuspokojí, musí počítat s nejhorším. A stejně může skončit kdokoli jiný, kdo si nezíská parlament.
Porážku neutrpěl jen Barroso, nýbrž i vlády EU. Ty byly zvyklé, že v unii rozhodují a parlament jejich verdikt poslušně odkývá. Koho navrhly do Evropské komise, ten zatím vždy prošel.
To se mění - i proto, že unijní vlády jsou nyní rozdělené. Barroso si popudil část zemí EU tím, jak rozdělil významné resorty v komisi. Zkušenosti z funkce portugalského premiéra mu zjevně nestačily, aby vyhověl zájmům států a parlamentní snaze o větší vliv.
Ironií osudu je, že Barroso musel ustoupit před poslanci, kteří si rádi účtují fiktivní služební výdaje, udržují štědře placené "asistenty" z řad příbuzných a provozují neexistující poslanecké kanceláře, na něž berou unijní peníze.
Parlament, který ve středu odvrhl svou bezmoc vůči vládám, by měl nyní skoncovat i s bezmocí vůči reformám svého financování. Jinak nezíská úctu a vážnost unijních občanů. Jen ve spojení s reformami uvnitř unie může Barrosův středeční ústup před poslanci přinést skutečný pokrok k větší demokracii v EU.