| Další články o palestinsko-izraelském konfliktu naleznete ve zvláštní příloze nadace Člověk v tísni. |
Izraelský premiér Ehud Barak
Barak se narodil v roce 1942 v kibucu Mišmar Hašaron. Získal titul bakaláře z fyziky a v matematiky na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a titul magistra ekonomického inženýrství na universitě ve Stanfordu. V roce 1959 byl ve věku sedmnácti let povolán do služby u izraelských obraných sil.
Barak velel různým jednotkám izraelské armády v šestidenní válce v roce 1967 a válce na Jom Kippur v roce 1973. V 70. letech Barak proslul tím, že vedl elitní armádní jednotku Sajeret Matkal. Převlečen za ženu se se svým komandem proplížil v roce 1973 do Bejrútu a zavraždil zde tři vůdce OOP.
V roce 1988 se podílel na plánu na zavraždění druhého velitele OOP Abu Džihada v Tunisu. Mezi ostatními misemi byl také roku 1972 velitelem úspěšného zásahu při únosu v belgického letadla palestinskými teroristy na letišti v Tel Avivu. V roce 1976 velel slavné operaci, při které byly osvobozeni rukojmí na letišti Entebe v Ugandě.
V roce 1991 byl určen čtrnáctým velitelem generálního štábu a povýšil na generálporučíka, na nejvyšší hodnost v izraelské armádě. Ve svém zapojení do politického dění napomohl k dojednání mírové smlouvy s Jordánskem v roce 1994 a hrál klíčovou roli při syrsko-izraelských vyjednáváních.
V roce 1995 Barak opustil armádu a stal se ministrem vnitra ve vládě Jicchaka Rabina. Před svým jmenováním byl obviněn z opuštění raněných vojáků během tajných vojenských manévrů v roce 1992. Vyšetřování ho však obvinění z takovéhoto počínání zprostilo. Po Rabinově vraždě byl Barak jmenován ministrem zahraničí ve vládě Šimona Perese. Peres, dlouhodobý vůdce labouristů a laureát Nobelovy ceny jednou popsal Baraka jako svého nástupce. V roce 1997 byl Barak zvolen vůdcem Strany práce.
Ve volbách v roce 1999 Barak zvítězil nad Netanjahuem a stal se předsedou vlády. Nyní stojí v čele křehké koalice, opozici tvoří několik pravicových frakcí odporujících dosavadnímu směřování mírového procesu.
Prezident palestinské samosprávy Jásir Arafat
Jásir Arafat (původním jménem Muhammad Abdal-Raouf al-Qudwa al-Hussein) se narodil v Káhiře v Egyptě 24. srpna 1929. Je synem úspěšného obchodníka. Matka mu zemřela, když mu byly čtyři roky a on odešel bydlet ke strýci do Jeruzaléma, do města, které bylo spravováno Brity pod mandátem Ligy národů (ustanovené po 1. světové válce). Právě v těchto letech byl Arafat ovlivněn střety mezi Araby a Židy, zejména těmi, kteří sem emigrovali, aby v Palestině vybudovali svou vlast.
Při studiu na universitě v Káhiře, kde graduoval jako civilní inženýr, Arafat četl díla sionistů jako byl např. Theodor Herzl. V roce 1946 se stal palestinským nacionalistou a v Egyptě opatřoval zbraně, které poté pro arabskou věc pašoval do Palestiny. Když v roce 1948 vypukla první arabsko-izraelská válka, některé zprávy uváděly, že Arafat proklouzl do Palestiny, aby zde bojoval proti Židům. On však uvádí, že on a jeho krajané byli odzbrojeni a vráceni zpět, když ostatní Arabové odmítli pomoc palestinských nepravidelných jednotek. Poté, co Izrael vyhrál válku, nejméně 750 000 palestinských Arabů bylo ponecháno bez jejich vlastního státu, navzdory klauzuli OSN z roku 1947, která dělí Palestinu a takovýto stát ustavuje.
V polovině 50. let byl Arafat jmenován do egyptské armády a v roce 1956 bojoval na Suezu. Po opuštění armády pracoval Arafat jako inženýr v Kuvajtu. V tomto čase on a několik jeho palestinských arabských spolupracovníků založili hnutí, které je později známo jako al-Fatah – organizaci, která chtěla prosadit návrat Palestiny Palestincům. Tato skupina se později spojila se čtyřmi dalšími organizacemi v Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP).
