Do politiky vstoupil Recep Tayyip Erdogan dřív než dostudoval vysokou školu. Už v roce 1976, když mu bylo 22 let, byl zvolen předsedou mládežnické odnože Strany národního pořádku (MNP) pozdějšího prvního islamistického premiéra Neçmettina Erbakana, jehož Erdogan považuje za svého učitele. Až v roce 1981 dokončil studium ekonomie a politologie na Marmarské univerzitě v Istanbulu.
Od roku 1983 byl Erdogan členem Strany prosperity (RP), jež byla v lednu 1998 rozpuštěna kvůli nepřátelskému postoji vůči režimu. Z téhož důvodu byla v červnu 2001 zakázána i Strana ctnosti, jíž byl Erdogan členem od roku 1998. V létě 2001 stál u zrodu proislámské Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jež na podzim 2002 vyhrála volby.
Recep Tayyip Erdogan
|
Erdogan v nich však kandidovat nemohl, neboť byl v roce 1998 odsouzen za podněcování k náboženské nesnášenlivosti. Poslancem se stal až poté, co parlament ovládaný AKP schválil změnu ústavy, jež mu umožnila účast v doplňovacích volbách - ty vyhrál a stal se premiérem.
Nepokoje na Taksimském náměstí
Velkou oblibu si Erdogan získal jako starosta Istanbulu (1994-1998), i když kvůli zadávání městských kontraktů islámským obchodníkům byl obviněn z korupce, nakonec jej ústavní soud pro nedostatek důkazů zprostil viny.
V poslední době se stal terčem hnutí odporu proti monopolizaci moci. Protesty vyvrcholily loni v květnu v Istanbulu na Taksimském náměstí. Původně šlo o demonstraci za záchranu parku Gezi, na jehož místě měla vyrůst replika kasáren z dob Osmanské říše s nákupním centrem a mešitou (Erdoganovi bývá vyčítáno i ohrožování sekulárního systému).
Po tvrdém zásahu policie, který si vyžádal i několik obětí, se protesty rozšířily do dalších měst a demonstranti žádali demisi vlády a policejních šéfů Istanbulu a Ankary a svobodu slova a shromažďování (vše o nepokojích v Turecku najdete zde).
Jednání o vstupu do EU a mír s Kurdy
Další vlnu protestů vyvolal korupční skandál desítek obchodníků, poslanců a funkcionářů blízkých režimu, včetně synů tří ministrů, kteří byli v prosinci zatčeni kvůli korupci při veřejných zakázkách. Erdogan kauzu označil za spiknutí a krátce nato byly propuštěny či přemístěny stovky policistů a soudců, kteří se na vyšetřování kauzy podíleli (více o korupční kauze zde).
Erdoganovi ovšem nelze upřít, že z Turecka udělal ekonomického tygra a hospodářského tahouna regionu a že země začala po 40 letech průtahů jednat o vstupu do EU. I kvůli tomu přijalo Turecko řadu reforem, například omezilo moc armády, jež dlouhá desetiletí určovala veškeré dění v zemi, v ústavě zakotvilo rovnost pohlaví, zrušilo trest smrti i pro dobu války či reformovalo trestní zákoník. Erdoganova vláda též zlepšila postavení kurdské menšiny a uspěla i v jednání s kurdskými separatisty, kteří loni v březnu vyhlásili příměří.
Reformy se však zatím Evropské unii nezdají dostatečné, zejména kvůli nedodržování lidských práv (udělovány jsou například i tresty za „rouhání“ kvůli kritice proroka Mohameda). Rozhovory s EU, které komplikuje i kyperská otázka (Ankara neuznává řeckou část Kypru), postupují velmi pomalu - od října 2005, kdy začaly, byla uzavřena jen jedna z 35 kapitol jednání. Některé země, včetně Německa, tak místo členství připouští „privilegované partnerství“, což ale Erdogan odmítá.