Arafat a al-Fatah získali mezinárodní publicitu v roce 1968, kdy zaznamenali důležité vítězství nad izraelskými jednotkami, které vstoupily do Jordánska. Aktivity OOP však znepokojovaly jordánského krále Husajna a tak po občanské válce v roce 1971 Husajn donutil palestinské bojovníky Jordánsko opustit. Po opuštění Jordánska se OOP usadila v Libanonu a pokračovala ve vedení útoků proti Izraeli. Na Arafata začalo být nahlíženo jako na hlavního viníka podezřelého z účasti na vraždě izraelských sportovců arabskými teroristy z organizace “Černé září” na olympiádě v Mnichově v roce 1972. Ale už v roce 1974 mu bylo umožněno oslovit OSN a organizace přiznala OOP status pozorovatele. O osm let později, v červnu 1982, Izrael podnikl opatření proti řadě teroristických útoků OOP a vyhlásil totální protiútok, při kterém zničil ústředí OOP v Bejrútu. Arafat ustavil nové velení v Tunisku a poskytl podporu své organizace Palestincům žijícím na Západním břehu Jordánu a na ostatních okupovaných územích, kteří se začali proti Izraeli bouřit.
V roce 1988 Arafat a OSN oznámil, že se zříká terorismu. Řekl, že OOP podporuje právo všech stran (včetně Izraele) na život v míru. Na konci roku uznalo OOP 70 států, ale jeho důvěryhodnost byla podkopána v roce 1990, kvůli jeho podpoře Iráku během války v Perském zálivu. Ve stejném roce OOP oficiálně uznala Izrael a v roce 1993 Arafat s Jicchakem Rabinem podepsali mírové dohody z Osla, které vystavěly konstrukci pro ujednání namířené k nasolení míru v oblasti. Dohody volají po postupném stažení izraelských jednotek z Gazy a ze Západního břehu a po vytvoření palestinské samosprávy, jakožto palestinského orgánu vládnoucího v okupovaných územích. Arafat a Rabin byli za jejich úsilí spolu s izraelským ministrem zahraničí Šimonem Peresem společně odměněni Nobelovou cenou míru. V lednu 1996 Arafat jednoznačně zvítězil ve volbách presidenta palestinské samosprávy.
Prezident Spojených států Bill Clinton
Se závěrečnými měsíci svého působení v úřadu v druhém volebním období, zesílil americký president Bill Clinton snahy o dosažení průlomové dohody mezi palestinským vůdcem Jásirem Arafatem a izraelským premiérem Ehudem Barakem. Po celou dobu svého působení Clinton zdůrazňoval potřebu konečné izraelsko-palestinské dohody pro dosažení všeobecného míru v regionu.
V říjnu 1998 byl Clinton hostitelem summitu ve Wye Mills v Marylandu, který vyústil v dohodu mezi Arafatem a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Úplné splnění podmínek dohod z Wye (včetně propuštění palestinských vězňů a stažení se izraelských jednotek z palestinského území výměnou za bezpečnostní záruky) se ukázalo být daleko obtížnějším než se při podpisu čekalo.
Clinton, ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a vládní poradce pro blízký a střední východ Dennis Ross podnikli do oblasti opakované cesty s neúspěšnými pokusy učinit konkrétní pokroky v mírovém procesu. Clintonovi se podařila jistá silná symbolická gesta, za jaké platila např. vůbec první historická návštěva oblasti palestinské samosprávy v pásmu Gazy v prosinci 1998.
Jordánský král Abdalláh
Abdalláh II. se stal králem Jordánska v únoru 1999 po smrti svého otce krále Husajna, který vládl zemi po 47 let. Husajn byl jedním z nejpopulárnějších vůdců v regionu, uznávaný jak Araby, tak mezinárodním společenstvím, který se zasloužil o uzavření mírové smlouvy s Izraelem v roce 1994.
Král Abdalláh, stár 38 let, byl po dlouhou dobu vojákem a po svém otci nastoupil jen pár týdnů poté, co byl korunován na prince. Jeho matka je z Británie a arabština není jeho rodným jazykem. Také většinu svého vzdělání získal v Británii a ve Spojených státech. Slíbil nastoupit cestu volného trhu a konstituční monarchie. Přes dobré vztahy Jordánska s Izraelem Abdalláh musí počítat s tlakem občanů, kteří jsou ze 70% Palestinci. Palestinského původu je i Aballáhova manželka, královna Rania.
Aballáh se zasazoval, aby Jeruzalém byl prohlášen “otevřeným městem,” které by mohlo sloužit jako hlavní město židovského státu stejně jako hlavní město budoucího palestinského státu. Izrael trval na tom, aby Jeruzalém zůstal cele izraelským. Zjevně následujíce kroky svého otce, Abdalláh hrál také roli zprostředkovatele v dalších záležitostech týkajících se regionu. Zákulisními jednáními se snaží obnovit rozhovory mezi Izraelem a Sýrií.
Egyptský prezident Husní Mubarak
Husní Mubarak se chopil moci v Egyptě roku 1981 a dva roky na to se Egypt stal první arabskou zemí, která uzavřela s Izraelem mír. Jako jeden z nejbližších blízkovýchodních spojenců Washingtonu, hrál Mubarak klíčovou úlohu při zprostředkování izraelských jednání s Palestinci, Syřany a s Libanonci. Mubarak, dlouhodobý patron palestinského vůdce Jásira Arafata, také začal rychle po jeho volebním vítězství v květnu 1999 podporovat izraelského premiéra Ehuda Baraka.
Role zprostředkovatele s sebou nese jistá rizika a Mubarak již přežil sérii pokusů o atentát. Nyní 71letý Mubarak, původním povoláním voják, bývá obviňován z nedemokratických metod vládnutí. V září 1999 zvítězil v referendu a zůstal tak prezidentem po čtvrté volební období. Ve volbách byl jediným kandidátem. Opoziční skupiny volby bojkotovaly a žádaly, aby Mubarak vyhlásil přímé pluralitní volby.
Syrský prezident Bašár Asad
Smrt syrského presidenta Háfize Asada v červnu 2000 byla poslední ze série dědičných předání moci v arabském světě, kdy presidentský mandát přešel na jeho syna Bašára Asada.
V Británii vzdělaný 34letý oční lékař započal přípravy na převzetí úřadu teprve před pár lety po smrti svého staršího bratra Basila při automobilové nehodě. Háfiz Asad vládl po 30 let pevnou rukou. Bašár Asad vstoupil do politického dění bez stabilní mocenské základny. Převzal také stagnující ekonomiku a nedostatečnou infrastrukturu. Je označován za nadšence do Internetu, ale je nejasné, zda se jeho pochopení pro moderní dobu přenese do politiky větší otevřeností a demokracií pro Sýrii. Je rovněž tajemstvím, jestli Bašár bude pokračovat v nekompromisním postoji v mírových vyjednáváních s Izraelem svého otce, nebo zda přijme pragmatičtější přístup k dlouhotrvajícím hraničním sporům mezi oběmi zeměmi.
Šimon Peres
Narodil se v roce 1923 v Polsku. Celá jeho rodina se poté v roce 1934 přestěhovala do Palestiny. Po letech strávených v kibucech Geva a Alumot byl v roce 1943 zvolen předsedou levicového hnutí mládeže.
V roce 1947 byl Peres odveden do izraelských jednotek Hagany a byl zodpovědný za zajišťování mužstva a výzbroje. Na konci války za nezávislost byl jmenován vedoucím mise ministerstva obrany v USA. Ve svých devětadvaceti letech byl jmenován hlavním ředitelem na ministerstvu obrany, kde vedl izraelský jaderný program a program letecké techniky. V následujících letech zastával různé ministerské funkce, včetně funkce ministra obrany. V roce 1977 se stal předsedou izraelské Strany práce.
Na pouhé tři týdny před volbami převzal z rukou Jicchaka Rabina, který byl tehdy nucen rezignovat, úřad premiéra. V roce 1984 se za koalice Strany práce se stranou Likud stal znovu předsedou vlády. Ve volbách předsedy Strany práce Peres v roce 1992 prohrál, v červnu však byl jmenován ministrem zahraničí. V září 1993 podepsal s Arafatem dohody v Oslo a v následujícím roce byl oceněn spolu s Arafatem a Rabinem Nobelovou cenou míru. Po zavraždění Rabina se v listopadu 1995 stal znovu předsedou izraelské vlády. V následujícím roce však jej a jeho stranu porazil ve volbách Benjamin Netanjahu z pravicové strany Likud. Zastánce mírové dohody Peres se pětkrát neúspěšně pokusil kandidovat na úřad izraelského prezidenta. V současné době zastává úřad ministra pro oblastní spolupráci.
